Básník Larry Beckett: Poezie je ve všem

8 června, 2025
Jana Kománková
knihy, rozhovory

Larry Becket Recording On Piano, courtesy of Lary Beckett

Larry Beckett je americký básník a překladatel, kromě jiného. Napsal text skavné písničky „Song to the Siren“, kterou proslavil Jeff Buckley a později ji nazpívali například Sinéad O’Connor, Bryan Ferry či This Mortal Coil. Beckett je však mnohem víc než jen textař. Stejně důležité jsou jeho rozsáhlé básně, překlady čínské poezie a další díla. Bylo super moci po videohovoru diskutovat o poezii i o způsobu, jakým vlastně pracuje.

Larry Beckett playing guitar to his grandson

Velmi mě bavilo číst vaši poezii a poslouchat písně s vašimi texty, takže je pro mě ctí s vámi hovořit.

Jsem taky rýd, že s vámi mluvím, protože miluji Franze Kafku. Loni jsem četl jeho necenzurované deníky, které jsou plné staré Prahy – Café Savoy, Karlův most, hrad – jako bych to všechno znal.

Právě jsem dočetla vaši sbírku textů a básní knihu Song to the Siren a bylo krásné ji prostě číst, aniž bych všechno analyzovala. Přemýšlela jsem o té písni, protože existuje tolik cover verzí a vy jste jich určitě slyšel padesát. Jaké to je slyšet svá slova zpívaná stále novými interprety?

Tu skladbu hrát různými způsoby a všechny mohou být dobré. Není jen jedna definitivní verze, Měsíšní sonátu taky můžete zahrát různými tempy či dynamikou. Stejně tak slova, která se snaží dosáhnout umělecké kvality, lze vykládat různě, a tak se dívám i na jednotlivé verze písně. Nepreferuji jednu před druhou, spíš si užívám různé úhly pohledu.

Vy jste také nahrál svou verzi, vlastně několik verzí; bylo to na albu z osmdesátých let i s dalšími skladbami. Ta vaše verze se hodně lišila například od té Sinéad O’Connor. Jaké bylo pro vás nahrávání tohoto alba a dalších věcí? Jste přece i muzikant – jaké to pro vás je pracovat ve studiu?

Když jsem v roce 1967 začínal, neuměl jsem zpívat, hrát na kytaru ani na piano. Přitom jsem byl obklopen skvělými hudebníky, které vydávaly významné labely. Měl jsem z toho strach, ale hudbu jsem vášnivě miloval, takže jsem jsem o samotě spoustu let zpíval a zkoušel hrát. Dělal jsem to každý den celé dekády a nakonec jsem se naučil zpívat čistě i hrát na piano a kytaru.

V duchu jsem si ale pořád říkal: já jsem básník, oni jsou hudebníci. Jednoho dne si ale moje žena poslechla moje čerstvé nahrávky a řekla: „Ty jsi muzikant.“ Tak jsem dospěl. A loni a letos jsem začal poprvé koncertovat. To je pro mě opravdu vzrušující.

Album Last Session at Studio B, o kterém mluvíte, vzniklo v roce 1984. Byla to náhoda. Kamarád zvukař mi řekl: „Pracuju v Elvisově studiu a dnešní noc je poslední. Zítra se všechno rozebere a prodá. Chceš přijít?“ Nemohl jsem říct ne.

Přišli jsme ve dvě ráno a já hrál na Elvisovo piano a zpíval do jeho mikrofonu, v jeho studiu. Miliónová příležitost. Od té doby jsem ve studiu nenahrával, kromě příspěvku na album Eyelids The Accidental Falls, kde jsem hrál na piano a cembalo.

Nezačínal jste ale jako někdo, kdo píše – chtěl jste být fyzik, že?

Ano, a stalo se to tak, že si můj středoškolský učitel angličtiny všiml jednoho z mých textů a rozhodl se ho ukázat dalším. A přivedl důležité lidi ze školského odboru, abych jim ho zarecitoval. Pak se mě zeptal na moje životní plány. Řekl jsem: „Budu teoretický fyzik.“ A on se smál a smál. To byl šok. Řekl: „Ne, ty jsi spisovatel.“ Šel jsem domů, přemýšlel a došlo mi, že tajně píšu poezii každý den už roky a o teoretické fyzice nevím nic. Byl to jen sen, chtěkl jsem být chytrý jako Einstein. A vlastně jsem se k fyzice zase vrátil: jedna z mých nedávných sérií básní, Holograph, čítá 26 básní inspirovaných kvantovou fyzikou. Musel jsem si o ní něco nastudovat, V poznámkách přidávám i rovnice.

