V souvislosti s pandemií koronaviru vypsalo České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny v Brně, stipendium pro autorky a autory z České republiky. Ze 182 žádostí vybrala odborná komise 16 stipendistů ve čtyřech žánrových skupinách, kterým rozdělila celkem 560 tisíc korun.

Pro náš web vznikla série anket s autory, kteří se stipendia zúčastní. Tady je třetí díl.

Milan Děžinský

Na jaký projekt jste získal autorské stipendium ČLC a v jaké fázi práce jste nyní?
Autorské stipendium jsem obdržel na dokončení textů a kompletaci sbírky básní s názvem Šestý prst. V současné době promýšlím nosná témata a vybírám texty, zamýšlené pro sbírku,  které jsou nehotové, nebo jsem s nimi z nějakého důvodu nespokojený, a které chtějí další pozornost, práci a čas.
Letos jste vydal nevšední sbírku Hotel po sezóně, k jejímuž napsání vás podnítila četba básníků z první poloviny 20. století. Objeví se anachronické básně i v připravované sbírce?   
Hotel po sezoně je pro tento okamžik uzavřená kapitola a návraty tohoto druhu mohu směle vyloučit. Sbírka by měla motivicky navazovat na sbírky předchozí – především Tajný život a Obcházení ostrova, alespoň to je můj záměr, který se ovšem nesnažím naplňovat příliš důsledně — nechávám se vést, spíš než že bych vedl, a zvědavě čekám, kam mne nakonec zavede.
Jak současná situace ovlivňuje váš život a tvorbu?
Pokud myslíte současnou situací komplikace pro cestování do zahraničí nebo návštěvu velkých akcí, neovlivňuje mne vůbec. Takových věcí se rád neúčastním. Zdaleka největším problémem pro tvorbu je běžný život a mentální kapacita, kterou si vymiňuje: každodenní starost o dům a děti, které mají prázdniny, ale musí mít nějaký program a co jíst; a obavy z toho, jak to bude s mou prací na podzim, až všichni zpanikaří (učitel angličtiny na volné noze). A pak to, co zná každý tvůrčí duch: stále přítomná nejistota ohledně smyslu tvorby a směru, kterým mne vede, i nemožnost tvořit, psát, přestože tomu zdánlivě nic nebrání a veškeré podmínky jsou příhodně nastavené, což pak mnohdy ústí ve frustrující tvůrčí apatii.

Martina Trchová (foto Tomáš Svoboda)

Martina Trchová

Na jaký projekt jste získala autorské stipendium ČLC a v jaké fázi práce jste nyní?

Stipendium jsem získala na tvorbu převážně obrázkové knihy pro děti a mládež. Bude to příběh malé dvouleté holčičky, která v době karantény objevuje malý svět okolo sebe. Zdánlivě se jí omezení pohybu netýkají, protože zkrátka jen pozoruje broučky v trávě, zkoumá prázdné ulity, žasne nad rozkvetlými květy, sleduje motýly, šlape na víka kanálů a před očima jí ožívají oprýskané zdi nebo suky ve dřevě plotů kolem zahrad. Začíná se jí ale stýskat po prababičce, kterou z nějakého nepochopitelného důvodu nemůže vídat. Nechává se tedy unášet vlastní imaginací a navštěvuje ji ve své fantazii. Devadesátiletá žena zůstala karanténou uvězněna ve svém panelákovém bytě v šestém patře bez možnosti kohokoliv vídat. A tak se tyto dvě bytosti, malá holčička a křehká stařenka, setkávají ve snových příbězích uvnitř šnečí ulity, posílají si nepochopitelné vzkazy pomocí vlka, který se zrodil v květu vlčího máku, nebo se za stařenkou holčička vydává na chmýří z pampeliškového květu.

Stále ještě jsem teprve v první polovině své práce, takže příběhy zrají, zahušťují se, obrázky přibývají, ale především v tuto chvíli hledám grafickou formu celku. Přála bych si, aby kniha byla opravdu vizuálně krásná, proto hledám vhodného grafika a přemýšlím, jak se vymezit vůči komiksu, kterým obrázkový příběh nemá být, a jak se vyrovnat s vyprávěním příběhu s minimálním použitím textu.

Kniha bude převážně obrázková. Jakou výtvarnou techniku jste zvolila a proč?

Celý nápad se zrodil z několika drobných obrázků, které jsem si zpočátku koronavirové krize začala kreslit. Je to technika ryté kresby zatírané tiskovými barvami. Výsledek se trochu podobá suché jehle, ale tato technika mi dává větší prostor, protože pracuji přímo na papíře. Mohu tedy kombinovat rytí a čisté zatírání barev do papíru, které má blíže k malbě. Celkový charakter kreseb je velmi snový, což mě vedlo k nápadu vytvořit takto celou knihu s tajemným příběhem.

Jak současná situace ovlivňuje váš život a tvorbu?

Pro mě byla karanténa paradoxně klíčovým momentem. Atmosféra prvního měsíce byla natolik zvláštní a uzavřená, že mne silně podněcovala k výtvarné činnosti. Dny se nám s dcerkou staly sice trochu stereotypní (vydávaly jsme se každý den jen na drobné výpravy do okolí), zároveň jsme však zažívaly společně hluboké prožitky z miniaturních objevů, které by mne v jiné době možná tolik nefascinovaly. To vše mě vedlo k myšlence soustředěně mapovat každý den a spojovat kresby do příběhů. Přiznávám se, že mi soustředěnost po rozvolnění trochu schází, ale zase se těším z toho, že můžeme navštěvovat naši babičku a prababičku, a užívat dalších radostí.

Petr Borkovec (foto Jana Plavec)

Petr Borkovec

Na jaký projekt jste získal autorské stipendium ČLC a v jaké fázi práce jste nyní?

Na knihu sestávající ze čtyř delších prozaických textů (různá témata, různé způsoby vyprávění, různé jazykové strategie). Zdá se mi, že jsem v polovině. Stipendium jsem využil také k práci na knize kratších próz Sebrat klacek, kterou jsem dokončil. Vyjde v listopadu.

Až do vydání povídkové sbírky Lido di Dante (2017) jste publikoval výhradně poezii. Jak daleko je od básně k povídce?

V roce 2006 jsem v Německu publikoval esejistickou knihu Aus den Binnenland. A v roce 2008 prózy Berlínský sešit. Ale samozřejmě máte pravdu, že jsem psal skoro jen poezii a že v poslední době se to prohodilo.

Jak daleko přesně nevím. Ale pozoruju to. Všiml jsem si například, že k povídce je dobré sedat každý den (i třeba na hodinu, když není čas), vynechání není dobré, až překvapivě komplikovaně se mi pak navazuje. Tohle jsem dosud znal jen z překládání. Když píšu povídku, nevím, co se stane, ale vím to přece jen o něco lépe, než při psaní básně. Nebo to prostě o něco přesněji odhaduju. Takže jsem celkově klidnější. Nedopsaná báseň mě rozčiluje mnohem víc než rozepsaná povídka. Když ale o tom tak přemýšlím, spíš cítím, že zas tak daleko od básně k povídce není – vidím mnoho shod.

Jak současná situace ovlivňuje váš život a tvorbu?

Přivezli jsme z Itálie dědečka, otce mé ženy, aby tam nebyl tak sám. Dědeček hodně a zajímavě mluví, je třeba se soustředit a reagovat – což občas zdržuje od práce na povídkách, na které jsem, jak víme, získal stipendium. A které si, jak jsem psal, říkají o každodenní péči.

Extra tip

Odkaz na Street View galerii bytu Jaroslava Foglara naleznete zde

Comments

comments