Naše nová autorka, studentka Natalie, se zamýšlí nad vývojem českých knížek pro děti.

V každém knihkupectví najdeme vedle aktuálních bestsellerů pompézně vyskládaných do pyramid, sekce severské krimi oděné do uniformních tmavých přebalů s pár křiklavými cákanci krve či kategorie populárně naučných publikací také neméně obsáhlé oddělení literatury pro děti a mládež.

Knížky pro ty nejmenší jsou přirozenou součástí každé větší domácí knihovny a tvář nejednoho svědomitého rodiče by se asi zbarvila sytou červení, pakliže by se musel otevřeně doznat, že jeho dítěti nikdy z žádné dětské knihy před spaním nečetl, jak je všeobecně doporučováno odborníky na vývoj dětské duše, o jejíž křehkosti a současné tvárlivosti nikoho ani nenapadne pochybovat. Kniha jakožto médium, prostřednictvím něhož dítě čerpá nejenom vědomosti, ale i zábavu či nové poznání, však do dětského světa musela nejprve proniknout v reakci na společenské a dějinné okolnosti; teprve poté se mohla dále formovat a stávat se v průběhu času prostředkem k dosažení odlišných cílů a důsledků v závislosti na momentálním politickém, kulturním a sociálním klimatu. 

Photo by Josh Applegate on Unsplash

Literatura pro malé dospělé 

V českých zemích se svébytná umělecká literatura přihlásila o slovo s patrným zpožděním, tudíž se ani dětská literatura nedočkala výraznější produkce dříve než v časech národního obrození. Do té doby se tiskla díla s výhradně naučným či výchovným charakterem jako učební texty nebo zpěvníky, popřípadě mravoučné příběhy čerpající z Bible, neboť literatura jiného žánru, tedy žánru, který by byl určen přímo dětem, ani psát nemohla s ohledem na celkové vnímání dětství jakožto věkové etapy vývoje lidského jedince. To se od toho dnešního lišilo téměř kontrastně, neboť fakticky nebyl pojem ,,dětství“ ani brán v potaz. S dítětem se proto v knihách hovořilo zkrátka jako s ,,malým dospělým“, nikoliv jako s bytostí, která se dospělým stát teprve má. Jako výjimečný počin proto můžeme vnímat první obrazovou učebnici Orbis Pictus Amose Komenského, která se vymykla právě tím, že si uvědomovala dětskou specifičnost svého čtenáře.

 Teprve tehdy, kdy se do společnosti začaly přelévat ideje romantismu a pronárodního cítění, se do dětských knih přirozeně včlenily pohádky se základem v lidovém folkloru, a třebaže se stále ještě cílilo nejvíce na edukaci a probouzení národní hrdosti v srdcích budoucích plnohodnotných občanů, dětská literatura měla nakročeno ke světlejším zítřkům – vydávaly se knížky lidového čtení, edukativní beletrie, adaptovala se pohádková díla z němčiny. Se zavedením povinné školní docházky se okamžitě zvýšily nároky na vzdělávání, k jehož rozvoji přispěl například Karel Alois Vinařický svými didaktickými básničkami a slabikářem Abeceda česká. Správná výchova se měla dostat hlavně dívkám z bohatých a dobře zajištěných rodin, a tak se mladým nezkušeným dcerkám obvykle podstrčila knížka plná rad třebas od Magdaleny Dobromily Rettigové, z jejíhož Mařenčina košíčku se mohlo ve věcích společenských i domácích učit pouhým otáčením stránek. Sbírání pohádek jako by se stalo téměř povinností každého vlastenecky cítícího autora, který chtěl přispět do folkloristického koloritu svého národa přidat pár z úst do úst předávaných příběhů. Ačkoli jsou dnes jména jako M. Mikšíček či B. M. Kulda bez mála širokou veřejností zapomenuta, jejich podíl na podobě naší pohádkové tradice je bezesporu nedocenitelný. Ani slavné české spisovatelky nezůstávaly nikterak pozadu – Eliška Krásnohorská sepsala soubory pohádek Z daleka i z blízka a Z pohádky do pohádky, Božena Němcová zase vdechla život starým českým pohádkám v Národních báchorkách a pověstech, které jsou dětem vyprávěny dodnes a jež zub času poznamenal jen nepatrně. Zato autorská pohádková tvorba na tom tak dobře nebyla. Sbírání pohádek se nepraktikovalo ani tak pro potěchu dětí, jako spíš pro utvrzení se v bohatosti a kráse vlastního lidového folkloru. Přesto nalezneme pár o to skvostnějších výjimek, a to například v osobě Františka Josefa Andrlíka, jehož pero zplodilo mimo mnoha dobrodružných románů také povídky pro mládež (Z vlasti a ciziny, Růže a trní) a řadu črt pro nejmenší (Děti a zvířata). 

První polovina 20. století 

Prvorepubliková literatura je dodnes mnohými vnímána jako vrchol českého umění, a to mimo jiné díky své různorodosti a pluralitě, jenž se projevovala jak ve formálním pojetí, tak v obsahu díla. Patrné je to i v dětské literatuře, která se na úsvitu 20. století již počíná konstantně vyvíjet, jak ostatně dokazuje i opakované vydávání Karafiátových Broučků od jejich prvního vytištění v roce 1876. Vzniká první odborný časopis zaměřující se na dětskou literaturu Úhor, taktéž se do období první republiky datuje založení Společnosti literatury pro mládež, mezi jejímiž zakládajícími členy byl Václav František Suk, významná osobnost na poli dětské literatury a pedagogiky. Roku 1924 bylo vydáno jeho stěžejní dílo, Dětská literatura česká: příručka dějin literárních pro školu, knihovny i širší veřejnost. A co víc, v roce 1919 byl jedním z těch, kteří stáli u zrodu největší sbírky literatury pro děti a mládež v Československu, Knihovny českých spisů pro mládež. Literatura se zkrátka přimkla k životu dětí a mládeže, od nichž byla doposud víceméně stále odloučena v područí dospělých, kteří čtení svých potomků nepřisuzovaly přílišnou důležitost. To se během meziválečných let začalo promptně měnit. 

