Festival TrutnOFF byl zas zpátky v Trutnově

Říká se, že se po sedmi letech v těle obnoví všechny buňky. Všechny jeho součástky by tedy měly být vlastně úplně „jiné“. Nicméně základ, který to všechno drží dohromady, se obvykle nezmění. Cosi v tomto smyslu bylo možné letos vypozorovat i na trutnovském festivalu. Tedy ze všech domácích rockových open air přehlídek té zdaleka nejstarší, a bez přehánění skutečně legendární. Po sedmi letech od posledního předchozího ročníku pořádaného na tradičním Bojišti vyplněných přestávkou i dočasným exilem v Brně (u „Sun River“, jak trutnovští Indiáni říkají) se festival po změnách větrů vanoucích z radnic obou měst o uplynulém víkendu konečně vrátil tam, kam patří. Tedy zpět na Bojiště.

Sedmiletá obměna se nevyhnula ani festivalovému areálu. Na jedné straně se mohl blýsknout novými dřevěnými lavicemi a jistým „faceliftem“ obecně, na straně druhé v jeho těsné blízkosti rostou nejrůznější krabice skladištních areálů a místo někdejších parkovišť nyní zabírají moderní myčky aut. A přiznejme si to, odér piva, potu a dalších tělesných tekutin, který kdysi v posledním dni festivalu čpěl z rudé hlíny pod nohama znavených tanečníků v kotli pod hlavní scénou, dotvářel atmosféru přehlídky, kterou šlo skutečně natvrdo vnímat všemi smysly. Dnes ji ale nahradily kamínky, takže tenhle někdejší efekt „4D“ je téměř pryč.

Na někdejší tradici „prezidentského“ festivalu, kde mezi návštěvnictvem posedával a popíjel „náčelník“ Václav Havel, navázali i letos. Místo náčelníka přijel aspoň generál, tedy Petr Pavel. Ani jeho návštěvě ale nechyběly náznaky absurdity, když si do undergroundového stanu zašel poslechnout obskurní band Dřevěné pytlí v jutových uhlích.

Na obou festivalových pódiích se ale vystřídaly i slovutnější soubory. Třeba Laibach anebo rozjetí australští Keltové The Rumjacks, kteří byli milým objevem pro leckterého posluchače. Nechyběli nezdolní Waltari z Finska (skoro se nechtělo věřit, že se kdysi vešli do sklepa v pradávném klubu U Zoufalců), Andrew Tosh anebo závěreční Asian Dub Foundation.

Z domácí scény stojí za zmínku také třeba obvyklé (a jako vždy nezapomenutelné) vystoupení Ondřeje Havelky a jeho Melody Makers anebo obzvlášť povedený set Švihadla. To věnovalo jednu písničku kolegovi Honzovi Kalinovi ze Sta zvířat, který býval v Trutnově častým a oblíbeným hostem a jenž zemřel právě v době jeho letošního ročníku. Aktuální ztráty z hudebního světa ale připomínali i další muzikanti, svým svérázným způsobem kupříkladu sprosťák Záviš v písničce Zemřel mi kamarád. 

Celkově lze konstatovat, že na festivalu sice nebylo tak narváno, jako v předchozích letech, a prořídl i počet scén, o nějakém nezájmu publika ale nemůže být řeč. Zcela očividná už na první pohled byla generační obměna. Někdejší vousaté undergroundové kmety až na výjimky odvál čas, velkou část publika naopak tvořilo osazenstvo, které ještě řadu let po trutnovských festivalových začátcích bylo jistě na houbách. A vypadalo velmi spokojeně.

O publikum tedy festival strach mít nemusí. Jiné to zřejmě (jako již tradičně) může být s areálem samotným. „Sice návrat, ale okolo Bojiště již vyčlenili okolní louky na průmyslovou a komerční zónu a od nových majitelů víme, že tam do dvou let chtějí stavět první obchody. Ty budou stát hned za plotem. Kruh se uzavře. Jak jsme začali, tak třeba skončíme,“ shrnul situaci nezdolný zakladatel přehlídky Martin „Geronimo“ Věchet. 

Foto i text Jiří Janda

Rozhovor s Martinem Věchetem: Kruh se uzavře

Comments

comments