Brzy vyjde kniha Small Victories: The Real Story of Faith No More. Máme rozhovor s jejím autorem Adrianem Hartem
Máme rádi Faith No More a to, že o nich vyjde obsáhlá kniha, nás zaujalo. Udělali jsme proto rozhovor s jejím autorem Adrianem Hartem.
Kdo jsi a čím se živíš?
Jsem původem Ir, ale už přes 20 let žiju ve Švýcarsku. Býval jsem novinářem, teď pracuju v oblasti komunikace. Po krátkých úvazcích v BBC nebo The Guardian jsem dlouho pracoval v UEFA, evropské fotbalové lize.
A taky deset let provozuju webový fanzin kapely Faith No More.
Kdy a jak jsi se stal fanouškem FNM?
Upřímně nevím, jak se to stalo, kromě toho, že se mi vážně líbila jejich hudba. Bylo to v době kolem alba The Real Thing, v roce 1990 nebo tak nějak, bylo mi kolem patnácti a zrovna mě začínal bavit rock a metal a věci jako Epic a From Out of Nowhere a celý to album mě prostě dostaly. From Out of Nowhere hráli často v klubu u nás ve čtvrti. Poprvé jsem FNM viděl jako předskokany Guns N‘ Roses na Slane Castle v roce 1992, a pak znovu ten rok na samostatném koncertě v Dublinu.
Kdy ses rozhodl napsat o nich knihu?
Několik roků provozuju jejich fanzin na webu a během těch let jsem měl možnost jednotlivé členy dobře poznat. Úspěch alba Sol Invictus podle mě dobře ukázal, že jsou vlastně ještě populárnější, než na svém vrcholu v devadesátých letech. Můj blog byl taky oblíbený, ale cítil jsem, že už z něj víc nedostanu, a bylo na čase přijmout novou výzvu; chtěl jsem znovu psát; věděl jsem, že je kolem kapely vlastně spousta příběhů, které by stálo za to vyprávět; a byla na to zorvna příhodná doba. Původně jsem chtěl napsal něco o albu Angel Dust, ale brzo mi došlo, že je toho k vyprávění mnohem víc. A že kapela si zasloužila pořádně zpracovanou a aktualizovanou biografii, a že fanoušci kapely si zasloužili pořádně zpracovanou a aktualizovanou biografii s výrazným podílem samotných členů.
Nejtěžší bylo najít nakladatele. Na moji nabídku jich spousta reagovala pozitivně, ale pak se mi ozvali, že do toho nepůjdou, že si nejsou jistí, jestli by se to prodávalo. Knižní trh je ošemetný, takže většina nakldatelů nechce vůbec riskovat. Co se týče hudebních titulů, pokud to není Bowie nebo The Beatles, nebo v případě metalu Iron Maiden nebo Metallica, tak do toho prostě nepůjdou. Ale když se ozvali Jawbone – kteří vydávají skvělý hudební knížky – že do toho půjdou, hned jsem na jejich nabídku kývl.
Kvůli knížce jsi udělal stovky rozhovorů – s kapelou, ale i s dalšími lidmi?
Jenom za poslední rok jsem dělal rozhovory s 43 lidmi po telefonu, po emailu a osobně, takže jsem měl celkem asi přes 100 rozhovorů. Mluvil jsem se všemi současnými i bývalými členy – i manažery, zástupci vydavatelství, s lidmi, kteří s nimi podepisovali nahrávací smlouvy, kamarády ze školy, promotéry, režiséry klipů, novináři…
Dokonce jsem sehnal a vyzpovídal syna starosty, který tenkrát přemluvil svýho tátu, aby Faith no More vystoupili v Chile na místním festivalu v roce 1991, nebo brazilského letištního hlasatele, jehož hlas použili v písničce Crack Hitler na albu Angel Dust.
Co fotky, je jich v knížce hodně? Kde jsi je sháněl?
