Režisér Tomáš Vorel o filmu Cesta domů: V Praze jsem ve stresu a tísni

1 září, 2021
Redakce
film, rozhovory

Tomáš Hanák, Eva Holubová, Boleslav Polívka, Lucie Šteflová, Dominika Elischerová alias Mína, Tomáš Vorel jr., Milan Šteindler a režisér Tomáš Vorel vytvořili film Cesta domů.
21 let po premiéře filmu Cesta z města se osudy všech postav uzavřou. Hereckým základem celé trilogie Cesta z města, Cesta do lesa a Cesta domů jsou herci z divadla Sklep. Snímek Cesta domů jde do kin v době, kdy Sklep slaví 50 let od založení.

Přinášíme rozhovor s Tomášem Vorlem, režisérem filmu.

Vůbec jsem netušil, že na ten film budou chodit lidi.

Když jste natáčel Cestu z města, myslel jste na pokračování? A u Cesty do lesa?

Když jsem natáčel Cestu z města, na žádné pokračování jsem nemyslel. Vůbec jsem netušil, že na ten film budou chodit lidi. Byl to až zájem diváků a také můj pokračující život na venkově, který si vynutil další pokračování. Podobně to bylo i u filmu Cesta do lesa.

Film se točil celý rok. Nebyl problém pro herce, štáb, pro Vás, že vždy točíte jen chvíli a pak pokračujete až v dalším ročním období? Ve filmu vše vypadá velmi přirozeně, muselo být ale těžké se vždy do natáčení znovu vpravit, nebo ne?

Ano, bylo to těžké, jako byste točili několik filmů za sebou. Je velmi náročné, zdá se téměř nemožné, sladit termíny vytížených herců a štábu s ročním obdobím. Ale protože na venkov jezdím už třicet let, tak dokážu odhadnout, kdy pokvete řepka, kdy uzraje pšenice, kdy padá listí a kdy asi může sněžit. A tak se naplánované termíny většinou trefily do počasí, dokonce i sněhové závěje. Je pravda, že jsem před každým natáčením meditoval a tančil šamanské tance, abych zdejší přírodu připravil na natáčení, aby počasí vyšlo. Ve filmu nakonec vypadá všechno přirozeně, herci žijí a stárnou spolu s ročním obdobím.

„Nejtěžší je točit s dětmi, zvířaty a důchodci…

Jaké to bylo po letech zase natáčet s téměř stejnou partou herců. Byl to také „návrat domů“? Je lehčí či těžší natáčet s kamarády?

Moji kamarádi jsou dnes velice exponovaní a přepracovaní herci. Úspěch a sláva už je obtěžuje, takže by nejraději zůstali doma, v ústraní, a nic nehráli, nikomu se nepodepisovali. Je velice obtížné je dostat před kameru, a aby se svojí roli naučili. Nejlépe to okomentoval Polívka, když jsem mu nadával, proč si nepamatuje text své role: “Rejžo, dyk víš, že nejtěžší je točit s dětmi, zvířaty a důchodci…”

Tomáš Hanák v rozhovoru říká, že se pokračování trochu obával a nakonec byl příjemně překvapen. Jak jste na tom vy? Jste spokojen s Cestou domů?

Jsem i nejsem. Když je film hotov, tak dobře vidím, co jsem mohl natočit jinak a lépe. Co jsem tam měl dát, a co naopak vystřihnout. Ale to mám u každého svého filmu. Po bitvě je každý generál.

Do filmu jste obsadil i nové tváře. Annu Linhartovou jste nahradil Lucií Šteflovou. Mohu se zeptat na důvod výměny? A jste s ní spokojen?

Scénář jsme napsali tak, že Anyna má s Ludvou roční dcerušku Marjánku. Anna Linhartová, která hrála v předchozím díle, však nevypadá jako matka. A ani žádná skutečná máma by nám své dítě do lesů na natáčení nepůjčila. Musel jsem tedy najít herečku s vlastním dítětem. Zpočátku zoufalá situace, když můj zrak padnul na internetový titulek: Herečka Lucie Šteflová čeká dítě! Tak to je znamení, řekl jsem si. Počkám, jestli se jí narodí holčička, a oslovím ji. Narodila se jí Ema a já Lucii zavolal, jestli nechce hrát hlavní roli i se svou dcerkou. Lucka řekla, že ona hrát bude, ale dceru v žádném případě do filmu nedá. Tak následovaly kamerové zkoušky, kde jsem je fotil s Juniorem a Emou dohromady. A říkám: Lucko ta tvoje dcera ti není vůbec podobná, je černovlasá, snědá pleť. Ta je spíš podobná Juniorovi. Pak jsme všichni tři půl roku zkoušeli, až Lucka pochopila, že Ema v tom filmu hrát musí. A všechno klaplo dokonale. Až uvidíte film, tak užasnete, jednak jak Lucka hraje, ale hlavně ta dvouletá Emička. To je zázrak! Ta si za to zaslouží Českého lva.

Hlavní postavy filmu během dvaceti let zestárly, děti jsou dospělé, síly ubývají. Zmoudřeli také? Myslíte, že život na vesnici nebo obecně blíže přírodě může vést k harmoničtějšímu stárnutí?

Život blíže přírodě vede obecně k harmoničtějšímu žití, k harmoničtějšímu stárnutí, k harmonické smrti. Můj život je toho důkazem. V Praze jsem vždy ve stresu, tísni a zmatku. Tady pod obřím bukem, ve větru mezi poli a loukou, tady jsem v tichu a míru. Tady chci jednou tančit svůj tanec smrti.

V několika rozhovorech jste zmínil, že příběhy ve filmu vycházejí z historek, které jste na vsi zažil nebo vám je vyprávěli místní. Máte na Rabštejnstku přímo předobraz některých postav? A máte nějakou historku, kterou byste do filmu rád dal, ale bohužel to nešlo?

Všechny postavy všech mých Cest mají konkrétní předobrazy zde na venkově. Sedlák, revírník, myslivec, kočí, lesní dělnice, lidová léčitelka… Nebudu nikoho jmenovat, možná by jim to nebylo příjemné. Ale můžete je lehce vypátrat z titulků filmu. Historek, co bych do filmu ještě rád dal, je tolik, že by to vydalo na další díl. Ale další díl už točit nebudu. Cesta domů je poslední.

Cesta domů působí smířlivěji než předchozí filmy, je to i váš pocit? Odpustil jste městu a „měšťákům“? Nebo je pro Vás město pořád nepřítel, který dusí a zneužívá vesnici?

Cesta domů působí smířlivěji, neboť i já jsem ke stáru smířlivější. Smířil jsem se hlavně se svým rozporem: půl života trávím v lesích, na venkově, zde žiji a uzdravuju se. Druhou polovinu se dusím v Praze, sháním peníze a lidí a prostředky na filmy, které chci o přírodě natočit. Protože povinností náš všech, co vidíme tu nastávající zkázu, je, abychom zemi ochránili před konzumací, před rozpínáním, před člověkem predátorem. Víte, že denně zabetonuje 15 hektarů půdy? Jen v Čechách. Nenávratně. Takže jak to může celé dopadnout? Asi jak říká Papoš v Cestě do lesa: “…a jednoho dne se všechny města spojej a naše vesnice docela zmizí…”

Je pořád ještě aktuální téma opustit pohodlnou civilizaci a vydat se do lesů stejně jako před dvaceti lety? Myslíte, že současná generace třicátníků po něčem takovém touží?

Já jsem nedělal sociologický průzkum. Ale podle toho jakou měla Cesta domů sledovanost na YouTube, v tuto chvíli 2 mil. zhlédnutí, nebo v České televizi 1 mil diváků, tak z toho usuzuji, že lidé po tom podprahově touží. A celé to české chalupaření je toho důkazem. Přes týden to v práci nějak přežijeme, ale už abychom byli na svý chalupě u rybníka….

Vaše filmová tvorba je celkem pestrá. Je mezi Vašimi filmy nějaká spojovací linka či jedno ústřední sdělení?

Tak tohle musí posoudit někdo z venku, nějaký filmový kritik. Z mého pohledu točím pořád o tom samém. O tom, co kolem sebe zažívám, z čeho se potřebuji vyzpovídat, z čeho se potřebuji uzdravit.

Kouř je bezesporu zatím Váš nejúspěšnější film. Jste na něj pyšný? A, jak už jste zmínil v minulosti v rozhovoru, byl byste ochoten uvažovat o pokračování příběhu postav z Kouře?

Když filmoví historici zařadili KOUŘ do Top10 celé české kinematografie, tak jsem se hodně nafouknul, to jsem opravdu nečekal. Takže něco jako film KOUŘ mám v hlavě už dlouho. Ale detaily bych zatím neprozrazoval.

Veselé hisorky z natáčení?

Veselá historka: Herečka a spolu scénáristka Bára Nimcová mě hecovala, abychom jeli na za prezidentem Zemanem, aby finančně podpořil náš film. A já jsem jejímu hecování podlehl a zavolal jsem Filipu Renčovi, aby mi dal mobil na Zemana, když jsou takoví kamarádi. Renč mi řekl, že mobil na něho nemá, čímž mě zachránil před ostudou…

Smutná historka: že se před natáčením filmu oběsil zdejší revírník pan Jánský.

Napínavá historka: že jsme celý den čekali, zda-li Bolek Polívka přijede na natáčení, protože den předtím slavil své 70. narozeniny.

Co bylo na tvorbě cesty domů nejhorší? A co naopak nejlepší? I v porovnání s předchozími dvěma filmy.

Nejhorší bylo sehnat na film peníze, to byl očistec.

Nejlepší bylo, že jsme je nakonec sehnali, to byl zázrak.

Cesta domů byla ze všech mých filmů nejnáročnější, nejdéle trvající, nejurputnější, nejblaženější…