Své postavení si budovala realistická a sociálně laděná próza, která se pokoušela zaujmout mladé čtenáře příběhy ilustrujícími společenskou nespravedlnost a třídní rozdíly přitažlivým dějem a postavami, s nimiž se může budoucí socialista lehce ztotožnit. Mezi autory, kteří psali v tomto duchu, se řadila kupříkladu Marie Majerová (Robinsonka) J.V. Pleva (Malý Bobeš) či Václav Řezáč (Kluci, hurá za ním). Dokonce i Jiří Wolker napsal své vlastní Pohádky, v nichž líčí dětským očím skutečný svět města, v němž se střetávají zájmy prostých dělníků s mocichtivými tužbami bohatých. Tato tvorba tvořila dokonalý odraz vrcholné avantgardní kultury levicově orientovaných autorů jako byli Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert či Karel Teige a kteří psali své verše v omamném podroušení socialistického nadšení, jemuž se nedala upřít jeho inspirující živelnost a vytříbený tón. 

Photo by Austrian National Library on Unsplash

Otázkou je, zda tehdejší mladé čtenáře zajímala více společenská nespravedlnost či dobrodružné ,,klukovské“ romány, které spolehlivě vtáhly do svižně ubíhajícího děje a pozvedly náladu zatíženou jednolitostí všedních dnů. Nejvíce známým autorem literatury tohoto typu je nepochybně Jaroslav Foglar, na jehož knihách Hoši od Bobří řeky nebo Rychlé šípy vyrostlo hned několik generací. Nebyl ale zdaleka jediným, kdo vsadil na vzrušující prostředí a hrdiny ve věku svých čtenářů. V podobném duchu tvořil i František Běhounek (Mořeplavci a objevitelé, Lidé a póly, Trosečníci na kře ledové), v jehož románech se z prázdného prostoru mezi jednotlivými řádky znenadání vynořovaly daleké krajiny, jejichž přitažlivost byla ještě umocněna fantastickou zápletkou. O nic méně dobrodružné byly také romány Františka Flose (Lovci kožešin, Albatros, Útěk ze zajetí, Na Modrém Nilu), zcestovalého Aloise Musila (Poprvé v poušti, Mstitel, Syn pouště, Skalní město) nebo Eduarda Štorcha (Volání rodu, Lovci mamutů, Osada Havranů)

Do dětské literatury se samozřejmě pouští také Karel a Josef Čapkovi. Pohádky Karla Čapka uchvacují dodnes pravděpodobně proto, s jakým vtipem a nadhledem jednotlivé pohádky či příběhy plynou až ke zdárnému konci obohacenému o bryskní pointu, což ostatně musí uznat každý, kdo alespoň jednou četl Dášenku čili život štěněte nebo Devatero pohádek.  Další prvorepublikoví spisovatelé, které známe zejména pro jejich přispění do kánonu děl klasické literatury, jako Eduard Bass (Koráb pohádek), Karel Poláček (Bylo nás pět), Vladislav Vančura (Kubula a Kuba Kubikula) se rovněž chopili pera s úmyslem vytvořit plnohodnotnou literaturu i pro děti. 

Své příznivce si dále získaly cykly s dětskými hrdiny, jejichž autorkami byly Marie Černá píšící pod pseudonymem Felix Háj (Školák Kája Mařík, Řídících Márinka) a Amálie Kutinová (Gabra a Málinka) a zapomenout bychom neměli ani na tak věhlasnými autory literatury pro děti, jakými jsou Ondřej Sekora (Ferda Mravenec, Trampoty brouka Pytlíka) nebo Josefa Lady (Moje abeceda, Kocour Mikeš, O chytré kmotře lišce). 

František Hrubín (1910-1971), český spisovatel, básník, později básník obav, dramatik, scenárista, překladatel

Poválečný zlom a odhodlaná výchova k socialismu 

V prvních letech po válce měla dětská literatura příležitost chytit nový dech. Prostor k tvorbě se znovu otevřel autorům různých směrů a názorových i uměleckých proudů, bohužel byla tato příležitost mnohým z nich zakrátko opět upřena. Každopádně již v roce 1945 vyšlo první číslo časopisu pro děti Mateřídouška, který díky své popularitě, kterou si u dětí zejména mladšího školního věku získal, nepřetržitě vychází dodnes. Za zmínku stojí, že odpovědným redaktorem tohoto periodika byl do roku 1947 spisovatel a překladatel František Hrubín, jenž sám napsal několik knížek pro děti (Říkejte si se mnou, Nesu, nesu kvítí). Krátce po vzniku Mateřídoušky světlo světa spatřil další časopis cílící na děti, časopis Štěpnice. Ale roku 1948 se poměry po třech krátkých letech svobody dramaticky změnily a dopad těchto změn neměl poznamenat jen sociální poměry a politickou atmosféru v zemi, jenž ve své ještě čerstvé paměti chovala vzpomínky na slávu samostatného československého státu, křivdy Mnichova a následných šest let nemilosrdně se táhnoucí války. Umění v celé své obsáhlosti, zastřešující dětskou literaturu a literaturu obecně, se muselo přizpůsobit – pakliže se přizpůsobit odmítlo, bylo odsouzeno k drtivému potlačení anebo rovnou zániku. Literatura se pod tlakem režimu rozštěpila na literaturu oficiální, tu, která byla přinejmenším bez námitek tolerována, v lepším případě otevřeně a hlasitě podporována stranou, která v jejím vlivu spatřovala jednoduše využitelný nástroj pro šíření své ideologie, samizdatovou, vydávanou ilegálně, a exilovou, jenž našla své odbytiště teprve za hranicemi. Tyto přísně selektivní tendence literatura pro děti a mládež byla chtě nechtě donucena následovat, čemuž ostatně přispěla monopolizace dětské literatury vznikem SNDK (Státní nakladatelství dětské knihy) v roce 1947. 

