Moderní folklor? Nemeček, Sajanová a Suchý v Klubovně.

Spojení dvou kapel, zcela odlišných, přesto v něčem podobných. Nemeček a Eva Sajanová s Dominikem Suchým. Dvě hudební uskupení, snažící se o propojení tradičního s aktuálním, o aplikaci známých lidových slovesností a folklorních vzorců do rytmu rychlosti a technicistnosti dnešních dnů. 

Nemeček, trojčlenná chorvatská kapela z Balkánu, spolu hraje teprve třetím rokem, a tento koncert je jejich premiérovým v České republice. Kapela prý velkou měrou čerpá ze slovanského folkloru, který mísí s metalem, rockem a elektrickými melodiemi, čímž vzniká podivuhodný mix post-folku, post-rocku, metalu a elektroniky. Sajanová se Suchým spolu hrají ještě kratší dobu. Nedávno vydali své první album, což ale neznamená, že by patřili v hudbě mezi nováčky. Sajanová má základy v jazzu, Suchý v noisové hudbě, čímž se opět dostáváme k prolínání starého s novým. Reálný hlas, živě samplovaný a vrstvený, doplňovaný o naopak velice studené ambientní, noisové prvky elektronické hudby Suchého. Tyto dvě kapely se 23. 2. sešly na jednom místě, aby ukázaly resuscitaci folkloru. Recyklaci starého, přetransformovaného do nové podoby.

Večer v Klubovně započal duem Sajanová a Suchý. Tmou se rozléhají ambientní tóny, tajemný ženský éterický hlas je protínán matnými záblesky mihotajících se světel, osvětlujících hudebníky velice poskrovnu. Tma schovává fyzickou podobu zpěvačky, která se tak nebojí jakékoliv exprese hlasu. Jemný, vílí, slovenský hlas působí jako siréna pro dav pomalu se pohupujícího obecenstva. Atmosféra intimity. Hlas se opakuje ve smyčkách, syntezátory vytvářené tóny se táhnou, hlas se začíná vrstvit a ozývat z pomyslně odlišných prostor. Jako bychom byly v jeskyni s nekonečně mnoho zdmi a ozvěnami. Začátek je tichý a pozvolný. Ocitáme se v podivuhodné seanci. Lidé se kývou do rytmu ambientních repetic, tóny probublávají prostorem, rotují, hlas se v nich zmítá. Neustále se dokola opakující slova vyvolávají pocit rituálu, evokují posvátné mantry. Postupem času hudba nabírá na gradaci. Lidský hlas se začíná ztrácet ve změti čím dál důraznějších technicistních tónů. Synťáky přebírají vedení. Jako by novověk převzal velení nad lidovou slovesností. Technologie přebíjí lidské teplo. Z příjemného, pomalého setu se najednou dostáváme do nekončící smrště noisové bouře, vznášející se až na stropu snesitelnosti. Hudba je tak nahlas, až se trhají ušní bubínky. Světelné efekty šílí a nechávají nás napospas nekončícímu stroboskopu světel. Nutnost zavření očí je nutná. Najednou nejsme v příjemné jeskyni, jsme v centru bouře, v hurikánu emocí, které ne a ne přestat. Někteří lidé začínají odcházet. Intenzivní peak nezná konce, jen se prodlužuje, a stává se těžko stravitelnou částí koncertu. Ke konci jsme jako posluchači schopni už jen vnímat vibrace vybuzené v našich tělech díky silně znějícím, častým, basovým tónům. Set končí infantilní elektro písničkou, kterou duo pouští a odchází. 

Nemeček / Foto Viktorie Štěpánová

Setu pro mě chyběla variabilita. Na jednu stranu mohl být dlouhotrvající, hlasitý, stroboskopický a intenzivní peak vykonstruován záměrně, aby posluchače převedl do prapodivného nepříjemného pocitu transu. Na stranu druhou část trvala tak dlouho v tak stejné intenzitě, až se pravděpodobněji jednalo o ne zcela povedenou strukturu celého setu.   

Když jsme se po přestávce vrátili na druhou část koncertu, tedy na Nemečka, první, co nás ochromilo, byla opět přemrštěná hlasitost, ještě výraznější. Bez špuntů do uší by naše ušní bubínky byly asi vypáleny. Druhá věc, která se změnila, bylo obecenstvo. Předtím poloprázdný prostor se zaplnil hutným metalem  jak po stránce publika, tak po stránce hudební. Transcendentální alternativa byla vystřídána triem „echt chlapáků“ z Balkánu, prociťujících každý tón své hudby velice expresivně. Organizátory  avizované zvuky zmodernizovaného folkloru jsem však neslyšela ani zde. Celý set se nesl v dechu rocku s odstíny metalu a jen lehkými, ojedinělými závany alternativního folkloru. Ač se kapela prezentuje coverovým obrázkem s tradičně folklorně oděnou ženou, stopy po tradičním kostýmu či nástrojích nebyly žádné. Černé džíny, černá tílka a trička. Kytara, klávesy, bubny a spousta synťáčků okolo. Rychlejší, energičtější rockové písně, plus části tišší, vytvářející proluky mezi písněmi. Právě ty v sobě skrývaly zajímavou ambientní elektroniku, obsahující zvuky skrumáže lidí až po zvuky mimozemského UFA. Tyto pasáže působily jako průlomy do setu předchozího. Zajímavé bylo i použití možností syntezátoru, který vyluzoval zvuky nástrojů na pódiu se nevyskytujících, což dodalo zajímavý disociační element. 

Eva Sajanová / Foto Viktorie Štěpánová

Shrnuto podtrženo. Akce pro mě nenaplnila avizovanou resuscitaci a recyklaci folkloru. Je možné, že se kapely folklorem v průběhu procesu tvorby inspirovaly, na konečném výsledku to bohužel moc slyšet nebylo. Ani prostor koncerty nevylepšil. Malý prostor s až moc napáleným zvukem a světly zářícími přímo do očí posluchačů, působil až nepříjemně. Ale i přes všechno již zmíněné, pokud hledáte nová zajímavá hudební uskupení s netradičními kombinacemi prvků, Nemeček se Sajanovou a Suchým rozhodně stojí za poslech.

Comments

comments