Myslíte, že mezi jazykem a matematikou existuje hodně podobností?

Můj názor je, že poezie je ve všem. Poezie nemusí být o krásném květu na louce. Může být o městě, o raketě na Měsíc, o dobrém či špatném milostném vztahu. Poezie je otevřená všemu. A tak je poezie i v matematice. Jistota a charisma rovnic mají své básnické kouzlo. A totéž platí pro fyzikální myšlenky za nimi.

Změnil se váš způsob práce od 60. let, kdy jste začínal?

V průběhu let opravdu změnil. Obecně je to tvrdá práce. Pracuji na tom pořád. Dřinu ale přerušují chvíle inspirace, kdy je to snazší a kdy přirozeně přicházejí dobrá slova. Spoustu let pro mě bylo psaní velmi bolestné, protože jsem měl vysoký standard – chtěl jsem, aby každý verš byl krásný. Psával jsem dlouhé texty, básně zvící delé knihy, a chtěl jsem, aby každý řádek byl oslnivý. Pokud nebyl, cítil jsem selhání.

Pak se stalo něco zvláštního. Psal jsem dlouhou báseň o Amelii Earhart a zvolil formu inspirovanou renesanční poezií. Celou báseň jsem napsal v renesanšním stylu. Ale právě tehdy mi z nějakého důvodu ta formální nutnost přinesla potěšení. A od té doby je psaní příjemné. Tuhle cyklickou bolest jsem odsunul a nahradila ji radost.

Pamatujete si, u které části básně se to stalo?

Začíná volným veršem bez rýmů. A došlo na polorýmy a v tom jsem pocítil, jak ve mně kvete potěšení. Nerozumím tomu, ale v posledních letech ke mně inspirace přichází snáze. Čtu si knihu a najednou mi v hlavě zazní celá píseň, úplná. Přestanu číst, vytáhnu zápisník a zapíšu ji. Nevím, jak to funguje, ale jsem rád.

To je krásné. Spousta hudebníků říká, že neví, odkud písně přicházejí, takže dává smysl, že je to pro vás záhada.

Platón si myslí, že existuje zvláštní místo, kde žijí matematická pravidla a krásné objekty a že lidé se tam v určitých stavech mysli můřou dostat. Dřív jsem si myslel, že je to šílenství, ale teď si říkám, že možná měl ten Platón pravdu.

Napsal jste řadu velmi dlouhých děl, třeba na sto stran. Jak poznáte, že je hotovo?

Když jsem začal psát knihy-básně, bylo to zcela nemoderní. Ignoroval jsem tehdejší poezii a jen následoval vlastní touhu.

U krátké básně poznám, kdy je hotová. Yeats mluvil o nalezení toho posledního dokonalého slova, kdy báseň zaklapne jako krabička. To jsem už mnohokrát cítil – pracuji na krátké básni a vím, kdy je hotová.

Ale dlouhá báseň je trochu roztřepená, s volnými konci, a je těžké to poznat. Obvykle mám plán všech částí básně a snažím se každou napsat tak, abych byl spokojený, a to může trvat roky. Dva roky rešetší, aby dílo bylo autentické, a pak další dva roky psaní, dokud nejsem spokojen.

Píšu hodně pomalu, třeba jen pár veršů denně, ale nasčítá se to.

Pracujete každý den?

Každý den studuji poezii, ale nepíšu ji denně.

Taky jste toho hodně přeložil.

Ano, a mám projekt s nakladatelem v Chicagu – letos vydáme devět knih mých překladů. Z čínštiny, řečtiny, němčiny a francouzštiny. Jednu z nich vydá univerzitní nakladatelství – můj překlad Verlaina.

Jak jste se naučil čínsky?

Kolem roku 1960 proběhla revoluce v básnickém překladu. Předtím básně Li Poa překládal sinolog: rozuměl staročínským znakům, udělal doslovný překlad, ale ztratila se veškerá poezie – žádná hudba, smyslnost ani komprese. Člověk si sice udělal představu o původní básni, ale neměl z četby žádné potěšení.