S padesátými léty se do každodenního života násilně vetřela horlivá propaganda nového režimu, přinášejícího proletariátu a obyčejným lidem lepší zítřky plného prostomyslně rozverného veselí a radostné práce. To se ovšem muselo vtlačit do podvědomí již těm nejmenším, těm, kteří měli nést na bedrech budoucí osud jedné z nově vzniklých socialistických republik. Knihy pro děti a mládež se psaly schematickým, strohým stylem, z něhož vymizelo jakékoliv hravé kouzlo Čapkovských povídek a v němž naopak dominovalo černobílé vnímání světa rozděleného na proletariát a buržoazii, na veselé přátelství pionýrů a hamižnou krutost měšťáků. Virtuozita a nápaditost obsahu nebyla vítána, naopak se upřednostňoval jednotný ráz a v podstatě shodné vyznění, které by příhodně ladilo se zkostnatělým a již dávno vyčpělým revolučním vnímáním světa. V dětech se mělo účelně probouzet prosovětské cítění, třebaže se tak nemuselo dít přímo a explicitně. Stačilo jen posilovat hodnoty, které byly pro utužování vřelého vztahu ke svému státu klíčové – soudržnost, pospolitost s ostatními, touhu po začlenění se do nějakého většího celku, v němž by se jedinec nemusel cítit ztraceně a osaměle. Hlavními postavami se tak staly samotné děti, jejichž příklady měly malí čtenáři oddaně a poslušně následovat, jak je patrné například v Juráškovi Jiřího Sosnara nebo v knize Brácha a já od Jana Mareše. Dějová linka se odvíjela přímo, vycházejíc vstříc nezkaženosti dětské naivity, a kopírovala obrysy významných dějinných událostí pečlivě upravené propagandou. Tematizovala se nedávná doba okupace, na jejímž podkladě se dala jednoduše vystavit hrdinskost a odvaha sovětských partyzánů a vojáků rudé armády.

,,Literatura pro děti a mládež se silnou formativní intencí sbližovala s literaturou pro dospělé, jejíž tendence kopírovala mimo jiné výběrem námětů: od staveb socialismu po husitské bojové tradice. Rezignovala na postižení skutečně dětského vnímání a prožívání světa – to bylo obětováno didaktické návodnosti. Dětská četba tak utvářela svérázný pandán socialistickorealistické literatury budovatelského období pro dospělé. Pokusy oživit a žánrově rozšířit rozmanité podoby beletrie pro děti a mládež se objevily teprve v druhé polovině padesátých let.“

Dějiny české literatury 1945-1989 II. díl (kolektiv autorů pod vedením Pavla Janouška)

Proti skautům

Naopak náboženské prvky z knih musely zmizet úplně, a tak se spousta katolicky orientovaných autorů své spisovatelské profese musela vzdát (Václav Renč, Jan Zahradníček, František Křelina). Zakázána byla také témata skautu či legionářství a ani doposud velice oblíbená dobrodružná literatura nesoucí se v charakteristickém stylu Jaroslava Foglara nebyla vítána. Funkce dětské literatury jako by se vrátila ke svým silně didaktickým kořenům, pohrdajíc prostou oddechovostí bez nějakého ,,vyššího záměru“. O ten usilovala dětská budovatelská poezie plná agitační lyriky, kterou ve sbírce Pod prapory využil například Jan Hostáň či Jindřich Hilčr ve své Mladosti. Celkově se v dětské literatuře ve velkém zdůrazňoval šťastný dnešek v ostrém kontrastu s pochmurným a nespravedlivým včerejškem vylíčeným v knize Jana Klouboučníka Návrat, který bude ale o to víc vynahrazen zářivou spravedlivou budoucností. Dítě pak představovalo mezičlánek mezi dospělým a touto budoucností, neboť bylo vnímáno jako vzor prostomyslnosti řadového soudruha. Je poslušné, nevinné a tvárné – ideální materiál pro režim konstruující svou moc na slepé důvěře masy, která předává svou iracionální a bezmyšlenkovitou víru v bezchybnost toho, jenž jí vede, z generace na generaci společně se strachem z odlišnosti. 

