Německý filozof Wilhelm Schmidt: Všichni filozofové by měli dělat také nějakou praktickou práci.
Foto:
Privat
Jak žít? Jak stárnout? Věčná filozofická otázka, kterou se zabývají do nějaké míry všichni lidé.
V praktickém životě se ale žitím často obírají osoby řekněme ne zrovna erudované; jinými slovy, kdejaká ezo teta radí, jak žít a co si myslet, zatímco vzdělanci tyčí nesrozumitelné konstrukce. Přemostění mezi běžným praktickým světem a říší učenců jsou vzácná, proto mě tak potěšil náhodný objev knih berlínského filozofa Wilhelma Schmidta. Srozumitelnou formou řeší vztah k sobě samému, spokojenost s různými životními cykly a především s nevyhnutelným stárnutím. Jeho vlídný styl je hezoku protiváhou zuřivé snaze NIKDY NEZESTÁRNOUT a stresujícímu kultu věčného mládí.
V češtině vyšla jeho nenápadná publikace Umění stárnout, pokud čtete i německy, doporučuje se aktuální publikace Gelassenheit. Autor našemu webu poskytl interview, což jsme fakt ocenili.
V roce 1980 jste se přestěhoval do Berlína, jaké bylo začít tam svůj nový život?
Berlín bylo moje město snů, a je jím dodneška. Pocházím z malé vesničky o 500 obyvatelích. Když jsem dospěl, chtěl jsem se přesunout do vělkoměsta, kde je nesčetně možností. Ty mě zpočátku úplně opily a trvalo mi několik let, než jsem se s tím dobře srovnal. Dnes se z tohoto fascinujícího města těším každý den.
Kdy jste objevil „umění žít“ coby téma sé práce, a jak s ním pracujete? Jak se za tu dobu změnil váš přístup?
Umění žít jsme objevil v Paříži. Během svého tamějšího studia jsem jaksi ztratil nit a umění žít mě spasilo. Od té doby šlo vždy o otázku, co lidi potřebují k životu, například zvyky, lásku, přátelství a dobré jídlo každý den. Tehdy jsem začal na tyhle věci dbát a mému životu to velice prospělo.
Kdy jste si řekl „jsem starý“, případně „stárnu“, a jak jste pak reagoval?
Poprvé mi to na mysl přišlo při oslavě mých padesátin. Ale navážno to bylo, až když mi bylo 60. To jsem byl už doopravdy starý. Což mě šokovalo. Začal jsem se ptát, co by mi ještě mohlo pomoci. Po pár týdnech zoufalství jsem objevil vyrovnanost a napsal jsem o ní malou knížku. A všimnul jsem si, že stejně jako já hledá vyrovnanost spousta dalších lidí.
Dobrý vztah k sobě samému
Přátelskost k sobě samému a snad až soucit se sebou samým je něco, co ve vaší práci vidím často. Zdá se, že je to nutná součást dobrého života.
Být sám k sobě přátelský je základem vyrovnanosti. Proto jsem o tom nedávno vydal knížku. Jde v ní o dar sobě samému: nebýt k sobě lhostejný. Je pro mě ale důležité, aby nešlo o egoismus.
Dobrý vztah k sobě samému je předpokladem dobrých vztahů s ostatními. Kdo se nemá rád, nemůže mít rád druhé.
Myslíte, že k stáru člověk hlouběji zažívá věci, které se mu ve dvaceti zdály normální?
Myslím, že hlouběji prožívají mladí, protože je pro ně všechno nové. Ale starší lidé mají daleko víc zkušeností a proto můžou být vyrovnanější. To ale nemá vést k tomu, aby byli starší vůči mladým arogantní. Každá životní fáze má svá specifika a krásy.
Líbí se mi, že vaše práce je srozumitelná i lidem, kteří nemají žádné filozofické vzdělání. Máte nějaký způsob, jak sdělit složité myšlenky jednoduše? Přichází to k vám přirozeně, nebo je to tvrdá práce, psát takhle?
Musel jsem se to naučit. Absolvoval jsem akademické vzdělání, kde mě učili, že práce je dobrá jen tehdy, když všechno zní složitě. Tudíž jsem tak i psal. Ale bylo to neuspokojové i pro mě samého. Nechtěl jsem lidem dělat život těžším. Když jsou lidé tak laskaví, že se zajímají o mou práci, měla by ta práce být čtivá. A dosáhnout čtivosti pro mě znamená spoustu práce.
Všichni filozofové by měli dělat také nějakou praktickou práci
Máte přednášky a další aktivity v medicínském prostředí. Čím je pro vás tahle činnost důležitá?
Všichni filozofové by měli dělat také nějakou praktickou práci. Jinak jen tvoří teorie, které nikdo nechápe. Teorie by měly mít vždy vztah k praxi. V mém případě se mě zeprali lékaři jedné nemocnice, zda bych tam nemohl jít pohovořit s lidmi. To byl pro mě velmi důležitý nový zdroj vhledu.
Máte pocit, že pomáháte lidem?
Ano, ozývají se mi lidé, pro které byly moje knihy pomocí. Kdyby tomu tak nebylo, o své práci bych pochyboval.
Co je na stáří krásného?
Pro mě je velmi krásné, že si už nemusím pokládat otázku, co ze mě bude. Vidím, jak se mladí touhle otázkou trápí. Pro mě tomu tak v mládí bylo také. A také pro mě je krásné podílet se na rozvoji mladých lidí.
Comments
