Kafka Band: V hudbě je člověk zodpovědný za druhé

foto Jiří Janda
foto Jiří Janda

Kapela Kafka Band soustředěná kolem zpěváka Jaromíra 99, muzikanta a producenta Dušana Neuwertha a spisovatele Jaroslava Rudiše se po šesti letech od debutu Zámek vrací na scénu deskou na motivy dalšího díla svého spisovatelského idolu – Ameriky. Album vychází právě dnes a pánové hned poté vyjedou na turné po Německu. V pražském DOXu je naživo uslyšíme 11. května. O tom, co je ke klasikovi táhne, ale i o řadě dalších věcí, jsme si proto se prvními dvěma zmíněnými pány důkladně popovídali.

foto Indies

 

Kdy a jak jste se dostali ke Kafkovi?

J99: Já ještě jako mladý kluk. Tehdy jsem od sedmnácti do pětadvaceti přečetl všechno důležité. Ale dneska už si už vlastně nepamatuju, o čem to bylo, tak něco z toho zase čtu znova – od Kerouaka až po toho Kafku. Teď jsem se k němu dostal pracovně, když jsem dostal nabídku z nakladatelství Self Made Hero z Londýna zadaptovat jako komiks jeho Zámek. Což byla věc, kterou jsem předtím nikdy nedočetl. Vždycky jsem se dostal jenom tak do půlky. Ale teď jsem ho konečně dočetl, a tím začal můj návrat k němu.

 

Takže to bylo ještě před tou deskou?

J99: Bylo, tím nám to vlastně celé začalo. Udělali jsme komiks s Davidem Mairowitzem, což je americký scenárista. Vyšel nám mimo jiné v Německu, kde lidi v Literaturhaus Stuttgart napadlo udělat z toho putovní výstavu po německy mluvících zemích. Jmenovala se Kafka v komiksu a já  jsem byl jedním ze tří jejích autorů. Chtěli taky, aby tam zněla nějaká hudba, a protože věděli, že jsem muzikant, tak říkali, že bych k tomu mohl něco udělat pár písniček na vernisáže. Oslovil jsem Jardu Rudiše, abychom to zkusili v němčině, protože čeština mi do těch písniček moc “nelezla”. Je to takový moc lyrický jazyk, zato němčina je hezky tvrdá, perfekcionalistická, přímá. Udělali jsme nejdřív takový nástřel, pak jsme oslovili Dušana, a vznikl z toho Kafka Band. Měla to být kapela jen tak na vernisáže, ve Stuttgartu si představovali tak tři lidi, takže byli překvapení, když nás tam přijelo hned sedm. Ale asi se jim to líbilo, protože nás podporují dodneška.

DN: Já jsem to v teenagerovských letech taky zkoušel, ale jeho hrdinové mi přišli jako Pat a Mat. Taky se vždycky o něco snaží, ale nikdy to nedopadne. To mě trošku znervózňovalo. A teď jsem se k tomu tedy pracovně dostal znovu, a už mě to bavilo hodně. Pečlivě jsem přečetl díla, na kterých jsme dělali, a musím říct, že mám chuť do dalších. A hlavně jsem to viděl úplně jiným pohledem než tehdy.

 

Co tedy tenhle už skoro sto let mrtvý autor podle vás teď lidem ještě dává?

DN: Jeho hrdinové se snaží, ale věci se jim nedaří, a to až tak, že to občas působí tragikomicky. Jak to není možné – čím víc se snaží vyjít vstříc věcem, aby se povedly, tak to vypadá, že efekt je přesně opačný. Je v tom velké téma nedorozumění, o kterém si myslím, že je zásadní i v dnešním světě.

J99: Lidi a literaturu ovlivňuje do dneška. Hodně spisovatelů i dnes píše kvůli Kafkovi. Třeba myslím, že kdyby si ho nepřečetl Murakami, dělal by pořád barmana někde v jazzovém klubu. Kafka má přesah do dnešní literatury.

 

Zámek jste dělali někdy před šesti, sedmi lety. Co teď bylo impulzem, že jste se ke Kafkovi zase vrátili?

J99: Všechno to jsou vlastně zakázky. Většina kapel vznikne někde v hospodě z lidí, kteří jsou si sympatičtí, každý umí hrát na něco jiného a líbí se jim podobné kapely. Tak se domluví, ale tahle vlastně vznikla na zakázku. Nabídli nám z divadla z Brém, abychom Zámek nastudovali. Líbil se jim, takže nám nabídli i pokračování spolupráce  – ať uděláme i Ameriku. Proto vznikly písničky, a než jsme v Brémách skončili divadelní sezonu, tak jsme si řekli, že by to byla škoda nenahrát.

 

Takže Amerika byla na divadle a na desce, ale úplná sada jako minule, tedy i s komiksem, se teď asi nechystá?

J99: Ne, nechystá.

 

Co vy a němčina? Umíte ji, když tam vystupujete?