,,V dobové básnické produkci byla rovněž četně zastoupena tematika mírového domova, konfrontace tíživé minulosti s novými společenskými proměnami. Klíčové postavení si v dané oblasti získal topos krásné, v dřívějších dobách těžce zkoušené země, která po únoru dostala příležitost ke šťastnému rozvoji.“ 

Dějiny české literatury 1945-1989 II. díl (kolektiv autorů pod vedením Pavla Janouška) 

Ve školách byla čtena povinná literatura podle měřítek a pravidel strany, a tak se mezi povinně čtené autory řadilo i několik ruských spisovatelů – Valentina Osejeva (Dinka, Vaska Trubačov a jeho kamarádi, Správní kluci), Arkadij Gajdar (Škola, Čuk a Gek, Kluci jak se patří, Modrý hrneček) nebo Jevgenij Švarc (Drak, Nahý král). Co se týče časopisů pro děti, v únoru roku 1950 vznikl Ohníček, mezi jehož pravidelné rubriky patřilo např. takzvané KUK – pionýrské kukátko, v němž se dětem připomínala důležitá výročí, významnost komunismu a pionýrské organizace, pod níž spadal další dětský časopis, časopis Pionýr vycházející od roku 1953. 

Konference a sjezd

Alespoň částečného uvolnění se autoři dočkali v druhé polovině padesátých let. O pojetí tohoto odvětví literatury se debatovalo jednak na celostátní konferenci o literatuře pro mládež v roce 1955, jednak na druhém sjezdu československých spisovatelů o rok později. Postupná svěžest a čerstvý vzduch se nejdříve ze všeho projevil v textech otištěných do dětských časopisů – do Mateřídoušky mohlo přispívat stále více spisovatelů (Hrubín, Čarek, Kainar, Branislav, Kriebel) a do tematického repertoáru se pomalu dostávala i próza s jinými než budovatelskými náměty (přírodní tematika Jiřího Felixe, dobrodružné povídky L. M. Pařízka). V roce 1956 vychází další časopis pro mladé, Zlatý máj nesoucí honosný podtitul Kritická revue umělecké tvorby pro mládež, jenž kráčel podobným směrem jako někdejší Štěpnice. A obrat k lepšímu nastal i na půdě samotného Státního nakladatelství dětské knihy, do nějž byl roku 1956 dosazen nový ředitel Bohumil Říha (autor Honzíkovy cesty, což byla jedna z prvních popřevratových próz pro děti, na níž byl již patrný odchyl od rigidního chápání smyslu dětských hrdinů a jejich příběhů), díky němuž se nastolený pevný řád SNDK počal čím dál tím více nahrazovat uvolněnější koncepcí svého dalšího působení. 

,,Opuštěna byla jednosměrná orientace na překlady ze sovětské literatury, prohloubila se spolupráce monopolního nakladatelství s literárními kritiky a teoretiky.“

Dějiny české literatury 1945-1989 II. díl (kolektiv autorů pod vedením Pavla Janouška) 

Jan Werich a Jaromír Pelc. Jaromir Pelc, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Uvolnění šedesátých let a dopad normalizace

S pražským jarem se do knih pro děti a mládež znovu vrací hravost a poetická nadnesenost, jenž navazuje na meziválečné pojetí zábavy plynoucí z nadšeného přeskakování z řádku na řádek dobře, a přitom lehce napsaného příběhu. Hranice mezi realitou a fantazií se stírá elegantní modernizací folkloru důmyslným humorem v pohádkách V. Čtvrtka, které se staly podkladem pro nejznámější a divácky nejúspěšnější večerníčky (Pohádky z mechu a kapradí, Rumcajs, O makové panence a motýlu Emanuelovi, Vodník Česílko), F. Nepila (Já Baryk) nebo Hermíny Frankové (Čarodějnička na koštěti, Město hraček, Panáček Švíčko). V nemalém náklade se tiskne pro děti i poezie, a to třeba od J. Kainara (Nevídáno neslýcháno) či P. Šruta (Kočka v houslích). Pozitivně se nahlíží i na dříve opovrhovaný nonsens, od něhož už je to jen kousek k půvabné hře s jazykem a slovy, která zábavným, avšak neotřelým způsobem podněcovala dětskou fantazii k reakci na její laškovné pobízení. Autoři dětské literatury bez pardonu nechávali šedou didaktičnost děl z první poloviny padesátých let práchnivět v končinách minulosti nechtěnou a zavrhovanou, neměli již svázané ruce, a tak se mohli s chutí pustit do experimentu s lyričností obyčejných i odvážnějších motivů, pro něž nacházeli inspiraci všude kolem sebe. Této opojné svobody v tvorbě s radostí využil například Miloš Macourek (Žofka, Mach a Šebestová, Jakub a dvě stě dědečků), Jan Werich (Fimfárum), Jiří Trnka (Zahrada) či Emanuel Frynta (Nová knížka pro děti o chvástavém štěněti). Próza pro dětské čtenáře získala nový, zábavnější a dětem přístupnější rozměr díky dílům Oty Hofmana (Pohádka o staré tramvaji, Klaun Ferdinand a raketa, Pan Tau a tisíc zázraků), Heleny Benešové (Schůzka na budínku) nebo již zmiňované Hermíny Frankové. I pohled na dětské já se proměnilo; dítě nebylo už jen pouhou figurkou ztělesňující ideál nevinnosti, zdravý nerozum a přirozenou inklinaci ke ,,správnému sociálnímu cítění“ – ve skutečnosti to byly bytosti stejně náchylné k vnitřnímu konfliktu, strachu, obavám, nejistotě a nepochopení jako jejich dospělé protějšky. Byla brána v potaz skutečnost, že dítě je naopak mnohem zranitelnější a v důsledku i ztracenější ve světě, jenž je ovládán dospělými, a že realita, v níž musí soupeřit se starostmi a svízelemi, které ale do této reality svou jinakostí nezapadají, že se sní leckdy i přímo míjí, k nim není nikterak přátelštější a vstřícnější. Porozumění tak mohly nalézt alespoň v prostředí knih, které k nim konečně po dlouhé době začaly promlouvat jejich specifickým jazykem, jenž se v důsledku celospolečenských proměn šedesátých let nerozpakoval formulovat prvky z oblastí, za jejichž brány dříve nemohl ani krátce nahlédnout. 