Je jich asi 60, většina z nich dosud nevydaných. Několik set jsem jich dostal přímo od kapely, a mnohem víc od fotografů, kteří se kapele věnovali v osmdesátých a devadesátých letech, ale i později.
Co tě při práci na biografii nejvíc překvapilo?
Myslel jsem si, že znám celý příběh Faith No More skrz naskrz, ale čekala mě spousta překvapení: Jak se kapela dala dohromady? Proč Chuck Mosley odešel? Jak se přidal Mike Patton? Jaká slavná rock star se málem stala členem kapely? Co se vlastně stalo s Guns N‘ Roses? Proč odešel Jim Martin? Jak se kapela rozpadla a jak se zase dala dohromady? A co se stalo s rybou z klipu Epic!
Adrian s Billem Gouldem, foto archiv AH
Jak moc se na biografii podíleli sami členové, viděli části knihy během přípravy, mluvil jsi s nima?
Kapela by asi byla radši, kdyby žádná kniha nebyla. Ale jak někteří z nich řekli, „jestliže už musí nějaká kniha být, bude lepší, když ji napíšeš ty a ne někdo jiný.“ Když jsem začal psát a zjišťovat informace, nemohli mi být víc nápomocní. Udělali si čas na rozhovory a pomohli mi sehnat informace, propojili mě s dalšími lidmi. Byli otevření, upřímní a nadšení. S Mikem Bordinem jsem strávil 20 hodin na telefonu, než jsem se s ním a s celou kapelou potkal v San Francisku.
Kapela by asi byla radši, kdyby žádná kniha nebyla. Ale jak někteří z nich řekli, „jestliže už musí nějaká kniha být, bude lepší, když ji napíšeš ty a ne někdo jiný.“ Když jsem začal psát a zjišťovat informace, nemohli mi být víc nápomocní. Udělali si čas na rozhovory a pomohli mi sehnat informace, propojili mě s dalšími lidmi. Byli otevření, upřímní a nadšení. S Mikem Bordinem jsem strávil 20 hodin na telefonu, než jsem se s ním a s celou kapelou potkal v San Francisku.
Prošli taky části rukopisu a kontrolovali, jestli to fakticky sedí. Jak říkal Bill Gould, dozvěděli se o sobě nakonec spoustu zajímavýho. a dokonce i věci, co osobě navzájem ani o kapele nevěděli.
Jak se ti na knížce pracovalo, byla to tvoje první zkušenost? Co ti práci komplikovalo a co bylo naopak super?
Jo, byla to moje první knížka, takže to byl skok do neznáma. Ale bylo to skvělý. Hrozně rád něco po něčem pátrám, sháním lidi a informace. A když můžete psát o něčem, co milujete, tak je to požehnání. Takže jedna z největších výzev bylo udržet si odstup a zůstat objektivní – kniha je psaná s vášní fanouška, ale doufám, že i s důsledností novináře. Druhou výzvou bylo jednoduše najít si čas. Pracuju na plný úvazek a často musím pracovat i po večerech a o víkendu, a mám mladou rodinu, se kterou hrozně rád trávím svůj volný čas. Poslední výzvou byly finální úpravy – mohl bych klidně napsat ještě dalších 100 stránek nebo víc. Poslední verzi rukopisu jsem dostal ze 180 000 slov na krásných 120 000 slov.
FNM v Tesla Areně 2009, foto Tomáš Martinek
Můžeš nám prozradit nějakou zajímavost/podivnost/překvapen
Na to jsem tak trochu odpověděl výše, ale lidi by vlastně mohli být překvapeni z toho, jak moc v knize figuruje Česká republika. Bohužel jedna část o Praze musela být nakonec kvůli prostoru při redakci vyřazena, ale můžete si ji přečíst tady (mimochodem poprvé jsem se s celou kapelou potkal právě v Praze, po jejich koncertě v roce 2009, takže semínka knihy byla vlastně zaseta tady v Tesla Aréně):
Zakladatel a baskytarista Faith No More Bill Gould strávil zkraje devadesátých let hodně času v Praze – a čas, který tu strávil, významně ovlivnil následné album kapely, Album of the Year.
