Ukázka z knížky Povídačky z popraviště a pohřebiště 

Repro POP - PAP
Repro POP - PAP

Povídačky je série pohádek od nakladatelství POP – PAP. Máme pro vás ukázku z netradiční knížky Báchrobky – Povídačky z popraviště a pohřebiště. Přečtěte si tuhle pohádku:

KATKA

Obyčejné úterní odpoledne někdy ve středověku. V domě Matěhů by se však atmosféra dala sekat – správně sekat, nikoliv krájet, protože u Matěhů bylo u katů. Hrůzostrašné řemeslo! V dávných dobách trestalo všemožné zločince – hrdlořezy, chmatáky, pytláky. A to holí, bičem nebo mečem!

Zkrátka drsná a špinavá práce.

Člověk by řekl, že kat musel mít respekt. Jenže budil asi tolik úcty jako dneska popelář. Kat musel chodit v černé a ve městě se mu stranili, a pokud náhodou přišel do hospody, seděl zvlášť, páč s katem nikdo pít nechtěl a jíst už vůbec ne. Byl jako prokletý. Navíc kat byl katem nadosmrti.

Matěha žil se svou tichou ženou za městem v bývalé rasovně, nynější katovně, kterou obýval už jeho děd. Děd byl sice hodný, ale také pohodný, tedy ras, což značí kata zvířat. A od jeho dob chránil stavení plot z kostí. Zkrátka žádné líbezné místečko, ale jiný domov neměli. Někteří katové si našli v lámání končetin zálibu, zatímco ty citlivé krutosti trápili. Ale protože se nešlo katem odestát, všechny city v nich nakonec ztvrdly. Mezi takové patřil i Matěha, tvrdý jak kámen. Nic ho nerozplakalo, ani nerozesmálo. Ani když se jim po dlouhých letech v úterý odpoledne narodilo děťátko. Krucipísek, pomyslel si Matěha. Co s holkou? Jako kat potřeboval dědice, jenže holky katovat nemohly. Ani jméno Zbyšek použít nemohl. A že jiné připravené neměli, pokřtili ji podle toho úterý – narodila se na svatou Kateřinu. Tehdy se věřilo v Pána Boha a všechny svaté a právě Kateřina patřila mezi nejoblíbenější. A že podle legendy sama zemřela rukou kata, přišla s tím jménem do katovny naděje, že se katovské prokletí jednou v dobré obrátí.

V nic podobného však táta Matěha nevěřil, naopak, štvalo ho, že se mu po letech čekání na dědice narodila holka. Bál se, že až nebudou síly katovat, vezme mu město katovnu a nebude kam složit staré nohy. A každý pohled na Kateřinku mu to připomínal.

A co ona na to? Nic. Byla malá, tak si hrála. Narodila se výjimečně veselá, ponurá atmosféra katovny jako by na ni nepůsobila. Všechno ji zajímalo – lebky, kostry, kůstečky, vše ochutnávala a zkoumala. Strašlivý plot se jí zdál běloučký jak od andělů a tátova kápě šaškovská. Sebeponuřejší věc proměnila v radostnou. Jelení lebku opletla sedmikráskami a na kraví roh hrála tramtadadá.

Chtěla, aby si rodiče taky hráli a taky se veselili, ale oni to neuměli. Byli vážní a veselosti nerozuměli. Proto žádali vážnost i od Katky – ať je klid! Okřikovali ji, kárali, ale nic na ni nepůsobilo. Trestat ji nechtěli, trestů měl táta Matěha z práce plné zuby.

A tak si Kateřinka udělala z kostry prolézačku, z kůstek středověké lego a ze středověkého lega všelijaké podivné bytosti jako mufozu, zajočku, srnálíka, prapsa či kůňlu. A také stavby jako radstel či storavín. Zachmuřený táta nejprv ty hrátky ignoroval, protože Kateřince nemohl odpustit, že není kluk, ale po čase mu došlo, že s tím nic nenadělá, a začal si zvykat. A jak ji při tom všem sledoval, zmocňoval se ho zvláštní pocit…

Kateřince připadal srandovně zachmuřený. A tře­baže ho nepřesvědčila, ať si hraje s ní, nechal ji,
ať si hraje s ním. Tuze ji bavilo, že může takového hromotluka štípat do nohou a tahat za vousy,
aniž se rozzuří.
Ráda mu četla v dlaních z mozolů, ale nikdy tam neviděla krutosti, které ruce spáchaly, jen kráternaté krajiny měsíčňanů plné zlata a řeky, v nichž plavaly šotci.

A když záhy musela začít pracovat, protože tehdy se nechodilo do školy, uklízení, pletí i dojení dělala s náramnou chutí. Táta v té době začal tušit, že by ten zvláštní pocit mohlo být štěstí, a tak ho začalo těšit, že Kateřinku mají, i když nemůže dědit. Rozhodl se ji však před tím katovským prokletím, a vůbec světem zlosynů, mordů a podvodů, uchránit, ať se nezkazí a neztvrdne jako kdysi on. Kateřinka rostla a rostla a radost ji neopouštěla, ať matička onemocněla, nebo se uzdravila, ať si zlomila ruku, nebo jí zase srostla. Vesele se měnila z Kateřinky v Kaťušku, z Kaťušky v Kačku, až se stala Káťou. Nerostla do krásy, ale dík laskavé povaze, která jí koukala z očí, se všem krásnou zdála. A když se do těch očí jednou nebojácný táta zadíval, dostal strach, že před ní to katovské prokletí navždy neutají. I přesto si pokaždé, když odcházel do práce, dával pozor. A mámě říkal: „Hlídej ji!“ A pokud šaty dělaj člověka, pro Matěhu to platilo dvojnásob. Když se převlékl do rudých kamaší, vzal kápi, rukavice a popadl meč, pod vší výbavou zmizel nejen člověk, ale i lidskost. Byl jak stroj – bez slitování, bez soucitu. Zatímco táta Matěha by neublížil mouše, kat Matěha lámal kosti. Ta krutost lákala na jeho pracoviště davy čučilů. Takoví dnes milují krváky, a tehdy napjatě čekali a čučeli, jak trestanec při trestání ječí. Matěha vystoupil na popraviště jak na pódium, hlasatel vyhlásil trestancův trest a kat katil. Ovšem dalšího osudného středověkého úterý se stalo něco divného. Matěha měl trestat caparta, který ukradl slepici, dvaceti ranami holí. Čučilové byli jako obvykle napjatí, capart jako obvykle vyděšený a podle svých slov nevinný.
A protože se Matěha co do velikosti rovnal hoře, zatímco capart hromádce neštěstí, vsázeli se čučilové, že po dvaceti ranách domů po svých nedojde. Hlasatel domluvil, pokynul a Matěha popadl hůl. Capart se rozplakal. Matěha se na něj podíval, rozmáchl se, ale hůl nic. Mezi čučily zašumělo. Matěha to zkusil znovu, zas nic. Čučilové šuměli jak oceán, nechápali, co je, a Matěha už vůbec. Znovu se rozmáchl, znovu se zastavil. