Nakladatel Lubor Maťa: Jak se dělá samizdat a jak se vydávají chytré knihy

Samizdaty z kotelny

Letos jsi oslavil 25 let nakladatelské činnosti. Co tě k ní tehdy přivedlo?

Když jsem s nakladatelstvím začínal, měl jsem za sebou x let práce v kotelně. Tehdy jsme hodně chodili na knižní burzy – nakupovat a posléze i prodávat. A taky jsme tam měli čas na výrobu samizdatů, takže s knížkami v podstatě pracuju celý život. Potom po převratu jsem nevěděl, kde a do čeho se pustit. Začali jsme tehdy prodávat na stánku Respekt a noviny a pak jsme k tomu začali přibírat knížky. Napadlo nás udělat distribuci a postupem času k tomu za nějaké dva, tři roky přibylo i to nakladatelství.

Jak se takový samizdat vůbec dělal?

Musím říct, že největší výkon, který jsem já sám udělal se svými třemi a půl prsty – protože dvanáct kopií se malíčkem fakt propsat nedá – bylo opsání Farmy zvířat. To mi stačilo a pak jsem si řekl, že přepisovat už budu jenom nějaké krátké básničky. Největší opruz při tom byl vyměňovat ty pauzáky… Takže pak už jsme to nechávali radši psát někoho jiného, kdo na tom stroji fakt uměl. Sami jsme si to vázali. Známí kluci mi dali pěkný prkýnka, a kamarád z nich potom udělal lis.

V jakém to vycházelo nákladu?

Těch dvanáct kopií. A ta poslední už byla hodně nečitelná.

Tak to teď máš ty náklady aspoň o trochu větší…

Samozřejmě, i když se teď náklady snižují, hlavně u méně komerčních věcí. Ale musím říct, že knížky, které vydáváme, v průměru tak kolem tisíce, dvou tisíc kusů mívají. Když se zadaří, tak je i dotisk. Ale nebývá to tak, že bychom už na začátku mohli hned vydat deset tisíc kusů.

Co tě u vydávání knížek pořád i po letech drží?

Vzhledem k tomu, že je mi „mých 29“ už celkem hodně let, tak si říkám, že bych to takhle mohl doklepat až do důchodu. Není to taková práce, jako mají horníci, takže v tom člověk dokonce i v tom důchodu za nějakých deset nebo kolik let může pokračovat. Mě to baví, a dokud lidi budou číst, tak by to mohlo fungovat. Pokud budou zajímaví autoři a zajímavé tituly, tak doufám, že u toho ještě nějaký ten pátek vydržím.

Můžeš nějak jednoduše popsat, jaké autory vydáváš a proč, a jaké nevydáváš, a proč?

Jednoznačně chceme vydávat kvalitní literaturu.

To nezní úplně překvapivě. Málokdo přece statečně přizná, že vydává kdejaký škvár…

Já vím. Myslím tím opravdickou literaturu, a ne běžnou komerci. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se produkce našich autorů prodalo víc, ale má to bohužel svoje limity. Nikdy bych třeba nevydával kuchařky, když tedy pominu Lydii Lunch, které jsme ji vydali, ale to je naše autorka a žádný komerční trhák to taky není. Nevydali jsme ji plnobarevně s lesklou obálkou na kříďáku.

Kteří autoři tedy jsou pro tebe důležití?

Vydáváme třeba Huxleyho nebo Burroughse, kteří jsou sice fajn, ale taky se toho nedají vydávat kvanta. Nějaký ten tisíc, dva, tři se za ty roky prodat dají. Ale že by se na to lidi vrhli jako na Harryho Pottera, to tedy bohužel ne. Ale zrovna s Harrym Potterem bych neměl problém, aspoň by z něčeho byly peníze…

No a z těch českých?

Vydali jsme v podstatě všechno od Honzy Pelce. On ale teď bohužel nějak nepíše, tak uvidíme, třeba z něj ještě časem něco vypadne. Vydávali jsme Filipa Topola, který už bohužel není mezi námi, další takový český autor tady pro nás v současné době není. Takže vydáváme, co nám kdo nabídne a nám se to líbí, nebo co nás zaujme a autor má taky zájem.

Podle jakého klíče vybíráš, co vydat?