DN: Já jsem jako kluk na němčinu musel chodit, a nesnášel jsem to. Ale v poslední době jsem to obnovil, začal se dobrovolně učit, a baví mě to. Takže se tak nějak domluvím, ale samozřejmě Jára Rudiš je s obrovským náskokem někde daleko vpředu. 

J99: Mám k ní taky kladný vztah, protože jsem ze Sudet, a tam nás všude kolem obklopovala. Mám ji rád i pro její nesrozumitelnost. Je to jazyk čarodějů, kteří tam vytesali nápisy do skal. Uchovávám si ji jako jazyk, kterému moc nerozumím, je svým způsobem tajemný. Ale taky jsem se ji jako mladý kluk pár let učil. Takže ji trošku umím, a pivo si objednám. Za poslední léta, co do Německa jezdíme a děláme tam v divadle, jsme si ji naposlouchali dost a dost. Rozhodně mi není nepříjemná.

 

Liší se nějak atmosféra vašich koncertů v Česku a v Německu?

DN: Bývá dost podobná. Lidi, co na to jdou tam i tady, vědí, co můžou čekat. Jára to v Německu víc vede a ne všemu, co říká, rozumíme. Občas se lidi smějí na jiných místech než v Čechách, ale jinak je to podobné. Oba národy jsou si hrozně blízké, i když si Češi myslí, že nejsou.

J99: Máme hlavně čerstvou zkušenost z divadla, a tam je to trošku jiné. Hráli jsme v Brémách, a tam jsou lidi trošku chladnější a méně vstřícní. Nezažijete tam to plácání po zádech za každou  blbost jako u nás, ale když vás přijmou, tak je to o to vřelejší. Myslím, že jsme tam už nějakou stopu zanechali a máme tam pár kamarádů. Brémy jsou pro Kafka Band druhé domácí město, už nás tam přijali za své.

 

Začali jste Zámkem, pokračovali Amerikou – je šance, že na to ještě navážete třeba Procesem, Proměnou nebo dokonce Kárným táborem? Anebo bychom toho po vás chtěli moc?

DN: Z Proměny jsme udělali jednu písničku, někde je v šuplíku, ale možná zkusíme ten Proces. Říkali jsme si s režisérem a spoluproducentem desky Alexandrem Riemenschneiderem, že teď už musíme tu trilogii dotáhnout. Ale tentokrát si to už zadáme sami, impuls nepůjde z venku, takže to možná pojmeme zase nějak jinak.

 

Takže to téma ve vás pořád rezonuje…

J99: Ono je dobré pracovat v trilogiích, dělat věci aspoň třikrát. Dvakrát je málo a čtyřikrát už je zase hodně. Já mám triologie rád. Takže teď je to v podstatě ještě stále rozdělaná práce.

 

Vy těch svých různých projektů máte tolik, že to člověk jen těžko všechno dokáže sledovat – Umakart, The Bombers a další věci. V jakém stadiu odpočinku nebo umrtvení tyhle věci zrovna jsou?

J99: Ani my už to nejsme schopni sledovat. S Priessnitz jsme před dvěma roky ukončili činnost, s Umakartem občas příležitostně vystoupíme, ale velice málo. Tak jednou, dvakrát do roka na nějakých akcích kamarádů, a nemíníme to nijak rozšiřovat. The Bombers vznikli jako odpověď na komiks, který jsem tehdy nakreslil. Já mám takový problém, nebo možná je to dobře, že když dlouhodobě kreslím, a já třeba kreslím rok až dva, jsem u toho většinu času sám. Potom mozek začne divně pracovat, a snaží se už od obrazů uniknout. Takže se mně stává, že mi uniká do těch písniček, takhle vznikají melodie. Vždycky se mi to takhle nějak dělo a vlastně částečně takhle vznikl na začátku i Kafka Band. Teď s Dušanem a Zdeňkem Jurčíkem děláme další projekt. Když jsem kreslil komiks o bratrech Mašínech, tak mi u toho naskočily nějaké písničky, které jsou velice temné, možná až na hranici smrti. Jmenuje se to DNR, zkratka z našich jmen, protože Jurčíkovi říkáme Regál, a zjistili jsme, že to u zdravotníků znamená “do not resuscitate” –  že lidi po selhání nemají vracet zpět, nemají zabraňovat smrti. A to přesně vyjadřuje ty naše písničky.  Ale je to zase jenom takový soundtrack, tentokrát ke komiksu Zatím dobrý. Občas to hrajeme, ale je to ještě rozdělané. Ničemu jinému se v hudbě už nevěnuju, teď se snažím víc kreslit.

 

Takže konec Priessnitz už je definitivní?

J99: Člověk o ničem nemůže říkat, že je to definitivní. Nejsou tam žádná další vrátka, ale Sex Pistols taky začali hrát po nějakých 20 letech… kdyby náhodou někdo z nás neměl na nájem, tak bychom možná nějaké malé turné taky museli sjet.