,,Jednotícím prvkem nově vznikajících autorských pohádek byla – podobně jako v poezii s obdobnými náměty – snaha navázat kontakt s fantazií dítěte. Evokací atmosféry pohody, humorem a důrazem na experiment, improvizaci a hru se syžetem i jazykem přitom tato literatura velmi snadno oslovovala i starší adresáty.“

Dějiny české literatury 1945-1989 III. díl (kolektiv autorů pod vedením Pavla Janouška) 

Adolf Hoffmeister, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Hranice žánrů, které dříve svědomí autora poslušného režimu a jeho meřítkům bedlivě střežilo, byly stírány právě onou tužbou po zábavě, která jako by se zmocnila samotného tvůrce příběhu. Klasický formát pohádky byl záměrně narušován dynamikou a variabilitou sci-fi, které přítomnost pravidel vylučuje už jenom tím, že z faktické absence jakýchkoli zákonitostí úspěšně těží a bez níž by ani nebylo tím, co z něj činí dimenzi jako stvořenou pro nevyhraněnost a svobodomyslnost mládí. Jako jeden příklad za všechny nám může posloužit Tajemství tajemníka Růdamora Jana Trefulky, v němž se rozvíjí příběh dvou chlapců vázaných společným přátelstvím, přičemž jeden z nich je uprchlíkem z mimozemské kosmické lodi. Už jen z tohoto stručného popisu je vidět do očí bijící vzdálenost, kterou dílo Jana Trefulky od dob budovatelské poezie a suchopárnosti pionýrského idealismu prakticky pár skoky urazilo. 

,,Úsilí o originalitu a přitažlivost vyprávění, pociťovanou jako základní znak žánru, vedlo autory k volbě neobvyklých vypravěčských perspektiv, k častým stylizacím do dětské promluvy, k syntaktickým deformacím a výrazové expresivitě.“

Dějiny české literatury 1945-1989 III. díl (kolektiv autorů pod vedením Pavla Janouška) 

Někteří autoři se však pohledu zpět do dob minulých úplně nevzdali. Šli však dál, díky čemuž znovuobjevili potenciál dívčích a chlapeckých románů ze čtyřicátých let, prostřednictvím nichž se navázala komunikace s věkovou skupinou, která zůstávala v letech po převratu poněkud opomíjena – s dospívajícími. V rozmezí těchto žánrů se však k lehkomyslné hře s dějem či se slovy příliš neuchylovalo, oproti tomu se držela přímá, avšak pružná spojovací linka mezi příběhem, jeho hrdiny a čtenáři, kteří balancují na prahu mezi dětstvím a dospělostí. Největším úkolem těchto románů bylo rozpracování témat, které se těchto mladých přímo týkaly – citlivých mezníků této nesnadné etapy lidského života, otázek, na které se jen těžko hledá odpověď, emočních rozporů, s nimiž je mladý člověk nucen okolnostmi a stále výše kladenými nároky pracovat. Tomu se ve svých knihách dlouhodobě věnovali Hermína Franková (Blázni a Pythagoras, Blázni mají propustky), Jana Štroblová (Nemalujte srdce na zeď), Jana Červenková (Čtyřlístek pro štěstí), Josef Bouček (Stane se této noci) či Marie Kubátová (Korvetní kapitán Korda). K tomuto žánru se však další autoři rozhodli přistupovat trochu jinak, a to neobvyklou formou parodie, jíž kořenily prvky detektivky, dobrodružné, milostné nebo cestopisné prózy. Do této hry se vstupovalo ale s již předem jasně naznačeným nadhledem a nezávazností, která měla na čtenáře mnohdy i příznivý dopad v podobě poučení. Tohoto pojetí se zhostili například Zdeněk Mahler (Jak se stát bubeníkem královské gardy), Jaroslav Tafel (Prázdniny s Sherlockem Holmesem), Ladislav Dvorský (Tajný lodní deník) anebo Jan Zábrana s Josefem Škvoreckým (Táňa a dva pistolníci). 

Adolf Hoffmeister, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Dopad normalizace

Na počátku sedmdesátých let byla situace, v níž se autoři literatury jak dětské, tak i ostatní, v podstatě nezměněná. Tvrdá ruka normalizace měla na autory a v důsledku i čtenáře teprve dopadnout. Zatím se vydávaly počiny ještě typicky ,,šedesátkové“ – romány Jaroslava Foglara, který se v období pražského jara po více než desetiletém odmítání opět dostal mezi nejoblíbenější autory knih pro mládež, Broučci obohacení o ilustrace Vojtěcha Preissiga a Jiřího Trnky, Léto na draka Jiřího Pištory… Avšak již na počátku sedmdesátých let byla ve vzduchu cítit určitá omezení. 

