Mistři klasické hudby: Hector Berlioz

Kdo byli největší mistři klasiky? Jak žili, s čím bojovali? Jak souvisela hudební tvorba a historické milníky? Přečtěte si každý týden o jednom ze slavných skladatelů od renesance po 20. století. Díky spolupráci s nakladatelstvím Muzikus se celý následující rok (a ještě kousek navíc) můžete těšit na sérii profilů těch nejzásadnějších mistrů klasické hudby.

Louis-Hector Berlioz se narodil 11. prosince 1803, čtyři roky po Napoleonově převratu. Byla    to doba plná velkých idejí a činů, krve i bolesti. V květnu 1804 se Napoleon Bonaparte, ideál občanské revoluce, prohlásil císařem. Hectorovi bylo teprve necelého půl roku, jeho rodné město bylo od bouřlivé Paříže daleko a Hectorův otec doktor Louis-Joseph Berlioz byl váženým občanem. Základy vzdělání zprostředkoval Hectorovi právě tento osvícený muž. Krátký pobyt v kněžském semináři rodného města, kam byl dán v šesti letech na přání přísně katolické matky, byl epizodou, kterou ukončilo Napoleonovo rozhodnutí zbavit výchovu klerikálních vlivů. Seminář byl zrušen a odpovědnost za chlapcovo vzdělání převzal otec, který svého syna seznámil s klasickými básníky, poklady francouzské literatury, vybavil jej znalostmi historickými i zeměpisnými a naučil jej i základům hudby. Hector dosáhl slušné úrovně ve hře na flažolet (nástroj podobný klarinetu) a později flétnu a kytaru. Nikdy se neučil hrát na klavír, prý aby klavírní hra chlapce příliš nezaměstnávala. Skutečným důvodem však pravděpodobně bylo, že v St. André nepatřil klavír k běžnému vybavení domácností.

Brzy se ukázalo, že právě hudba láká Hectora nejvíc. Kdesi narazil na učebnici harmonie Jeana-Philippa Rameaua, ale nepochopil z ní nic. Opatřil si jinou učebnici, ale ani ta mu neposkytla potřebné informace. Přesto se pokusil komponovat. Pro příštího mistra instrumentace je charakteristické, že začínal úpravami různých árií pro smíšená nástrojová obsazení. Poté se pokusil o zformování vlastních nápadů, a pohotově nabídl své pokusy pařížským nakladatelstvím. Není divu, že se nedočkal odpovědi. Melodii jedné z těchto raných skladeb podle vlastních slov později převzal do vstupní části Fantastické symfonie.

V lyceu v Grenoblu složil potřebnou zkoušku a roku 1822 přišel do Paříže s předsevzetím splnit otcovo přání a vystudovat medicínu. Svůj počáteční odpor k anatomii překonal a přednášky z chemie a fyziky ho opravdu zajímaly. „Byl jsem na nejlepší cestě rozmnožit početné řady špatných lékařů, a tu jsem šel jednou večer do opery. Hráli Salieriho Danaidy.“ Návštěvy operních představení se staly Berliozovi potřebou. Zážitek z Gluckovy Ifigenie na Tauridě málem odstonal. Rozhodnutí stát se hudebníkem bylo tak pevné, že byl ochoten jít proti vůli celé rodiny. Otec považoval Hectorovo rozhodnutí nejprve za poblouznění, které pomine, ale mýlil se. Zkoušel syna zlomit zastavením peněžních přídělů. Marně.

Více čtěte na webu nakladatelství Muzikus.

Comments

comments