 

Co spolupráce s Václavem Neckářem – pokračuje, nebo to tehdy vybouchlo, rozčeřilo vody a skončilo?

DN: Bylo to takové, jaké to mělo být. Potkali jsme se, sešlo se to s filmem Alois Nebel a písnička, která vznikla, to pro všechny dost rozsekla. Zvláštní bylo, že jsme se s Vaškem na společné desce domluvili ještě dávno předtím, než se Půlnoční stala hitem. Všichni si myslí, že jsme to pak nějak rychle upekli, ale není to pravda. Naše spolupráce se ale naplnila. Já jsem s ním potom udělal ještě jednu desku Mezi svými – koncepční vánoční album, kde se potkali mladí autoři se starými. Myslím si, že jsme tam všechno vyzkoušeli, dali jsme tomu, co jsme mohli, a teď jde zase každý svým směrem.

J99: Jak jsem mluvil o těch trilogiích, tak i když to tak na první pohled nevypadá, tak pro mě to taky bylo ukončení jedné trilogie – toho Umakartu. Dělali jsme na tom s lidmi z Umakartu ještě dřív, a kdyby to nezazpíval Vašek, tak by to byla třetí deska Umakartu. Ale tenkrát se to s tím filmem tak nabídlo a přišlo nám to dobré. Při spolupráci na Půlnoční jsme pochopili, že tam je něco navíc, což jsme nečekali. Celé to zapadlo dohromady.

 

Co vám dává to rozkročení mezi muzikou a kreslením?

J99: Když jsem začínal, tak jsem neuměl ani jedno, jenom jsem chodil do lidové školy umění a obojí se tam trošku naučil. Teď to v sobě vypiplávám, a je za tím docela dost práce. Hlavně za kreslením, což je taková meditativní záležitost, což mě na tom baví. Mentálně si u toho odpočinu. A hudba je naopak víc zábavička. Většinou se u toho pije pivo… Navíc já neumím zpívat písničky s texty od druhých, takže si je musím napsat sám. No a vyhodit text občas bolí. První nápad bývá rychlý, ale pak trvá rok, dva, než si ta písnička nějak sedne.

U výtvarných věcí je dobré, že to mám sám celé pod kontrolou. V hudbě je ale člověk zodpovědný za druhé a nemůže dělat průsery. Když napíšu blbý text a po letech ho poslouchám, tak si říkám – takováhle písnička, a já jsem to jednou větou zkazil. To člověka mrzí.

foto Indies

A jaký je rozdíl pro vás, když si děláte svoje věci typu Kafka Bandu, a muzikou pro ostatní, třeba Tata Bojs?

DN: V každé kapele jde o to, jaká chemie v ní je namíchaná. Když dobrá, tak to drží pohromadě, ale každá kapela funguje nějak jinak.

 

Čím si čistíte hlavu od práce?

J99: Jak jsem z těch Sudet, tak mám rád kopce. Rád po nich chodím, a poslední dobou jsem se vrátil ke koníčku z mládí – jezdím na kole po horách. Fyzicky se u toho vyřádím a mentálně  si odpočinu.

DN: Mě baví chození po Praze a fotbal, u toho se vždycky vyčistím. Dřív jsem ho chodil i hrát, ale už mě bolí kolena, tak chodím jen jako divák na Slavii. A samozřejmě fandím Brémám.

J99: Tak to já taky koukám na Tour de France, ale jako sport to neberu.

 

Jaké vlastně byly vaše původní profese?

J99: Mně bavily holky, takže jsem zůstal doma v Jeseníku a vyučil se prodavačem potravinového zboží. Bylo to fajn, protože tam byly skoro jenom holky, navíc nám z domova z okolních vesnic nosily domácí klobásy… Ale nikdy jsem tu práci nedělal. Chodil jsem tam kvůli rodičům, aby měli klid, že nejsem úplný budižkničemu. Samozřejmě jsem toužil jít na výtvarnou školu, což s mým prospěchem a dvojkami, trojkami z chování nebylo možné. Ale to je jedno. Když člověk něco chce, tak se to většinou stane. 

DN: Já jsem dělal sport, volejbal, ale v patnácti mě zdravotní problémy s páteří vyřadily, tak jsem šel na strojní průmyslovku v Kopřivnici. Když byla sametová revoluce, byl jsem v maturitním ročníku. Pak jsem šel s velkou pompou na Vysokou školu báňskou – na nově otevřený obor ekologie tepelných a jaderných strojů a zařízení. Ale po dvou semestrech jsem zjistil, že jsem úplně mimo. Jsem vlastně strojař, ale sám sebe bych jako strojaře rozhodně nezaměstnal.

J99: Tak to já bych si klidně otevřel večerku, kdyby šlo do tuhého.

foto Indies

 

Comments

comments

Vyhledat