„Nechci dělat stejné věci dokola,“ říká Dimitar Dimov, frontman Pretty Old Sound
foto: Karolína Widtmannová
Skupina Pretty Old Sound soustředěná kolem frontmana a jediného stálého člena Dimitara Dimova vydala 8 let po předchozím počinu Wide Open Window novinku In the Meantime. Dimov se pro vznik inspiroval přístupem DIY, album spontánně natočil se dvěma dalšími kumpány za jediný den na čtyřstopý kazetový rekordér.
Tento čtvrtek zahrají Pretty Old Sound a DJ Dáseň v pražském vintage loungovém prostoru Kukmál Hilda (Husitská 54, Praha 3). O pendlování mezi Londýnem a Prahou a složitostech ustavit stálou koncertní kapelu jsme si s bulharským rodákem povídali na pražské Kampě.
Jak bys popsal aktuální album In the Meantime a jednotlivé písničky?
Mně se trochu zdá jako album, které krvácí. Texty se zabývají emocemi, občas dost nepříjemnými. Naštěstí v současnosti to tak už necítím, jde o předcovidové album.
Jak dlouho jste desku nahrávali?
Jedno odpoledne. A pak jsem dodělával zpěvy. Ale muzika zabrala jeden den. Mně se líbí, že je to album živý. Jsou tam chyby, spontaneita, hodně loose. Žádný overdub, kromě zpěvů a foukací harmoniky.
Jaká je geneze vzniku té desky?
Po předchozím albu Wide Open Window z roku 2017 se kapela rozpadala, tehdejší bubenice, Markéta Janderová, odcházela. Měli jsme domluveno několik koncertů a v Praze byl zrovna bubeník Chris Hughes, kterého jsem poprosil, jestli to s námi nedá. Veděl jsem, že to dlouho nevydrží, Chris se musel vrátit do Berlína, chtěl jsem něco nahrát v téhle sestavě, tak jsme to narychlo zorganizovali. V někdejší zkušebně skupiny Vole jsme to ještě s basákem Emilem Prachařem za jeden den nahráli. Natáčeli jsme na 4stopý recorder, na desce skončilo v podstatě všechno, co vzniklo.
Na novince je experimentální intro a outro v podobě rádiové znělky. Oč jde?
Je to znělka nějakého německého rádia nejspíš. Na kazetě, na kterou jsme materiál nahrávali, se zachovala právě tato znělka. Líbilo se mi to, uvozuje a ukončuje to album jako rozhlas v cirkuse. Jen jsem audio nechal hrát pozpátku.
Pozpátku hraje celá druhá část skladby Move Me On…
A taky Return to Sender. Odkaz na 60. léta a Elvise, kterého by každý seriózní posluchač měl mít aspoň částečně rád. Ta píseň, která se v originálním podání jmenuje Still Hanging On, se mi nepodařila dokončit tak, abych s ní byl spokojený, tak jsem se rozhodl ji celou přehrát pozpátku a změnit název.
Přijde to jenom mně, nebo skládáš cíleně písničky tak, aby byly anti popové, aby se na ně nedalo jednoduše tancovat?
To záleží hlavně na tanečníkovi. Na desce ale jsou i popovější skladby, občas mají i refrén a melodie. Je to osobní mix z věcí, který se mi v muzice všeobecně líbí – pop, chaos, zranitelnost, něžnost, agrese, melodie a záměrná disharmonie… Anti pop zní dobře, na druhou stranu si myslím, že tato deska je z repertoáru Pretty Old Sound nejvíc poslouchatelná, rozmanitá. Zdá se mi, že jde o zatím nejlepší album Pretty Old Sound.
Co je cílem tvé tvorby? Najít kapelu, abyste vystupovali pravidelně? Nebo hrát sólo jako náš společný oblíbený muzikant Robyn Hitchcock?
Já chci mít hlavně dobrý život (smích). Muzika je toho součástí. Samozřejmě je dobré mít kapelu, jenže není lehké ji udržet. Je nepříjemné, když lidé odcházejí nebo si nerozumí, občas mě to nutí posouvat se dál, což se ve výsledku dá brát i pozitivně. Sólový polohy oblíbených muzikantů, ať je to Hitchcock anebo například Johnny Thunders, se mi často líbí víc než ty s kapelou, takže současný období beru tak, že si to prožiju až do té doby, než se objeví lidi, se kterýma si budu rozumět hudebně a taky lidsky. Což je pro mě stejně důležitý.
Pojďme si říct něco o historii Pretty Old Sound. Kdy jste se dali dohromady?