Moje jediné hledisko je, jestli se mi to líbí. A jestli to má aspoň trošku nějaký prodejní potenciál. To znamená, aby se toho prodala aspoň ta tisícovka. Třeba teď máme docela úspěšnou edici Bouře, což jsou básničky. Tam neřešíme, jestli je to český nebo cizí autor, a jejich prodeje se taky pohybují kolem tisícovky. Podstatné je, že se zhruba půlka nákladu prodá relativně rychle a ta druhá potom pomaleji.

Na kolik tě u zahraničních autorů obvykle přijde získání autorských práv?

Většinou to řeší agentury, a obvykle se s nimi dá normálně jednat. Aby to pro nás bylo rozumné, tak je to kolem pěti set až tisíce dolarů. Samozřejmě když jsme dělali třeba výběry z Ginsberga nebo Ferlinghettiho, tak chtěli i víc než tisícovku, což se dá, i když to není na žádný velký náklad.

foto Jiří Janda

Tyhle věci si zařizuješ sám, nebo máš na jednání s agenturami nějaké lidi?

Spolupracuju s překladatelem Lubošem Snížkem, který s cizojazyčnými agenturami jedná na základě toho, na čem se dohodneme. Protože moje angličtina je bohužel i po těch letech začátečnická, a obávám se, že to tak už zůstane.

Kolik jsi toho řádově dosud vydal?

Za těch pětadvacet let asi 350 titulů.

A máš alespoň rámcovou představu, jaký mohl být jejich celkový náklad?

Tak to vůbec. Nikdy jsem to nepočítal, a ani nemám odhad. To bych fakt kecal. Ale je to zajímavá myšlenka, mohl bych to časem zkusit spočítat a taky z toho zjistit, kolik amazonského pralesa jsem kvůli tomu vlastně nechal vykácet.

…a bude hůř

Co za ty roky považuješ za svůj největší nakladatelský úspěch?

Když to vezmu na počet prodaných výtisků, tak je to jednoznačně …a bude hůř, to se prodává doteď. První české vydání vyšlo v Panoramě, tam toho tehdy vydali přes sto tisíc. Přesto jsme se i my za ta léta dostali přes třicet tisíc, ve všech dalších vydáních.

Máš za sebou taky nějaký pozoruhodný neúspěch?

Neúspěch je to samozřejmě vždycky, když zkusíš udělat komerčnější knížku, aby sis vydělal nějaké peníze na ty lepší tituly, a ona se zrovna na potvoru neprodává. Udělali jsme jednu takovouhle věc, Konspirační čítanka se to jmenovalo. Říkali jsme si, že by to mohlo táhnout. Ono to sice táhlo, ale do pekel. Nakonec jsme celý náklad nějak rozdali. Takovéhle knížky je mi pak vždycky líto. Ono to zase na druhou stranu nebylo špatný, ale k nám se to asi nehodilo.

A co knížky textů kapel v edici Poe’r’zie?

Z kapel, kterým jsem chtěl vydat texty, jsme snad až na pár výjimek vydali všechno. Nevyšlo jenom to, kde jsem to sice chtěl já, ale nechtěly to samy kapely.

Aby ty jejich písničky nikdo moc neznal a musel si jít koupit desky?

Ani nevím. Prostě nechtěly udělat knížku svých textů a přece nebudeš nikoho přemlouvat, když nechce. Ke konci jsme vydali Zuby nehty a skončili jsme knížkou textů Míry Wanka z Už jsme doma. Teď už ani nemám žádnou kapelu, které bych vysloveně toužil udělat knížku.

A tyhle věci se prodávaly jak?

Hlavně Psí vojáci dobře. Udělali jsme jim dvě vydání, tlustý a ještě tlustší. A u Plastiků taky dvě. Už se dovyprodal třeba Phil Shöenfelt, což mě překvapilo, samozřejmě že příjemně. Naopak vůbec nešla Mňága a Žďorp, což jsem upřímně nechápal.

Že by ne všechny fanynky Mňágy dokázaly číst?

Já fakt nevím. Do toho mě tehdy uvrtal editor Jarda Riedel, protože Petr Fiala byl jeho spolužák. Ale prodejní úspěch to tedy nemělo, což mě mrzelo, protože si myslím, že je to dobrý. Tušil jsem tedy, že to nebude extra kasaštyk, ale fakt jsem netušil, že to bude megaprůser.

