Krajina Těla zve na cestu proměnami naší tělesnosti
Instalace, performance nebo divadlo? Stává se člověk při pozorování Krajiny Těla pozorovatelem galerijní instalace či inscenace divadelní? Je mu předkládán mytologický příběh, generační dialog, óda na bolest či poetická báseň? Nová inscenace Nové Scény v Národním Divadle více otázek klade, nežli zodpovídá. Laterna Magika navazuje na svou zářnou historii, kdy se v roce 1958 stala prvním multimediálním divadlem na světě, a opět nabízí zcela ojedinělý, inovativní zážitek z podívané.
Tradiční videoprojekci nahradily displeje
10. listopadu byla uvedena nová inscenace Laterny Magiky Krajina Těla, vyvolávající v lidech smíšené reakce. Pohybová vizuální báseň Radima Vizváryho využívá multimediálnosti divadla jiným způsobem, než byste u běžné Laterny Magiky čekali. Žádná videoprojekce, na kterou by aktér reagoval. Místo toho je zde projekce nahrazena množstvím menších displejů, rozmístěných různě po pódiu. Obrazovky se tak stávají prvními účastníky představení, se kterými je divák konfrontován. Digitální reprezentace přírody. Spojení umělého s tím nejčistším a nejprimárnějším, přírodou a tělesností.
Lidské tělo v souvislostech a čase
Tak se dostáváme k množině témat, kterých se představení dotýká. Již název samotný odkrývá hlavní motiv hry a tím je Tělo. Různé přístupy k němu. Podobnost těla s přírodou. Hledání paralel a analogií mezi nimi. Paralela záhybů těl jako kopců, vrásčité kůže jako brázd v polích, oka jako vulkánu… Představení připodobňuje rok s ročními obdobími ke generačním stádiím člověka, či 12 měsíců k 12 kapitolám, do kterých je představení rozděleno.
Kromě spojitosti těla a přírody se inscenace výrazně zabývá proměnou těla, která se přirozeně s přibývajícím věkem děje. Stárnutí. Režisér, současně choreograf Vizváry, pro kterého je jeho vlastní tělo přístrojem tvorby, začal tento zvrat intenzivně po své čtyřicítce pociťovat. Pocity respektu, bolesti i únavy cítěné skrze tělo ho inspirovaly k vytvoření této inscenace, zabývající se zájmem o tělo. K čemu lze tělo přirovnat, jak se v průběhu let mění vizuálně, jak se mění jeho možnosti a čeho všeho je schopné. Proto v inscenaci můžeme vidět zástupce ze všech tří životních generací. Jak pohyblivá svalnatá těla v plné síle, těla stařičká, zteřelá a opatrná, tak i tělíčko malé, naivní, a ještě světa neznalé. Každá z generací představuje jinou emoci, jiné období, jiné pohyby, jinou energii.
Tělo – pracovní nástroj herce
Kvůli tomu byly do inscenace vybrány dosti specifické osobnosti, mezi které patří i dva tanečníci v Laterně působící již od prvopočátků a těmi jsou Josef Kotěšovský a Zuzana Hrzalová. Lidé, kteří změnu svého těla prožívají dosti aktivně a přirovnávají je k „bezpečné schráně své někdy hříšné duše“ či „jako pracovní nástroj, který již není co býval“. Na druhé straně pohyblivosti pak byly obsazeni všemožní akrobaté, hadí žena či mim.
Těla jsou v představení používána velice zajímavými a různorodými způsoby. Dosti odhalená, místy nahrazována za své digitální reprezentace, často z části zakryta vlasy, které jsou využívány nejen ozdobně, ale i jako část těla a analogie přírody. Odhalená pohyblivost svalstev, častá blízkost těl a nevídanost používaných pohybů vyvolávají smíšené emoce. V průběhu představení je divák poléván úzkostným strachem o tanečníky samotné, blízkost a odhalenost těl působí místy až eroticky, dokonale provedená gesta, nadměrná pohyblivost a síla tanečníků působí neuvěřitelně až fiktivně.
Kromě krásných těl a složky vizuální v podobě detailních videí těl prolínajících se s přírodními skvosty je důležité zmínit i složku hudební, která celému představení udávala rytmus a spád. Emoce a naladění. Při bubnech se displeje proměnily v ohně a pohyby začaly být plné energie, změn a krutosti, vyjadřované razantními skoky a boji. Při klidných, ambientnějších pasážích se vše zklidnilo, postavy se hýbaly pomaleji, ladněji, těla působila křehčeji, zranitelněji a displeje se proměnily do světlejších barev, sněhů, písků a vod.
Veškeré složky byly v absolutní harmonii. Těla reagovala na hudbu, vizuálno na emoce a vše se tak propojilo v koherentní, plnohodnotný zážitek.
Inscenace sice působí křehce a emotivně, zároveň však skrývá plno bolesti a zadržených pohybů i emocí. Nutí diváka k zamyšlení se nad vlastním tělem, jak by se k němu měl chovat, co vše by skrze něj mohl reflektovat, jak ho používat ke komunikaci.
Jediným slabším bodem inscenace byla složka kostýmní. I když byly tanečníci nuceni k velice riskantním, pohybově náročným akcím, jejich kostýmy byly často tvořené z prosté bílé rifloviny, ve které se tělu špatně pohybuje. Zároveň některé z kostýmů nepůsobily na tělech lichotivě, spíše škrtivě a nepříjemně. Věc, která vše sjednocovala, byla bílá barva a stříbrná barva vlasů. Tento fakt bych hodnotila pozitivně, ale rozhodně bych část kostýmní nazvala tou slabší.
Krajina Těla stojí určitě za návštěvu. Hraje se od listopadu do června příštího roku, navíc plánuje Národní Divadlo od února 2023 workshopy zaměřené na tělo, tance a témata Krajiny Těla.
Comments
