Martin Kyšperský: V Jimramově si o tom, komu dám volňásek, rozhoduju sám

Hudebník, zpěvák, skladatel, textař, producent, příležitostný filmový herec – to je rychlý výčet profesí frontmana kapely Květy Martina Kyšperského. Moc se neví o tom, že k nim už před pár lety připojil další „kšeft“, byť ne zcela lukrativní. S přáteli již pět let pořádá v Jimramově ležícím v lesích přímo na historické hranici mezi Čechy a Moravou malý vlastní festiválek Nezavřeno. Usedli jsme proto v horkém letním dni prvního červencového víkendu před začátkem pátečního programu na břehu Svratky a pohovořili o tom, co takové pořádání festivalu obnáší.

Název festivalu Nezavřeno zní pro nezasvěceného jako nějaká slovní hříčka brněnského typu. Proč se vaše přehlídka takhle jmenuje?

Tenhle festival dělají čtyři lidi – dva z Jimramova, Hanka je z Prahy a jenom já z Brna, takže podíl Brna je pouze čtvrtinový, a navíc jsme to nevymysleli my. Vymyslel to Vašek, který dům, kde se to koná, dává dohromady. Chtěl tím jednak udělat takovou aluzi na festival Otevřeno, který je taky už třicet let v Jimramově, ve zdejším parku Bludník. A pak chtěl taky v té trochu emotivní chvíli – když se v prvním covidu všechno zavíralo – vyhlásit, že my máme otevřenou kavárnu i její kulturní prostor. On to celé vymyslel a nás s Hankou poprosil, abychom mu s organizováním akce pomohli.

Takže i ta číslovka 5 na plakátku má svůj skrytý význam…

… že je to opravdu už pátý ročník. Dokonce jsme už od začátku jsme měli program na čtyři dny, i když tehdy byl mnohem řidší, třeba jen dva tři účinkující za den. Napřed se o tom moc nevědělo, takže za celý festival přišlo měli méně lidí, než letos jenom za první den. Teprve teď máme poprvé profi zvukaře. Dřív to bylo všechno hodně rodinné a na koleni, ale taky to bylo super.

Od čeho se tedy od ostatních festivalů podle tvého názoru nejvíc odlišujete?

Podle mě je skvělý, že je tady velký genius loci domu a jeho dvora. Patřil židovské rodině, která se za války ztratila někde v Terezíně, a na ten prostor jsme to celé hodně navázali. Letos jsme uvažovali, že kdyby pršelo, tak přesuneme koncert do místní sokolovny, ale jsme rádi, že se to zatím nestalo. Snažíme se vybírat věci, které by se sem hodily. A které bychom chtěli ukázat kamarádům. Kritérium toho, že sem někoho pozveme, je prostě v tom, že to musíme mít rádi.

Co tě do Jimramova přivedlo?

Moji předci. Můj děda tady kdysi měl malou továrničku, spíš větší dílnu na nábytek, a narodil se tady taky můj otec. Potom se oba v 60. letech přesunuli do Brna, ale dědovi se později po rodném kraji zastesklo. Koupil zde někdejší sušárnu na dřevo a udělal z ní chatu. Posledních deset let života věnoval tomu, aby ji zase dal dohromady, a tím pádem je to místo, kam jezdím od dětství. A teď, jak jsem starší, tak se tady snažím být i přes rok, protože k tomu mám citovou vazbu. Jak jsem se stal hudebníkem a občas i organizátorem, tak se mi zdá kouzelný, že můžu spojit pobyt v tomhle milovaným místě s pořádáním nějaké akce

Takovýhle městys, to je něco ještě menšího než pověstné maloměsto. Jak tě berou místní, coby extravagantního umělce?

Mám tady pár kamarádů, ale to jsou všechno lidi, kteří sem taky emigrovali z měst. Občas tady potkávám kámoše z dětství. Tehdy jsme koukali společně na video. Třeba desetkrát za sebou jsme si pustili film Predátor, s rychlodabingem, strašná kopie, velký napětí! Ale ztratili jsme se a léta už nevím, co vlastně kluci dělají.

Jak prožíváš rozdíl mezi tím, když si na tolika festivalech hrál, a teď když jeden taky řídíš? Asi to nemáš takové jako tvůj nový kolega Bartoška, když je ve Varech na reprezentaci a vítání hvězd…

Když se to chystá, tak jsou s tím hrozný starosti. Když to probíhá, tak jsou i trošku nervy, ale pak to přináší velký pocit svobody. Pokud hraje kapela a mně se to líbí, tak si klidně můžu říct, že budou hrát ještě čtvrt hodiny a je to čistě jenom na mně. Taky si můžeme sami říct, koho pustíme s volňáskem. Kdybych si sem každý den chtěl nacpat dvě svoje vlastní kapely, tak by mi to asi částečně prošlo, ale snažím se to nedělat. Zároveň si to chci užít a na festivalu si zahrát. Třeba s Aničkou Háblovou nám to letos vychází v nejblbější čas ve dvě odpoledne. Ale to může být vlastně i dobrý start.

Co tě v téhle nové organizátorské roli tedy naučilo?

Kolik to stojí peněz. I když jsem si myslel, že to tak hrozné nebude, že člověk uprosí kamarády, aby tady hráli jenom za málo. Pronajmout toitoiky nebo místo na spaní stojí spoustu peněz a zaplatit všem základní honorář na čtyři dny taky, takže to člověk najednou nemůže dělat bez toho, že by alespoň někde poprosil o nějaké peníze od státu. A pak jsem si říkal, že přece platím daně, tak by mi taky něco mohl dát. Záhy jsem zjistil, že třeba krajské dotace na kulturu nespočívají v tom, že by někdo vyhodnocoval, jestli je jeden projekt zajímavější než druhý. Místo toho je tam udělaná soutěž, v níž se vyhlásí okamžik, kdy poslat žádosti, z nichž prvních sto bude odměněno.