Jaké máš osobní vztahy s autory, které vydáváš – když samozřejmě pominu ty různé slavné mrtvoly?

No zrovna s mrtvolama už se moc moc bavit nedá. Třeba na Honzu Pelce jsme natrefili v hospodě, pak tam s námi dál chodil. Někteří autoři jako třeba Hraboš jsou kamarádi, které znám léta. A s jinými jsme se skamarádili až po vydání knížky.

Jak se za ty dlouhé roky změnil trh, na kterém podnikáš? Kdybys měl začínat teď, pustil by ses vůbec do toho?

Kdybych měl začínat s vydáváním knížek teď, byl by to asi problém. Všichni distributoři berou knížky už jenom do komise a knihkupci taky, takže na vydání musíš mít prachy, a ty se ti jen tak nevrátí. Takže bych si to asi sakra rozmyslel. Je tedy pravda, že tady teď máme internet, přes který se dá prodat spousta věcí. Ale myslím si, že pokud začínající nakladatel nemá dostatečný finanční polštář, tak ani nemá smysl, aby se do toho vůbec pouštěl. Pokud tedy nemá zrovna v zásobě nějaký tahák, se kterým mu hned všichni urvou ruce.

Jak se tím uživíš? Máš příjmy spíš jako bankéř, nebo jako soustružník? Na ježdění si v bouráku to asi nebude…

Nemám šajn, kolik kdo bere, a přehled jsem ztratil už dávno. Já osobně jsem rád, že mi to stačí na to, abych přežil. Člověk ale nesmí udělat moc chybných titulů.

Máš nějaký nakladatelský sen, co bys ještě chtěl vydat, abys věděl, že zrovna tuhle knížku ti pak můžou vytesat do šutru a za pár desítek let ti ji narvat na hrob někde na Slavíně?

Ani snad ne. Teď mě třeba těší, že pokud všechno dopadne, jak má, tak brzo budeme vydávat sbírku ke stým narozeninám Lawrence Ferlinghettiho. Je to vlastně pořád ještě mladej chlap. Něco jako já, který už dlouhé roky znovu a znovu slavím svoje „devětadvacáté“ narozeniny.

Tvoje oslavy a festivaly patří k vyhlášeným jistotám domácí undergroundové komunity. Co to slovo dneska znamená a jací lidi se v undergroundu vyskytují?

<Bohužel nejsem ani trochu jako Magor, který by ti to všechno zdůvodnil v nějakém odborném pojednání. Pro mě je to okruh známých a přátel, mezi kterými se pohybuju od začátku 80. let. Jsou nějakým způsobem kritičtí k režimu, čímž myslím k jakémukoliv, ale že by snad všichni měli stejný názor, to tedy ani náhodou. Někdo je víc doleva, někdo víc doprava. Důležité je, že když si uděláme festival, tak je tam pohoda, lidi se tam většinou ani nehádají. Pro mně je to otázka pocitu, takže ani nemůžu říct přesně, co ještě je underground a co už není. Někdo třeba vidí rozdíl mezi undergroundem a alternativou, což možná může být v nějakém hudebním vyjádření… Ale já si myslím, že to jsou pořád ti samí lidi.

<Dorůstají do undergroundu noví, mladí lidé? Jak se tahle komunita vyvíjí, a jak podle tebe bude pokračovat dál?

To je otázka. Ono se to dost překrývá s pankáčema, kteří taky jezdí na naše akce, hlavně tedy na Magorovo Vydří ke Skalákovi, tam jich je vždycky relativně dost. No a jednoho krásného dne androši vymřou a bude po srandě. Ale doufám, že já se toho nedožiju.

Připomněl jsi Magora, tomu jsi taky něco vydal?

V edici Bouře jsem mu vydal pět básnických sbírek a doufám, že v tom ještě budu pokračovat. Ale ještě předtím mu u mě někdy před dvaceti lety vyšel v kolibřím vydání Ochranný dohled, následně jsme ho vydali i v té Bouři. Vydal jsem mu i dvě ze tří sbírek, které vyšly až po jeho smrti – Magorův noční zpěv a Akrostichy.

