Fotograf Jindřich Štreit: Otevřený jsem všemu. To, na co si myslím, ke mně přijde samo

Slavný fotograf Jindřich Štreit má ve svých dvaasedmdesáti letech nesporně nárok na zasloužený odpočinek. Přesto je stále v jednom kole – pracuje na několika fotografických cyklech a učí na univerzitě. Když by snad mohl mít volný víkend, raději z domovského Sovince vyrazí dále než přes půl Česka ke Kokořínu vést kurz, v němž zasvěcuje do fotografie nadšené nováčky. A večer poté, co už má své odučeno, si najde ještě chvilku na rozhovor…

Co takovéto fotografické dílny účastníkům přinesou?

Hlásí se na ně hlavně začátečníci nebo mírně pokročilí. Studenti zde získají návod, jak by mohli sami pracovat. Důležité je najít téma, které by je zaujalo. Na fotodílně je jim téma dáno, včetně toho, že organizátor domluví i to, že fotografovaní lidé dají souhlas. To je v současné době složité. Při vlastní tvorbě je to již na každém z nás. 

Těchanov 1965, foto Jindřich Štreit

Jak konkrétně kurz ve Farmstudiu ve Vysoké probíhal?

S organizátorem Pavlem Matelou jsme se dohodli, že zkusíme několik témat. Tím hlavním byli skláři, dalším soukromý zemědělec versus zemědělský podnik, kostel, ale i lidé z vesnice. Velmi zajímavá byla evangelická česko-německá mše v lese k výročí Sametové revoluce. Rovněž jsme zařadili promítání filmu Na tělo režisérky Libuše Rudinské i s besedou. 

A jaká je vaše motivace, věnovat se lidem takhle o víkendech? Jsme ve statku, po kterém se těžce prošla historie, a jen zvolna se z toho vzpamatovává, takže peníze to asi nebudou…

Místo, kde se workshop konal, je mimořádně zajímavé. Věřím, že brzy “vstane z “popela” a zapojí se do kulturních aktivit obce. Jinak – já učím celý život. Vede mě k tomu radost z učení a setkávání se s novými lidmi. Navíc to tady pro mě mělo i další dimenzi, že jsem měl možnost poznat kraj, který jsem neznal. Líbí se mi zdejší jemně zvlněná krajina. U nás v Jeseníkách je to přece jen drsnější, tady mě fascinovaly skalní útvary v lesích. 

foto Jindřich Štreit

Jste v důchodu, ale na odpočinek očividně nemáte čas. Co všechno děláte?

Stále učím na plný úvazek na Slezské univerzitě na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě. Důchody postačí lidem, kteří již omezili tvůrčí aktivity. Důležité pro mě je setkávat se s mladými lidmi. Konfrontace s nimi je úžasná a inspirující. Kromě toho, že učím, pracuji na několika projektech, které mě velmi baví. V poslední době pracuji na opravdu složitých tématech.

Vězni a kaplani

Na fotografování čeho přesně se nyní zaměřujete?

Teď jsem dokončil velké téma o vztahu vězňů a kaplanů. Po dvaceti letech od zřízení kaplanské služby ve vězeních mi bylo nabídnuto, abych udělal výstavu na toto téma. Dostat se do vězení je pro dokumentaristu velice zajímavé. To je téma, které mě interesuje už od 80. let, kdy jsem sám prožil tuto zkušenost, byť tehdy bohužel bez fotoaparátu. 

V jakých věznicích jste teď pracoval?

Fotografoval jsem na Mírově, Pankráci, Valdicích, ve Vinařicích, v Olomouci i v Opavě, kde jsem se věnoval ženské věznici. Realizovala se výstava i s katalogem. Téma ještě nepovažuji za uzavřené. Už se mi ozvaly i další věznice, které by chtěly, abych tam přijel fotografovat.

Takže vězení je také téma, které vás drží dlouhá léta. Můžete připomenout, na jak dlouho vás právě za vaše fotky komunisté v 80. letech zavřeli?

Byly to téměř čtyři měsíce ve vazbě, Potom jsem byl odsouzen na osm měsíců s podmínkou na dva roky. Důvodem bylo “hanobení prezidenta a republiky”.

Dostat se na fotografování do věznic  bývá strašně těžké. Kolik času jste tam strávil? Neměl jste v tom tísnivém prostředí strach?

Byl jsem tam vždy několikrát, třeba i jen bez fotoaparátu, vytipovat si prostory a domluvit se s vedením věznice, Jindy jsem zase jel speciálně fotografovat mši, bylo to velmi pestré. A strach jsem neměl ani při rozhovorech s vrahy. Kromě toho ale pracuji dlouhodobě i na dalších cyklech.

Sovinec 1983, foto Jindřich Štreit

Jaké věci vás tedy nyní hlavně zajímají?

Rozpracovaný mám cyklus Domácí hospic v Olomouci. Je to velké téma, závažné a velice potřebné. I vězni jsou důležité téma, ale tam fotografujete lidi, kteří si za to mohou sami, zatímco téma hospiců, smrti, se dotýká každého z nás. Fotografuji i oficiální hospice v Ostravě, protože mě Aleš Palán oslovil, abych doprovodil svými fotografiemi knihu doktorky Svatošové na toto téma. 