Byl vypracován seznam autorů, kteří se již do rukou nejmladší generace nesměli v žádném případě dostat. Hravost a poetiku vystřídala pateticky proklamovaná výchova k socialismu prapůvodního sovětského typu. Jména jako Alexandr Kliment, Oldřich Mikulášek, Karel Šiktanc, Jan Vladislav či Ladislav Dvořák se již z časopisů Sluníčko a Mateřídouška musela vytratit. I poezie se musela uskromnit a upustit od svých ,,novátorských sklonů“, dávajíc přednost tradici a snadné uchopitelnosti pravidelného verše, klasického rýmu a dobře známým námětům – idylická rovnováha dětství, které má všechno trápení ještě daleko před sebou. To tam bylo pochopení pro komplikovanou úlohu dětského jedince, jehož práva a možnosti jsou omezeny jeho útlým věkem. Nad nonsensem cenzura pohoršeně kroutila hlavou jako nad snůškou sprostých slov, před nimiž by měly být děti pečlivě chráněny. Z tohoto důvodu se nová poezie pro děti vydávala jen ojediněle, neboť to nejlepší z melodické lyriky v sobě obsahovala díla autorů již časem ozkoušených – Jana Čarka, Františka Branislava, J.V. Sládka nebo Jana Nohy. 

Pro autory, kterým bylo po okupaci znemožněno volně publikovat, zbývalo už jen málo možností, jak se dále věnovat svému řemeslu. Mezi ně se řadil formát literatury pro ty úplně nejmenší – leporelo. 

J. Zeyer, J. V. Sládek, J. Vrchlický (1879 – volné dílo)

,,Dlouhodobě zůstávala mimo zájem dohlížitelů leporela, která kombinací své výtvarné stránky a jednoduchých příběhů či říkadel seznamovala nejmenší děti s nejrůznějšími podobami světa kolem nich. Z autorů, kteří z hlediska režimu patřili v danou chvíli k problémovým, našli příležitostné útočiště v takto vypravených knížkách například Jaroslav Hutka (Rybník Trojník, 1977), Pavel Šrut (Veselo je na pouti a čtyři další obrázkové příběhy, 1972, pod jm. Petr Karmín; Před hradem za hradem, 1978), Jan Vodňanský (Kuk a Vykuk, 1979), Daniela Fischerová (Příhody strýčka Příhody, 1979), Alena Vostrá (Jedna paní povídala, 1979), Věra Provazníková (I aby tě prase trklo, 1980) a hojně také Jana Štroblová (např. Pohádky babičky babočky, 1980; Krtek Jauvej, 1980; Slůně na slunečním trůně, 1981; Bál strašpytlů, 1982).“ 

Dějiny české literatury 1945-1989 IV. díl (kolektiv autorů pod vedením Pavla Janouška)

Pavel Šrut. Haolhaol, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Tvrzení, že se od počátku normalizace v Československu již z literatury pro děti nevydalo nic hodnotného, by však bylo mylné. Autoři si sice nemohli dovolit takovou volnost jako dříve, stále však mohli tvořit v prostředí od politiky relativně oproštěném, srovnáme-li ji s literaturou pro dospělé, jenž se potýkala s mnohem tvrdšími restrikcemi. Tvorba pro děti má totiž výhodu ve své možnosti volby býti apolitickou. Ostatně i formální požadavky se v některých případech podařilo obejít. Důkazem toho je i jemný nonsens sbírky Šlo povidlo na vandr Jana Vodňanského či Do Tramtárie slovenského básníka Miroslava Válka. Práva na využití kouzla nesmyslnosti se bez ptaní chopil i Jiří Žáček svou Aprílovou školou, jejíž obliba se držela i jeho následujících sbírek: Ahoj, moře, Kolik má Praha věží nebo Dobrý den, Praho. Ve stejném duchu pak v osmdesátých letech psali třeba Josef Hanzlík (Pimpilim Pampam) a Pavel Šrut (Hlemýžď Čilišnek). Jinou cestou, čerpající z motivů přírody, barvitého vykreslování krajin a střídajících se ročních období se dal například Jiří Havel (Než zazvoní potřetí), Rudolf Matys (Říkanky a vyprávěnky) nebo Jindřich Balík (Kolik váží motýl).

Autorská pohádka se vyvíjela i nadále – pro menší děti byly volena jako hlavní hrdinové personifikovaná zvířátka, pro o něco starší čtenáře se do příběhu přidávala na ozvláštnění troška humorné absurdity. Často se v rámci příběhu mísili typicky pohádkové znaky se skutečností obyčejného života dětí, v důsledku čehož se dařilo vyvolávat iluzi reálnosti kouzel. Pohádka se tak vymaňovala ze své neměnné role snadno předvídatelného žánru, který již nemá čím překvapit, hledajíc spřízněnost i s jinými literárními útvary za účelem neustálého objevování, kam až se mohou její hranice roztáhnout. S tím se velice rychle naučili pracovat například Josef Hanzlík (Hodný Fridolín a Zlá Józa), Markéta Zinnerová (Princezna z třešňového království) nebo Eduard Petiška (Olin a lišky). Typičnost folkloru coby jasného světa, v němž je dobro a zlo přísně rozlišováno, také našla své pokračovatele, a to zejména pro jednoduchou, avšak působivou konstrukci vlastního pohádkového světa, do níž se mohli autoři jako Jaromír Kincl (Jak Rákosníček chytal hejly), Václav Čtvrtek (Manka, Cipísek) či František Nepil (Makový mužíček, Polní žínka Evelínka) vcelku svobodně pouštět. Spousta jejich děl byla následně převedena do podoby večerníčků, krátkých animovaných filmů, které dávaly každý večer z televizní obrazovky dobrou noc dětem po celé republice.