Už roky pořádáš svůj festival Zelený tulipán. Co tě k tomu vede?

Vždycky jednou za čas jsem si v průběhu těch let udělal festival. Loni jsem to po 11 letech zase pojal jako venkovní. Mezitím jsem samozřejmě už zapomněl, co všechno je k tomu zapotřebí. Některé kontakty, které jsem měl, už samozřejmě neplatily – někdo už se stáhl do důchodu, někdo umřel. Dopadlo to dobře, nicméně jsme si přitom vyzkoušeli hromadu věcí, jak se to nemá dělat. Kapely zahrály – Plastici, Zuby nehty, Svatopluk a další. Trošku nešťastný byl termín, protože na konci září už většinou nebývá nejtepleji, nicméně prostředí v lesním divadle v Řevnicích je úžasný. Takže jsem se rozhodl, že nebudu zase čekat nějaký čas, ale hezky to zase za rok udělám znovu. Tentokrát to bude 14. září.

Kolik je s přípravou práce?

Musí se začít včas. chystá se to dlouho. Člověk musí mít koncept, co a jak udělat, a já jsem v tom měl tentokrát trošku chaos. Některé věci nevyšly podle plánu, nicméně o nich víme a předpokládám, že příští festival bude úplně nej nej nej, na tom samém místě. Začali jsme na něm dělat už teď.

Je to drahá zábava?

<Festival, co se peněz týče, skončil na nule. Uvidíme, jestli se nám podaří získat větší sponzory, abychom tam mohli udělat dražší kapely. Chtěl bych tam mít aspoň jednu, která je nejen z okruhu těch, které mám rád, ale která má zároveň taky už celkem slavné jméno. Na kapely zvenku jsme samozřejmě zapomněli velice rychle, protože to by nám opravdu hodně vlezlo do peněz. Pořád řeším počet lidí – loni tam byla neskutečná pohoda a klid, dohromady s hosty tam bylo kolem nějakých 300 lidí. Ale neměli jsme tam ani jednu punkovou kapelu, a já bych je tam mít chtěl. Jde ale o to, aby s sebou nepřitáhly nějaké problémy. Protože my jsme jeli bez ochranky, nečekali jsme žádný problém.

Magora, který by v případě potřeby výtržníky ztloukl, tam už bohužel nemáte…

Měli jsme ho tam někdy v roce 2000. Tehdy to uváděl a taky hlídal, aby kapely příliš dlouho nepřetahovaly. Jedna slovenská kapela zkoušela tři čtvrtiny z té hodiny, kterou měla vymezenou. Pak zahrála dvě písničky a po nich je Magor vyhodil, že už tam jsou moc dlouho a musí nastoupit další. Šéfová té kapely na to dosud velmi nerada vzpomíná. Ale s tím už kapely musí počítat, že když je tam nějaká policejní hodina, tak si s tím musí poradit. Doba, kdy se dalo přetahovat donekonečna, skončila kdysi v 90. letech. Vzpomínám, jak jsme tehdy dělali festival v Praze na Cibulce. Začínali jsme později, než jsme měli, a poslední kapela nastoupila v pět ráno. A na Vydří nám jednou poslední kapela začínala dokonce až v devět ráno. Vůbec si nestěžovali. Říkali, že to měli vůbec nejlepší, protože když začali hrát, tak se lidi začali probouzet, a publikum tudíž měli čerstvý. Takže pohoda.

Tohle všechno ti ale ještě není málo a kromě toho zpíváš a recituješ se Sborem břežanských kastrátů. Můžeš tuhle partičku trochu blíž představit?

Se Sborem oslavíme letos 15 let a chceme k tomu udělat pořádný koncert. Doufali jsme, že to zvládneme na jaře, až budu zase oslavovat narozeniny. Ale vzhledem k tomu, že ještě nevíme, kdo s námi po změnách v kapele bude nově bubnovat, tak jsme to odložili na podzim, aby se mezitím taky něco stačilo nahrát. Zatím máme jenom jednu desku nazvanou Lublaňská, kterou jsme vydali někdy před pěti lety, tak si říkáme, že je tak akorát čas, udělat novou

Jak se tohle podivné uskupení stárnoucích vousáčů vlastně dalo dohromady?