Gould vypráví: „V Praze jsem osm let podnikal, takže jsem tam hodně jezdil. Prodávali jsme skateový vybavení. Dostalo mě to. Žil jsem tam.“
V Praze taky odparkoval svého spolehlivého, věrného trabanta (toho si opatřili v Německu v roce 1992 při turné s Guns N‘ Roses). Nakonec našel uplatnění při rozvážení anglicky psaných novin s názvem Prognosis. Šéfredaktor Prognosis Ben Sullivan vzpomíná, co se tenkrát stalo: „Kamarádil jsem se s Kennym Gouldem, jedním z Billyho mladších bratrů, chodili jsme spolu v LA na střední. Každopádně, v roce 1991 jsme spolu s kamarádem z Prognosis Jeffem Solomonem jednou na ulici v Praze potkali Mikea Bordina a ještě dalšího člena Faith No More; zrovna chodili po městě po památkách. Jeff byl tehdy dost aktivní busker (hrál pak na basu v kapele Tsar) a vyzval členy Faith No More, ať si s ním zahrajou na Karlovým mostě. Mike nabídku velmi elegantně odmítl, a to bylo asi naposledy, co jsem o nich slyšel. Ale myslím, že naše setkání vlastně zanechalo nějakou stopu, protože několik let nato se v redakci Prognosis najednou ukázal další z Billyho bratrů, který s náma taky chodil do školy, ale do jinýho ročníku. Myslím, že tenkrát studoval v Německu. Přišel a říkal, že si Billy koupil Trabant a že by ho potřeboval někde zaparkovat, než si ho nechá dopravit do Států. A jestli bychom se o něj na nějakou dobu nemohli postarat? Řekl jsem, že jasně, a jako odměnu za naši službu jsme měli možnost ho používat, a tak se z káry Faith No More stala doručovací kára novin Prognosis. Což zase nebyla taková sláva, vzhledem k tomu, že Trabant je mrňavý auto a dostali jsme do něj vždycky jenom pár set výtisků.
No a čas běžel, měsíce, další měsíce, asi celý rok. A z kapely se pořád nikdo neozýval. Hádám, že se jejich nadšení postupně vytratilo, když se vrátili domů do Ameriky; navíc dopravit do Kalifornie mašinu na výrobu smogu by s sebou asi neslo značný orgnaizační těžkosti. Nicméně někdy tehdy to auto najednou zmizelo. Ukradli ho? Asi jo. Tehdy pořád probíhala ta hrůza v Jugoslávii a naše noviny byly podnikem s velmi liberální zaměstnaneckou politikou, zaměstnávali jsme řadu uprchlíků různého ražení. Moje domněnka je, že to auto někdo potřeboval a prostě vrazil do zapalování šroubovák a ujel s ním. A nebo: odtáhli ho bez jakýhokoliv dalšího vysvětlení pražský městský strážníci. Je to záhada. Každopádně Billyho bratr se nakonec ozval a já se mu musel přiznat, že to, co nám svěřil do péče, už není. Pamatuju si, že byl spíš zděšený než naštvaný. ‚Jakože je pryč? Vážně?‘ No a bylo.“
Kdy má knížka vyjít? Bude k dispozici také jako e-kniha?
Kniha vyjde v září. Bude na Amazonu a ve všech velkých knihkupeckých sítích, online i v kamenných prodejnách. Zatím je jenom v angličtině, ale doufám, že postupně vyjde i vjiných jazycích, takže kdyby měl nějaký český nakladatel zájem o českou verzi, určitě se ozvěte.
Bude to i e-kniha, ve verzi pro Kindle a Apple Books.
Tady je odkaz na českého prodejce:
Comments