Americký básník Robert Lowell pak vydal knihu Imitations. Nebyl dost smělý nazvat to překlady, překládal totiž z jazyků, které neznal, třeba z ruštiny – Pasternaka. Nechal si udělat doslovný překlad a podle něj vytvořil novou báseň v angličtině, inspirovanou originálem. Čtenář pak pochopil, proč lidé milují Pasternaka v ruštině.

Stejnou metodu používám i já. Naučil jsem se něco málo čínsky a seznámil se s formami jejich poezie. Pak čtu vědecké překlady a snažím se v angličtině udělat to, co originál v čínštině. Nejprve to bylo kvůli duchovní spřízněnosti s Li Poem, ale přeložil jsem i Li Shang-yina, milostného básníka dynastie Tchang, a pak Tao Te Ťing od Lao-c’, knihu Cesta deště. To jsou moje čínské překlady. A je toho víc a víc. Každý pátek pracuji na překladech.

Co Goethe a němčina?

Snažím se překládat díla, která ještě nemají dobrý překlad do angličtiny. U Goetha je to Západo-východní díván, velmi dlouhá kniha inspirovaná východní poezií Háfize. V Německu je to jeho nejoblíbenější dílo po Faustovi, ale anglicky bylo úplně neznámé, protože chyběl kvalitní překlad.

Pracoval jsem na něm řadu let a snažil se zachovat původní rytmus a rým, aby člověk opravdu cítil, že čte Goethovu knihu. Kdyby existoval skvělý překlad, ani bych nezačal.

Verlainova kniha jsou vlastně dvě: Romances sans paroles, snad nejoblíbenější sbírka lyrické poezie ve Francii, kterou napsal, když se stýkal s básníkem Arthurem Rimbaudem. Pak se stali milenci, pohádali se a Verlaine se pokusil Rimbauda zastřelit. Dostal dva roky samovazby ve vězení. V cele měl jen papír a pero a napsal tam knihu básní – možná to nejlepší, co kdy napsal. Když vyšel, dal rukopis nakladateli a ten řekl: „Jsi zločinec, na nechceš upozorňovat, zapomeň.“

Tak žil dál, psal a vydával nové sbírky, do nichž vždy přidal pár básní z vězení, někdy je přepsal, čímž jim nepomohl. Roky plynuly a všichni vydávali jeho oficiální sbírky, ale rukopis z vězení zůstal nedotčen. V roce 2005 jsem našel francouzské vydání originálu a rozhodl se být prvním, kdo úplný vězeňský rukopis přeloží. A to je kniha In Solitary.

Všimla jsem si, že ve vašich básních zmiňujete Itálii a Benátky. Máte k Itálii zvláštní vztah?

Byl jsem tam dvakrát, na severu, a mám to tam rád. Moderní poezie podle mě vychází z Danteho lyriky inspirované trubadúry a samozřejmě z Božské komedie.

Pro mě i pro mnoho dalších je největším lyrikem Eugenio Montale, nositel Nobelovy ceny z roku 1975. Předtím nebyl známý, ale napsal tři knihy nejkrásnější lyričnosti vůbec. Jeho básně nejsou příliš staromódní ani příliš moderní, jsou přesně uprostřed a mají ostří. Nejsou ani příliš krásné, ani příliš ošklivé. Takže je těžké neangažovat se v italském duchu, ale možná si všímáte něčeho, co já ne.

Máte spoustu plánů.

Čekají mě další knihy a možná i čtení. Když dělám koncerty, vždy recituji i nějaké básně. Dlouhé básně. Přemýšlím jinak než ostatní. Publikovat báseň pro mě znamená číst ji nahlas lidem. Takže i když vyšla velká kniha American Cycle, všechny dlouhé básně z ní najdete na internetu, kde je čtu celé. Někdy to trvá tři hodiny, ale to nevadí.

Tak to dělali dřív, než se začaly tisknout knihy poezie, ne?

Je to starý způsob. Tak pracoval Homér – recitoval. A Shakespeare psal divadelní hry k deklamování na jevišti. Mluvená stránka poezie je pro mě nejdůležitější, proto jsem všechny své dlouhé básně kompletně nahrál.

Je něco dalšího, co byste chtěl zmínit, než skončíme?

Pracuji na vydání sbírky sonetů, které jsem psal padesát let, skoro jeden ročně. Možná je to moje nejlepší dílo, ale stále nepublikované. Nyní se snažím vzkřísit ódu podle vzorů Pindara a Danteho, a právě na tom zrovna pracuji.

–