Zajímají vás tedy hlavně témata, která většinová společnost vytěsňuje ze svého zorného úhlu… 

Na takové téma je i další velký cyklus, kterému jsem věnoval tři až čtyři roky. Je o lidech bez domova, a nazval jsem ho Kde domov můj. Taky z tohoto souboru jsem vydal knihu, která dostala cenu Nejkrásnější kniha roku. Další cykly jsou rovněž závažné, jako třeba urgent v nemocnici nebo zdravotní sestry.

Dokončil jsem cyklus fotografií Lidé z východu o Ukrajincích, kteří zde žijí, a nyní fotografuji vietnamskou a mongolskou komunitu pro katedru sociologie na Slezské univerzitě v Opavě. Moc času mi tedy nezbývá, přesto chodím na koncerty, do divadla, na výstavy.

Na jaké aparáty fotíte, a co pro vás znamenal přechod na digitální fotografii?

Fotografuji Canonem, a přechod pro mě byl opravdu složitý. Mnoho let jsem pracoval s Leicou, přes padesát let a výhradně černobíle. Tvrdil jsem, že na digitál rozhodně nebudu fotografovat nikdy. Technika šla neúprosně dopředu, a tak jsem se tomu musel přizpůsobit i já. Fotografuji barevně, i když někdy taky využívám toho, že snímky lze přeladit do černobílé. Vydal jsem například knihu o šenovském kostele, která je černobílá.

K tradičnímu materiálu už se tedy vůbec nevracíte, ve fotokomoře bychom vás už nezastihli?

Fotokomoru samozřejmě stále mám, ale vyskytuji se v ní už jen velmi sporadicky. Čas je tak neúprosný, že mi ho je líto. Raději jdu fotografovat, než abych pracoval ve fotokomoře.

foto Jindřich Štreit

Jaký je váš pohled na to, že fotografická technika je s příchodem smartphonů dostupná každému? Kdysi mít fotoaparát nebylo jen tak, naučit se s ním pracovat už vůbec, a teď stačí vzít mobil, a jde to každému samo. Je to pro fotografii dobře, nebo není?

Já si myslím, že je to dobře, protože fotografovat už může každý. Samozřejmě je to devalvace fotografie – každý si hned myslí, že je fotograf, když už udělá fotografii, což jistě bývá diskutabilní. Nesporně je to dobré v tom, že se fotografie demokratizovala. 

Takže by se „páni fotografové“ neměli povyšovat nad nadšence s mobily?

To v žádném případě. 

Místa, kam se jen tak nedostanete

Když vzpomínáte na to, co jste všechno vyfotografoval, ale hlavně prožil, z čeho máte vůbec nejlepší pocit, největší radost? Co se vám podle vašich měřítek v životě povedlo úplně ze všeho nejvíc?

Jednoznačně mohu říci, že je to naše dcera Monika. Vystudovala konzervatoř, akademii, udělala si doktorát, provdala se do Portugalska, a teď učí na prestižních vysokých školách. Koncertuje prakticky po celém světě, a je prostě skvělá.  Důležité ale je nejen to, že z ní vyrostla skvělá hudebnice – na tom má zásluhu především moje žena – ale je i báječná jako člověk, což mi připadne ještě důležitější. Alfou a omegou mého života je ale fotografie. V současné době pro mě znamená doslova terapii – stále mohu pracovat na různých cyklech v prostředích, do kterých bych se jinak nedostal. 

Máte naopak nějaký nesplněný sen – něco, co se zatím nepovedlo a chtěl byste to ještě dokázat, stihnout, vyfotografovat, udělat?

Své sny si stále rád plním tím, že téměř denně intenzivně pracuji, takže skoro ani nemůžu říct, že bych si zatím nějaký svůj sen nesplnil. Opravdu je to zvláštní, ale někdy přemýšlím o něčem, co bych rád dělal, a ono to ke mně za měsíc, za dva přijde samo. Je to zvláštní, ale takto se mi to děje. Jsem otevřený všemu. 

Co vám do života přinesla fotografie?

Dala mi pocit uplatnění. To, že jsem nejen fotograf, ale i jako pedagog právě na místě, kde mohu být platným. 

Být s lidmi

A není třeba taky něco, co by vám fotografie vzala? Na co by vám třeba právě kvůli fotografování nezbýval čas, a teď by vám to bylo líto?

Těšilo mne malování. Na to mi už ale opravdu nezbývá čas.

A mimo to?

Neuvědomuji si, že bych kvůli fotografii přišel o něco tak zásadního. Pro mě jsou velice důležité mezilidské vztahy, a právě fotografie mi umožňuje být s lidmi. To považuji za podnětné a důležité pro můj život.  Pokud mohu, snažím se pomoci lidem, kteří to potřebují. Proto dělám sociální projekty, proto se angažuji v této oblasti, Nejdůležitější je zdraví, láska a svoboda, která je nutná k tomu, co děláme. To jsou atributy, které v životě vyznávám.

foto Jindřich Štreit

Comments

comments