V roce 2007. Zkušebnu jsme měli v Praze na Smíchově, na místě zbouraného Lihovaru. V původní kapele jsem byl já, Igor Svat a Pavel Krummer. Šlo o naši první kapelu, takže než jsme měli první koncert, uplynuly 2 roky. První koncert jsme měli ve squatu Wolkerovka v roce 2009 v Dejvicích. Byl to společný koncert se Secret 9 Beat Tomáše Komárka.
Tam jsem byl. Fotil jsem Secrety, ale přišel jsem pozdě, takže jsem vás už nestihl.
Já měl Secret 9 Beat vždycky rád, takže mě potěšilo, že jsme prvně hráli zrovna s nimi. Takový kapely mně v Praze teď chybí. Náš druhý koncert proběhl na squatu Milada ve společnosti Sidi Santini & the Decadents a Andrea Rottin.
Málo chřestu, více hudby
Ty jsi původem z Bulharska. Kdy ses prvně objevil v Praze?
Někdy v roce 2003. Přišel jsem v podstatě jen pracovat, kamarád mě pozval na sezónní sběr chřestu u Mělníku. Jenže tu sezónu byla zima, chřestu bylo velmi málo, nevydělal jsem skoro nic, tak jsem zůstal dýl než plánovaný měsíc nebo dva. Poprvé jsem tu byl rok a půl, pracoval jsem mimo to na stavbě a v továrně na dlažbu. Naučil jsem se nejdřív mluvit ukrajinsko-rusky, to bylo kvůli kolegům v práci a spolubydlícím, až potom česky. Oblíbil jsem si tady kulturní život. Když jsem se vrátil Bulharska, chtělo se mi skoro hned zas zpátky, takže ne za dlouho jsem byl zase v Praze.
V současnosti bydlíš střídavě v Londýně a Praze. Kde se cítíš doma?
Teď se cítím víc doma v Londýně, kde mam lepší zázemí než v Praze. Ale nechtěl bych žít jen v Londýně. Už roky přemýšlím, kde je to lepší. A nejlepší to je, když to střídám. Půl roku tady, půl roku tam. Spíš 14 dnů tam, 14 dnů tady.
Jak reálné je realizovat hudbu v Londýně? Třeba nějaké open micy a podobně?
S hraním není problém, problém je najít spoluhráče, se kterýma si sednete. Moje zkušenost je, že hodně muzikantů má ambice se prosadit, živit se tím, takže hledají někoho, kdo jim to muže zařídit, ale to já rozhodně nejsem. Jediná motivace nebo satisface za to, že hrajeme spolu, ať už kdekoliv, by měl být jen ten samotný čin, anebo muzika, která vzniká. Open micy jsou pro mě trochu kreativnější nápad, jak se zabavit v úterý večer. A dostaneš za to i pivo.
Rok 2009. Squat Milada
Jsi jediný stálý člen Pretty Old Sound. Jsi diktátor?
Byl jsem, ale teď se snažím nebýt. Nebo bych spíš chtěl být takový milý diktátor (smích).
S kým by sis rád zahrál?
Třeba právě s Chrisem Hughesem bych si ještě někdy rád zahrál. S Jorgem Boeringerem (Core of the Coalman), jenže ten žije na druhý straně Británie. Nebo s Martinem Sýkorou (White Wigwam) – hráli jsme spolu v galerii Art Brut nedávno. Nahráli jsme s ním zatím nejexperimentálnější album POS, které je teď ve fázi mixu.
Zaujala tě v současnosti nějaká skupina?
Kamarád z archeologie má kapelu Psychedelic Spiders of Doctor Spoon, kterou jsem nedávno znovu „objevil“, po spoustu letech, mají nový album Dveře, i když já znám spíš to staré. Hrají neaktuální český bigbít a underground, je pro mě teď osvěžující to poslouchat. Nedávno jsem se ocitl na koncertu J.H. Krchovsky & Krch-off Band, líbilo se mi to, zajdu na ně zase, když bude možnost. A když mluvíme o češtině, nahrál jsem coversong Oldřicha Janoty do kompilace od Stone to Death věnované Janotovi, doufám, že to vyjde brzo. Zpívám tam poprvé v češtině a hraju taky poprvé na saxofon. Kamarád mi půjčil saxofon, další mi ukázal, jak se na něj hraje a po pár pokusech jsem to měl nahraný. Jsem z té skladby nadšený, nezní to moc jako já anebo Pretty Old Sound, zároveň ale ano. Přemýšlím, že bych zkusil složit nějakou písničku v češtině, anebo nahrát „sólový“ album. Jen tak, aby to bylo něco jiného. Nechci dělat pořád stejné věci dokola.
Foto: Karolína Widtmannová a archiv Pretty Old Sound
Comments
