Básnířka s fotografkou: Nechceme mít spoustu knížek jenom doma pod postelí

Novou knížku básní a fotografií nazvanou jednoduše Obrazy a slova se chystají vydat fotografka Jindřiška Netrestová s básnířkou Helenou Niklausovou. Prostředky na ni se snaží získat prostřednictvím crowdfundingové kampaně, která zatím vypadá docela slibně. Pouhý den po jejím spuštění už mají na kontě polovinu cílové částky. Takže logicky druhá půlka ještě chybí. Zeptali jsme se, proč se do projektu pustily, a co si od něj slibují.

Jak vaše knížka vznikla? Co bylo dřív – obrazy, nebo slova? Fotky, nebo básničky?

HN: Vždycky fotky.

JN: Tak to bylo myšlené, šlo o ten první nápad.

HN: A já jsem se toho chytla. Vydala jsem dvě sbírky poezie a pak jsem měla pocit, že už se budu opakovat, nevěděla jsem, o čem psát. Jindřiška mi tehdy poslala fotku a zeptala se, jestli se mi líbí. Když jsem říkala, že ano, tak se ptala, jestli bych na ni nechtěla složit básničku. Došlo mi, že to je strašně dobrý nápad, podívala jsem se na ni, a hned z toho byla básnička. A pak rychle vznikaly další a další.

JN: Helena se nejdřív bála, že jí to nepůjde, ale spletla se. Kdybychom to ovšem chtěly dělat opačně, tak bychom neměly nic, protože Helena je lepší a produktivnější básnířka než já jsem fotografka.

HN: Protože ve mně ty fotky okamžitě něco nastartují.

JN: Zatímco já se hrabu v archivu, protože tolik dobrých fotek nemám, tak Helena mi někdy za pár minut pošle báseň, která je podle mě geniální.

HN: Protože pokud se to neudělá do pár minut, tak by to moc nešlo. To musí hned naskočit. A na její fotky mi to prostě zapaluje.

Má poezie vůbec v dnešní zrychlené společnosti nějaký smysl?

JN: Já o tom vůbec nepřemýšlím, jen uspokojuju svou potřebu. Když to někoho zajímá, je to fajn, a když ne, taky fajn.

HN: Myslím si, že i když v tom velkém počtu lidí se jich o poezii zajímá jen málo, tak se přece jenom  najdou někteří, které ta poezie dostane. I mě, když jsem jí nerozuměla, byla jsem ještě malá, nejdřív nějak navnadila, začala jsem ji číst a postupně chápat. Myslím si, že by poezie určitě neměla vymřít jenom proto, že jí třeba 70 procent lidí nerozumí. Stačí, když k ní má vztah pár lidí. Mně vlastně stačí, když tomu, co napíšu, vůbec někdo porozumí. Možná by stačil jenom jeden.

Pro koho to píšete, fotíte? Jak si představujete, že vypadá váš běžný čtenář nebo divák?

JN: Já to dělám pro sebe. Na nikoho necílím, ale myslím si, že to zaujme lidi, kteří jsou nějakým způsobem ochotní uvidět i ve zdánlivě obyčejných věcech něco hezkého, třeba smutného nebo veselého. Prostě pro citlivé lidi.

HN: Líbí se mi, když si někdo básničku přečte, a najednou je mu dobře, třeba ani neví proč. Někdo se v tom třeba najde sám. Myslím si, že to má cenu.

JN: Má to dopad na emoce, a mám naštěstí odezvu od některých lidí. Mám radost, když mi někdo pod fotku zveřejněnou na Facebooku nebo Instagramu napíše, že ho to potěšilo. Třeba ji vždycky nelajkuje nebo nekomentuje, ale těší se, až uvidí další. Ale na druhou stranu, jedna z mých nejpopulárnějších fotek je fotka z mobilu, kdy jsem vyfotila osamělý květák cestující noční tramvají, což mi připadalo docela vtipné.

Fotky v knížce jsou výhradně černobílé. Pročpak?

JN: Nemyslím si, že by fotky měly být jen černobílé, fotím i barevně, ale k básním se mi to hodí víc. Každá fotka potřebuje něco jiného, a u těchto fotek cítím, že se to k nim hodí. Focené je to různě, z velké části zrcadlovkou Canon, teď už pár let fotím bezzrcadlovkou od Fuji, a jedna fotka je focená i mobilem, protože tím já fotím taky ráda.

HN: U barevných fotek nemám takový zvláštní pocit u srdce, jako u černobílých. Říkají toho víc a nemám potřebu, k nim říkat slova. U černobílé fotky mám chuť, ozdobit ji slovy, u barevné bych ji neměla.

Kde hledáte inspiraci, máte nějaké vzory?

JN: Samozřejmě mám autory, kteří se mi líbí, ale vysloveně vzory, ke kterým bych vzhlížela, to ne. I proto, že se mi nejvíc líbí věci, které já vůbec neumím fotit. Vždycky jsem si jela po svém. A inspiraci nehledám, jenom ji nacházím. Prostě jdu a někdy mám pocit, že vidím situaci, věc, která by mohla být na fotce dobrá. Třeba ani není, ale většinou je to pocitové. Jdu – vidím – je to tam – není to tam…

Kdy by knížka měla vyjít, a jakým způsobem se k tomu chcete dopracovat?

JN: Plánujeme různě naceněné předprodejové balíčky, knihy s věnováním, se zarámovanou fotkou, ručně vyrobenou knihu, když se podaří sehnat sponzory, tak tam můžou být i další věci. Pokud vyjde kampaň, která potrvá 30 dní, tak pak bude půl roku na přípravu a tisk. Takže myslím, že když se povede předprodej, by to v příštím roce mohlo být u čtenářů.

Máte s crowdfundingem už nějaké zkušenosti?

JN: Nemám, jenom na takovéhle kampaně sama přispívám. Takže doufám, že mi to karma vrátí. Úspěch pro nás bude, když se vybere cílová částka, což je v našem případě 35 tisíc korun. Když to vyjde, tak budeme mít dost peněz na vydání knížky, na spolupráci s redaktorem, korektorem, grafikem, sazečem.

A když to nevyjde?

JN: Tak to vyjde jinak a jindy. Možností je spousta. Nechtěly jsme to dělat tak, že bychom to vydaly samy, a pak by nám třeba zůstala spousta knížek pod postelí. Tohle je něco mezi tím, že bychom si to vydaly samy, a že nám to vydá nakladatelství. Tady je spousta práce i na nás, a věříme tomu, že máme dobré kamarády, kteří si ji koupí. Základ je, že se o tom musí dozvědět co nejvíc lidí, a člověk musí doufat, spoléhat se v první řadě na rodinu a kamarády, protože úplně cizích lidí, kteří přispějí na knížku, tolik není, to je jasné.

Co vlastně děláte v civilu, když zrovna netvoříte?

JN: Já jsem sekretářka ředitele jednoho z ústavů akademie věd, je to moje celoživotní profese. Vedle toho dělám amatérské divadlo, organizuju přehlídky amatérských souborů a vůbec se pohybuju kolem divadla.

HN: Já už jsem v důchodu, věnuju se jenom koníčkům a svému zdraví – maluju.

Knížku si můžete koupit zde: https://pointa.cz/project/89454325-92c2-11ea-a5de-001dd8b72061?utm_source=author&utm_medium=social&utm_campaign=author_obrazy_a_slova        

Comments

comments