Nová inscenace Divadla pod Palmovkou zkoumá fenomén biohackingu
Můžeme mít náš život a tělo plně pod kontrolou? Lze zpomalit proces stárnutí, či se dokonce stát nesmrtelným? Za jakou cenu, s jakým rizikem? Příběh o hranicích, které jsme ochotni překročit, když se touha po nesmrtelnosti promění v byznys, dává vyniknout herectví Barbory Kubátové a Jakuba Albrechta. Inscenace s názvem Příliš krátká telomera bude mít premiéru 28. března v komorním Studiu PalmOFF.
Satirická komedie Jana Mikuláška a Lenky Veverkové si klade otázku, zda se posedlost zdravím nestává moderním náboženstvím. Jako svého druhu náboženskou sektu lze podle autorů Příliš krátké telomery vnímat i komunitu biohackerů.
„Už dlouho mě fascinují influenceři, kteří na internetu sdílí své dokonalé dny. Vstávají ve 4:45, otužují se, meditují, cvičí a polykají velké množství doplňků stravy. Chytré hodinky a prsteny jim diktují, kdy se hýbat, co jíst a jak spát, zatímco oni se chlubí počtem kroků a nepřekročeným kalorickým limitem. Z těchto influencerů se stali novodobí guru. Slibují, že s dostatečnou disciplínou můžete udržet své tělo mladé, výkonné a věčně vitální. Jenže ve chvíli, kdy se zdravý životní styl stane posedlostí, už nejde o zdraví. A právě to mě zajímá. Jak snadno uvěříme iluzi, že stárnutí je volba. Jak silně nás ovlivňuje kult mládí, který na sociálních sítích dostává téměř náboženský rozměr,“ říká dramaturgyně a spoluautorka Příliš krátké telomery, Lenka Veverková.
Při psaní scénáře se s Janem Mikuláškem ponořili do různých zdrojů – od knih a vědeckých studií až po internetová fóra, sociální sítě a dokumenty. Každý se přitom soustředil na jinou oblast. „Já jsem se víc zaměřila na sociální sítě biohackerů a influencerů. Zajímalo mě, jak pečlivě budují svůj storytelling – vždycky tam je nějaké ‚probuzení‘, moment zlomu, kdy se díky nové metodě, speciální dietě nebo extrémnímu zážitku zázračně uzdravili nebo radikálně proměnili svůj život. Tyto příběhy mají jasný
dramatický oblouk a často spíš než na vědeckých faktech stojí na emocích a osobní zkušenosti,“ přibližuje Veverková.
Jan Mikulášek se věnoval vědeckým článkům o experimentálních lécích, pokusech s prodlužováním telomer nebo využívání kmenových buněk v regenerativní medicíně. „Text se tak rozvíjel o úvahy nad možnostmi vědy, jejími hranicemi a etickými otázkami spojenými se snahou ‚hacknout‘ biologické procesy těla. Scénář vznikal jako dialog mezi těmito dvěma přístupy a tento kontrast se stal jedním z klíčových prvků inscenace,“ uvedla Veverková s tím, že ačkoliv jde ve výsledku o satirickou komedii a sklouznout k pouhé parodii by bylo snadné, autorům nešlo o zesměšňování.
„Při tvorbě jsme hledali paralely mezi dávnými rituály a moderním kultem těla. Touha po věčném mládí je tu odpradávna – kdysi se mumifikovala těla a alchymisté vyráběli elixíry nesmrtelnosti, dnes se influencerky na noc obalují do masek a náplastí, aby se ráno probudily mladší, a popíjí šťávu z řapíkatého celeru. Místo alchymie nastoupila data, místo elixírů přesně vypočítané dávky kolagenu, ale touha zůstat mladý zůstává. Paradoxně jsme během zkoušení humor spíš ubírali. Čím víc jsme se nořili do tématu, tím víc se do inscenace dostávala tíseň. Některé scény nakonec vyzněly spíš znepokojivě. Ukázalo se, že mezi satirou a realitou je mnohem tenčí hranice, než jsme čekali,“ vysvětluje Veverková.
Scénář inscenace byl od počátku zkoušení do jisté míry otevřený. „Na první čtenou zkoušku jsme přinesli hotový text, nicméně hned od začátku jsme jej výrazně spolu s Lenkou, Bárou a Jakubem upravovali, měnili a doplňovali. Pro herce má tento přístup výhodu v tom, že mohou aktivně vstupovat do průběhu vzniku inscenace, mohou se stát skutečnými spolutvůrci a ne pouhými interprety. Tato metoda s sebou nese zároveň vyšší míru nejistoty, finální text totiž vzniká mnohem později, než bývá obvyklé,“ říká vícenásobný držitel Ceny Divadelních novin, Ceny Alfréda Radoka a Ceny Josefa Balvína, Jan Mikulášek, který jako režisér spolupracuje s Divadlem pod Palmovkou poprvé. „Studiovou scénu Divadla pod Palmovkou jsem doposud znal jen z pozice diváka. Jsem rád, že mě při poznávání nového prostředí doprovázel skvělý tým, který specifika této scény perfektně zná. Naše malá biohackerská skupinka fungovala skvěle, všichni byli nesmírně pracovití, soustředění a kreativní.“
„K podzimu života se ještě, doufejme, neblížím, ale ve středním věku už jsem. Takže já jsem díky této inscenaci začala do divadla na zkoušky běhat, mám dietu, snažím se lépe žít, ale už se těším, až to skončí,“ podotkla s nadsázkou Barbora Kubátová. „Myslím, že tato hra může přimět diváky k zamyšlení, čeho vlastně chceme během našeho života docílit a co je jeho smyslem. Odpovědi na takové otázky se samozřejmě hledají těžko, takže neslibuju, že přineseme jednoznačnou odpověď,“ uvedla herečka, která společně s Jakubem Albrechtem už druhým rokem slaví úspěch po celé republice jako protagonistka Ženy filmového kritika. Inscenace pro dva herce v režii Tomáše Dianišky si mimochodem za tu dobu vysloužila pozornost i odborného publika, naposledy na loňském ročníku Mezinárodního divadelního festivalu Bez hranic, když získala hlavní cenu, Zlomenou závoru.
„Určitě je to zas trochu jiná práce, Honza Mikulášek po nás chce jiné výrazové prostředky, než jsou třeba v Ženě filmového kritika, hrát Dianišku umíme, Mikuláška se učíme. Docela nová je pro nás Honzova motivace dotáhnout text do dokonalosti i během zkoušek,“ hodnotí kreativní proces nové inscenace Kubátová. „Když se text vyvíjí ještě během zkoušení, je to pro nás větší nálož práce. Všichni ale společně tlačíme káru inscenace, aby byla dobrá, a to je mi sympatické,“ dodává Jakub Albrecht.
Comments