Jako narozeninový dárek pro mě to vymyslel Honza Pelc. S tehdejší kapelou, kde hráli naši kamarádi, která se jmenovala Mateřídouška a vřes, se nazpívala písnička Holka s citrónovou šálou od Víti Vávry. Vybrali si ji samozřejmě proto, že Víťa Vávra chodil do té naší hospody. Chlapci mi zahráli, já jsem si na to zatancoval disco, a mysleli jsme si, že to skončilo. Ale neskončilo, začalo nás to bavit. Výsledek je, že to funguje už 15 let s tím, že jsme do toho udělali několik recitačních pásem a samozřejmě spoustu zhudebněných básniček. Pokud nejde o tvorbu členů sboru, tak to jsou většinou texty právě z edice Bouře – básníci Blakem počínaje a Brabencem konče.

Jaké máte pro vlastní tvorbu vzory?

Tak to by ses musel zeptat autorů samotných, tohle já nedělám. Jenom zpívám a recituju.

Dokázal bys zavzpomínat na největší zářezy, popřípadě i kiksy, vašeho ctěného souboru?

Tak třeba jsme třikrát po sobě vystupovali na vyhlášení výsledků divadelního festivalu v Lounech. Při tom posledním jsme dostali od pana ředitele Lábuse diplom a pohár – říkal, že nikoho takového z Prahy tam ještě neměl. Přijeli umělci z Prahy. Ale samozřejmě určitě nejvíc ze všeho nás potěšilo, když jsme hráli na hlavním pódiu v Trutnově. Sice to nebylo zrovna v nějakém extra skvělém čase, ale hlavní pódium je prostě hlavní pódium. Dokonce jsme tam přišli hned po bohoslužbě Ládi Heryána. Vlastně jsme ji měli přímo místo předskokanů, což si myslím, že taky není od věci. Ale na slavné předkapely jsme celkem zvyklí, dokonce jsme jako předkapelu měli i Plastiky nebo Už jsme doma.  Pokud dobře vzpomínám, tak jsme snad nezažili ani jedno vystoupení, kam by vůbec nikdo nepřišel. Takže se dá bez uzardění říct, že ohlas je srovnatelný s našimi možnostmi. Stadionová kapela z nás nikdy nebude.

Takže žádnou sbírku podprsenek a kalhotek od kočiček zpod koncertu nemáte?

To tedy nemáme. Ale vzpomínám, že jednou jsme měli zkoušku a asi tři jsme zrovna měli nějaký úraz, takže na věšáku, kam se běžně odkládají kabáty a klobouky, jsme odkládali berle, a byl to hezký pohled. To jen tak každá kapela nemá.

Když máte tak poetické jméno, chtějí po vás někde, abyste ukazovali, že tam dole opravdu nic nemáte?

Naštěstí ne, stačí zabručet na pódiu. Vymyslel to – jak jinak – spisovatel Honza Pelc, a protože jsme chodili do hospody na Břežanku, tak jsme holt břežanští kastráti, podle středověkých chlapeckých sborů. Přestože jsme již trochu starší chlapci. Když se nás ptají, ze kterých Břežan že to jsme, tak musíme vysvětlit, že z žádných obyčejných Břežan, ale z hospody na Břežance.

Vydáváš, pracuješ, děláš festivaly, umělecky se projevuješ, co taky nějaký odpočinek? Máš nějaké pozoruhodné koníčky a životní radosti?

Já si myslím, že tohle všechno dohromady snad už je dost hodnotný koníček. Je to sice práce, ale taky je to přesně to pravé, co jsem vždycky chtěl dělat, a taky si při tom odpočívám. Taky mám v plánu po 35 letech znovu oprášit kytaru. Našel jsem někde svoje písničky, které jsem v té době skládal, takže jsem si říkal, že bych se k nim někdy, až přijde chvilka, zase vrátil. Zatím mě ale ruce neposlouchají. A rád bych se naučil tu angličtinu, ale to není moc odpočinkové. To je takový koníček, se kterým se pořád jen začíná, začíná, začíná.

Co tohle všechno u tebe dělá s rodinným životem?

Ženatý nejsem, takže mě do toho nikdo kecat nemůže. Mám svůj klídek a pohodu a jedu si podle svého. A do budoucna uvidíme…