Ovšem jestliže se pookupační obrat zpět k padesátým létům v něčem prosadil obzvláště nevybíravě, byl to charakter a podstata dětského literárního hrdiny, jehož stejnorodost napříč knihami vydávanými v tomto období byla jedinečnosti hlavních postav z děl napsaných v rocích reforem na míle vzdálená. Prostředí, v němž se hrdina knihy pohyboval, v sobě soustřeďovalo vše šťastné a idylické, neboť v jiném světě by přeci ani dítě vyrůstající v prosperujícím socialistickém státě žít nemohlo. Rodinné problémy se omezovaly výhradně na ty, které byly zažehnány šťastným koncem (Markéta Zinnerová – Tajemství proutěného košíku, Indiáni z Věrova; Olga Hejná – Jozefínka; Hana Doskočilová – Eliška a táta Král) a rozepře mezi sourozenci, či dokonce rodiči byly taktéž nemyslitelné. Narativem spokojené rodiny a veselých přátelství se inspirovaly zejména spisovatelky, například Hana Pražáková (Karolinka) nebo Zuzana Nováková (Natálie není sama). 

photo by David Sedlecký, Public domain, via Wikimedia Commons

 ,,Jestliže tzv. nová vlna šedesátých let přinesla do literatury společenskokritické a problémové tóny, neboť tematizovala tápání dětí a zejména dospívajících ve vypočítavém a mravně okoralém světě dospělých, počátek sedmdesátých let znamenal opětovný návrat k tomu, co teorie literatury pro děti a mládež nazvala referenčním hrdinou, tedy k postavě, která ho má pozitivně hodnotově orientovat v životní realitě. Takový hrdina je inteligentní, zvídavý, zdravě ctižádostivý a sebevědomý. Vystupuje vždy aktivně, a pokud se on a jeho okolí dostanou do nesouladu, vždy se vzájemně přetváří ku prospěchu obou.“

Dějiny české literatury 1945-1989 IV. díl (kolektiv autorů pod vedením Pavla Janouška)

I náměty se přizpůsobovaly stranické direktivě. Jak již bylo napsáno, edukace nejmenších členů společnosti byla více než žádoucí, a tak se upřednostňovala témata vedoucí dětské čtenáře ke správnému chápání socialismu, vládnoucích autorit a symboličnosti každoročních oslav komunistického zřízení, jakými byly májové průvody či hromadná sportovní cvičení neboli spartakiády. Historie se pokrucovala se stejně bohorovným klidem jako krátce po únorovém převratu, jak mistrně dokázal například Jan Hostáň při heroizaci sovětských vojáků a zvučných jmen sovětské historie ve svých knihách opatřených tituly, které v pár slovech shrnovaly prakticky celý děj: Rytíři z Východu, Jak Voloďa přemohl krutého cara, Naďa hrdinka, nebo Stanislav Šusta, kterému vyšla v roce 1973 kniha V únoru mi bylo dvanáct, jenž je koncipována jako deník dvanáctiletého syna angažovaného dělníka, který zápisky svého potomka tu a tam shovívavě komentuje. 

Pakliže byl v knize užit správný typ dětského hrdiny a příběh byl nahlížen přístupnou perspektivou, zbývalo jen zasadit děj do vhodného prostředí. Tím se byla v posledních dvou dekádách před revolucí vesnická scenerie a příroda, samozřejmě zalitá zlatavým světlem bujarého léta a doplněna o romantické postavičky babiček, dědečků, copatých vesnických holčiček a neposedných rozcuchaných chlapců (Bohumil Říha – Adam a Otka, Vítek na výletě, Jak jel Vítek do Prahy; Bohumil Nohejl – Objevení planety Michovice; Jan Ryska – Martin v ráji). Město se objevovalo také, avšak poněkud zobecněné pouze na život na panelových sídlištích, kupříkladu v knize Jana Ryska Děiny naší rodiny nebo Petrklíčích Olgy Hajné. 

Rozpuk po sametové revoluci

Po roce 1989 se náhle a naráz otevřel nespočet cest, které mohli spisovatelé bez skrupulí libovolně probádat a následně těžit z poznatků, jimiž se při tomto prozkoumávání obohatili. Pravidla starých dob je již nesvazovala – cenzura, stará kulturní politika znemožňující jen tak podléhat tvůrčím rozmarům, pravidla, na nichž se lpí s dogmatickou houževnatostí režimu, který zastaví vše, co jej přímo nevelebí a nejásá nad jeho neomylností, na to všechno se již mohlo zapomenout. Začala platit pravidla nová, jenž odpovídala mnohem jednoduššímu řádu: poptávka určuje nabídku, úspěšný obchod musí generovat zisk a generace zisku je tím jediným, na co by se měl vydavatel ohlížet.

V reakci na tuto nevyřčenou pobídku se však kvalita vydávaných knih pro děti a mládež prudce snížila. Množství vydávaných titulů navíc jako by neznala svou míru. Regály knihkupectví přetékaly nepřetržitě chrlenými novinkami, po nichž duše lidí, jimž bylo poprvé v jejich životech dovoleno přičichnout ke svodům neregulovaného konzumu, divoce lačnila. 

,,První signály byly patrné na každém kroku: Knihkupectví a knihkupecké pouliční stánky byly od samého počátku 90. let zavaleny nejen dospělým, ale i dětem určenou umělecko-naučnou a encyklopedickou produkcí rozličné úrovně – od seriózních projektů, jakými byla např. ediční řada nakladatelství Albatros České dějiny, po ledabyle přeložené, na koleně spíchnuté a leckdy nevkusné knihy pro děti všech věkových kategorií (včetně naučných leporel pro předškoláky).“

Jaroslav Provazník pro časopis DUHA 

Photo by Annie Spratt on Unsplash

Noví nakladatelé

Nenasytnost čtenářů si tak vyžádala nástup nových knižních nakladatelství na českou literární scénu. V roce 1995 založila Ivana Pěcháčková nakladatelství Meander, v němž publikovali autoři z řad ještě nedávného působícího disentu (Václav Havel, Vratislav Brabenec, Ludvík Vaculík), o pět let později zahájilo svou činnost alternativní nakladatelství Baobab a v dalších nově vzniklých nakladatelstvích neorientovaných přímo na dětskou literaturu vznikaly samostatné ediční řady pro děti – Labyrint mělo svou Raketu a Argo své Mýty, pohádky a legendy. 