Jenom závody v klikání?

Ten, kdo je rychlejší, má šanci. A těch dalších 200, co už jsou o několik vteřin pod čarou, ti už ne. Vůbec jsem netušil, že něco takhle může fungovat. Naivně jsem si myslel, že tam sedí úředník, ten to všechno pečlivě pročítá, rozděluje si složky, vybírá favority, ale tak to vůbec není.

Předpokládám že ses za ty roky naučil rychle klikat.

My jsme zjistili, že když to člověk pošle v tu vteřinu, kdy to začíná, tak je najednou stejně třeba až stodvacátý. A je to proto, že to lidi posílají třeba z pěti počítačů o pár vteřin dřív a pak tam jsou na vítězném místě. Divný. Musíš to řešit s ajťákem.

No tak to je dobrý…

Je to kravina. A my jsme neuspěli.

Takže si to platíte všechno sami?

My dostali grant státního fondu na podporu kultury – to pokryje tak třetinu nákladů, a všechno ostatní musíme vybrat.

Na co bys sem tedy chtěl nalákat lidi, kteří dosud o žádném Jimramovu nikdy neslyšeli?

Přijet by měli proto, že je to tady fakt super krásný. Ten dům, kde se hraje, leží mezi kopci, které jsou plný čarokrásných lesů, od dějiště festivalu je to nějakých 150 metrů k čistý řece, kde se dá vykoupat a odkud se dá jezdit všemi směry na výlety. Třeba do Poličky, kde je toho spousta pěkného včetně úplně perfektního retro koupaliště. Je tady obchoďák, je tady skvělá restaurace Just, kde se dá luxusně najíst. Spát se tu dá jak v dobrém hotelu, tak třeba jenom ve stanu na farní zahradě, což ale pro někoho může být dobrodružný. No a fakt si myslím, že stojí za to přijít za programem, který jsme vybrali. Děláme ho s velkou láskou.

A kolik návštěvníků byste tady chtěli mít? První večer jsem jich napočítal něco málo přes stovku.

Máme vyzkoušený, že když je tam tak 180 lidí, tak je to pořád ještě komfortní. Občas někdo trochu stojí frontu na pivo, ale to možná ani už nebude, protože jsme tam ty pípy dali dvě, takže je to dobrý a klidně by mohlo přijít i 250 lidí a ještě bychom to zmákli.

Tak to by asi k festivalu stačilo. Ještě mi prozraď, jak hrajete s Květy a jejich různými skupenstvími a květenstvími, případně s kým jiným ještě nyní vystupuješ?

S Květy jsme pořád v plné jízdě, ostatně jako celých 24 let dosud. Máme zase natočenou novou desku, která se ale ještě musí smíchat. Dělá to člen naší kapely Jura, který je zároveň i producent a je skvělej. Není to stejné, jako když jsme třeba točili u Ondry Ježka a měli jsme tam deadline. Děláme to tak nějak průběžně, už jsme některé písničky pustili ven, máme s nimi dva singly. Mě to s kapelou pořád bere, protože zvuk se kontinuálně mění a posouvá někam jinam. I způsob jakým to skládáme je jinej, všechno se to prostě posunuje.

A co další projekty?

Kromě toho jsme vydali desku s Petrem Niklem a chceme udělat ještě další. Máme na to zabukovaný termín v prosinci, abychom se sešli na chatě ještě s Alešem Pilgrem a Markem Doubravou z kapely Hm… Pak hraju s Aničkou Háblovou, což se taky vyvíjí, vydali jsme kazetu Poetrycore, žánrově blízko rapu, ale není to čistý rap. Naživo hrajeme s rytmikou. A kromě toho pravidelně mívám zakázky pro lidi, kteří u mě chtějí točit hudbu. Teď bude třeba vycházet album Martiny Trchové, které jsme dělali dlouho a myslím, že je krásný. Mám zrovna objednané dvě holky, které taky chtějí, abych s nimi udělal desku, tak to dělám pečlivě a tím se taky tak trošku živím, že sedím ve studiu a aranžuju a nahrávám hudbu. Občas dělám hudbu i pro divadla, teď to bylo pro Divadlo Na zábradlí a budu ji dělat i pro Divadlo Feste. A stále sním o tom, že dokončím knížku, kterou mám rozepsanou, ale to vyžaduje velkou disciplínu, abych u toho vydržel sedět. Jenže když chvilku sedím, hned mě bolí záda, tak zdrhám.

Jak to vypadá s tvou filmovou kariérou?

Rád bych se k tomu zase vrátil, ale je fakt, že jsem dělal jiný věci. No ale v srpnu jsem pozvaný na čtenou zkoušku chystaného filmu Bohdana Slámy, tak to jsem zvědavej.

Bylo ti zrovna 44 let, nechystáš nějakou bilanční věc jako třeba kdysi Richard Müller?

On s tím přece začal už ve 33 letech tou speciální deskou toho názvu. Pak 44… je to konceptualista! No k těm čtyřiačtyřiceti – my jsme s Alešem Pilgrem stejně staří, hrajeme spolu 22 let a jemu je taky 44. A když mu tatínek k těm narozeninám přál, tak mu říkal: „Čtyřicet čtyři, tak to jsou dvě židličky vedle sebe, to už je čas se posadit.“ No a já jsem fakt nikdy neměl takové návaly únavy, jako mívám teď. Ale zároveň jsem nikdy neměl tak dychtivou touhu toho dělat co nejvíc, jako ji mám teď. Takže uvidíme, co ten průsečík způsobí.

Ptal se a fotil Jiří Janda

Comments

comments