Lydia Lunch vzdala poctu zvukovým vizionářům Suicide. Jejich odkaz stále navozuje pocit hypnotické fascinace
Dramaturgové vyprodaného Kaštanu si zkraje nového roku připravili pro více než stovku přítomných pozoruhodný dvojkoncert. Na jeho závěru stanula kultovní postava newyorské no wave scény, performerka a umělkyně Lydia Lunch, aby vzdala poctu skupině Suicide a jejímu před necelými devíti roky zesnulému zpěvákovi a performerovi Alanu Vegovi.
Večer odstartoval Starry Shaman, další z řady projektů v Praze usazeného Brita Phila Shoenfelta (Southern Cross, Dim Locator, Khmere Rouge). V psychedelicko-folkově pojatém vystoupení vypjatě a exaltovaně bubnoval Chris Hughes (Dim Locator, Once Upon a Time, Crime and the City Solution), basovou linku a lap steel kytaru brousil Hank Manchini (Kill the Dandies!, Moimir Papalescu and the Nihilists, Rány těla) a syntezátory výslednou hudbu podpořil David Kabzan (Rány těla, Zdivočelí koně).
Starý šaman Phil Shoenfelt, havajské košile a Sharon Tate
Starry Shaman posluchače zavádí na západní pobřeží USA, oprašuje slávu psychedelických dětí, včetně odkazů na Beach Boys či tragicky zavražděnou herečku a módní ikonu Sharon Tate. V Shamanově pojetí je psychedelie temnější, jako kdyby havajské košile navlékli členové Velvet Underground a představili květinovým dětem obdobu Sunday Morning. V Shoenfeltově podání je folková psychedelie podmanivá, poťouchlá, sršící humorem. Doporučuji především skladby Promise Land, Sharon Tate a Starman Shaman, zjevně inspirovanou dílem Davida Bowieho.
A protože večer v Kaštanu patřil poctě newyorským Suicide, spustil Starry Shaman na závěr svého setu poeticky-hypnotickou Dream Baby Dream. Zřejmě nejslavnější cover od Bruce Springsteena dostává silnou konkurenci. Uslyšíme, zda se skladba dostane i na připravovanou desku Starryho Shamana.
Pionýři, New York a songy o sebevraždě
Lydia Lunch s Marcem Hurtadem nastoupili kolem desáté. Klub byl značně vydýchán a Hurtado spustil odzbrojující noise míchaný na trojici digitálních djských přehrávačů značky Pioneer. Pionýři elektronické hudby Suicide nastoupili na newyorskou scénu na přelomu 60. a 70. let, svou hrou na porouchané klávesy a syntezátory nakoupené po bazarech předznamenali punk a svými vystoupeními vyvolávali obdobné reakce jako mladičký Iggy Pop.
Performance, během nichž Alan Vega vyl na obecenstvo jako zfetovaný Elvis Presley, doprovázel na primitivní elektroniku vystudovaný klávesák Martin Rev. Repetitivní tempo bicího automatu provokovalo publikum k násilí a erupci frustrace. V textech Vega spojoval lásku k laciným komiksům (Ghost Rider) a tíživou sociální realitu, kterou ani sebevražda nespasí (Frankie Teardrop). Suicide publikum vybízeli a provokovali k lecčemu; k útoku na interpreta, k útěku z klubu nebo k tomu založit si vlastní kapelu.
Performance, provokace a hypnotický zážitek z hudby
Vystoupení Suicide na pomezí performace, provokace a hypnotického zážitku z hudby inspirovalo Lydii Lunch ne v rámci přístupu k hudbě, ale v samotném pojetí uměleckého projevu. V Praze zdánlivě nenápadná šedesátnice deklamovala do úderných primitivních rytmů a beatů, projevem občas připomenula před pěti roky zesnulého Genesise P-Orridge, dalšího chameleóna mezi umělci, jejichž prvotním důvodem tvorby nebylo složit líbivý hit.
Pražské vystoupení Lydie Lunch zapůsobilo hlavně nekompromisním hudebním pojetím (volume vyšponované nad obvyklou mez), zástupem oddaných fandů a faktem, že něco obdobného mají posluchači z jakéhokoliv důvodu už předem rádi. V pionýrských dobách Suicide končila vystoupení nezřídka předčasně, docházelo ke konfliktům mezi interpretem a publikem. Šlo však na druhou stranu o spontánnější a uvěřitelnější zkušenost, nikoliv o atrakci.
Pražský set Lydie Lunch odtekl rychle jak splašky v newyorském kanálu. Na samotný závěr zařadila umělkyně Frankie Teardrop, depresivní skladbu o mladém muži, který kvůli tíživé finanční situaci zabil celou svou rodinu, sebe na závěr, ale nakonec se stejně smažil v pekle. Prostě drsný New York v sociálně-demokratickém Kaštanu.
Památný výrok Lydie Lunch, hoden zaznamenání: „Nikdy bych nevěřila, že se hudbě Suicide bude tleskat.“
Lydia Lunch & Marc Hurtado, Starry Shaman
Kulturní Centrum Kaštan
15. leden 2025
text Lukáš Král, foto Jiří Janda
Comments