Václav Havel by Adolf Hoffmeister (1968)

,,Nástup nových nakladatelských domů, které nespatřují v knižní produkci pro děti jenom rychlý komerční efekt, ale zakládají svou strategii na dokonale propracovaném knižním tvaru (od textu, ilustrace, typografie až po knižní vazbu), přinesl ve druhé polovině 90. let vítané oživené české literární scény a její zpřehlednění jasně profilovanými edičními a kulturními aktivitami.“

Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-2010, Milena Šubrtová 

Devadesátá léta literaturu pro děti posunula o notný kus dopředu, a to až za hranice žánrů, které byly a jsou k dětské literatuře zrcadlovým odrazem – pohádky, říkanky a básničky zasahovaly i daleko za okruh své žánrovosti, jejíž známé charakteristiky a všeobecně akceptované rysy je do té doby nepouštěly ze svého držení. Teprve po tom, co se ukázalo, že experiment je přijímán s nadšením, se autoři i vydavatelé již nadále nenechávali omezovat tradicí. Zákonitost vztahu dobra a zla ztratila na své striktnosti a jednoznačnosti, využívalo se nových přístupů, které měly potenciál oslovit nejenom děti, nýbrž i dospělé, a své čestné místo si v příbězích vydobyla i alegorie (Václav Havel – Pižďuchové; Ludvík Vaculík – O třech pachatelích; Magdalena Wagnerová – Pavouk na šalvěji, Strom s granátovými jablky). Přes čerstvé počiny jako by promlouvala hravost, kralující prvek dětské literatury před restrikcemi normalizace, například v dílech Tomáše Pěkného (Coletka a pes), Petra Nikla (kniha básniček Zahrádky) nebo Marky Míková (Knihafoss). Do knih se vrátily typicky české pohádkové postavy, ty se ale nyní dočkaly určité aktualizace, díky níž se staly pro své dětské čtenáře o to přitažlivějšími. Svérázný folklor českých zemí vzali za svůj třeba Irena Gálová (Lískulka), Emil Šaloun (Jak Kašpárek učil čerty zpívat, Vodník Žblabuňka) anebo Ilony Borské (Mokřejšové, vodníci z louže). 

Ludvík vaculík. Foto Mercy – Wikimedia Commons. CC BY 3.0, via Wikimedia Commons

,,Českou autorskou pohádku již v meziválečném období poznamenala silná vlna zcivilňování pohádkových postav. Vodníci a víly, čarodějnice a čarodějové Karla Čapky či Josefa Lady vycházeli z lidové tradice, ovšem zůstávali pevně zakořeněni v prostoru českého venkova. Více než temnou démoničnost, vycházející původně z lidové obrazotvornosti, odráželi typologii vesnických rázovitých figurek, ztvárňovaných s karikaturní nadsázkou (…). Autoři tvořící od šedesátých let 20. století je pak ještě více přiblížili dětské mentalitě a zasadili do pohádkového prostoru se samozřejmostí prvotní nevyčleněnosti těchto postav z okolního přírodního světa. V pohádkách Václava Čtvrtka či Františka Nepila jsou vodníci, víly a další antropomorfizované bytosti vycházející z lůna přírody neodmyslitelnou a navýsost přirozenou součástí domácího krajinného prostoru. Na tuto koncepci pohádkových postav úzce propojených s přírodou a jejím děním plynule navazují i další autoři v devadesátých letech 20. století (…).“ 

Pohádkové příběhy v české literatuře pro děti a mládež 1990-2010, Milena Šubrtová 

Tabu do knih!

K dispozici se také nabízely tituly představující čtenářstvu témata dosud neprobádaná nebo režimem tabuizovaná (alkoholismus, rozvody, adopce – například v Holky a spol od V. Steklače), hlavním hrdinou je outsider, výjimečný jedinec, který vybočuje z řady. Dětský svět přestává být izolovaným místem hermeticky uzavřeným automaticky všem dospělým, ti do něj naopak pronikají, okouzleni možnostmi a bezhraničností, kterou jim pro ně určená literatura poskytnout nemůže… 

A dnes?

Dnes se nemusíte stydět ani dost málo, otevřete-li si v tramvaji knížku, která byla původně napsána pro vaše děti, jelikož oblasti, do nichž se autoři dětské literatury nebojí zasahovat, skýtají mnoho zajímavého i pro dospělého čtenáře. Nabídka knih pro děti a mládež je již tak rozsáhlá, že otázka, jakou knížku svému dítěti pořídit, nabyla nečekaně na složitosti. V aktuální nabídce není nouze ani o opovrženíhodný brak, ale ani o skutečné skvosty, které jsou mnohdy pokládány za pýchu nejedné bibliofilské sbírky milovníka krásných a jedinečných knih. Někdo by se proto mohl domnívat, že obliba dětských knih nedětskými čtenáři je pouze módou poněkud infantilního, nevyzrálého dneška, ale i kdyby ano – vadí to snad? 

Comments

comments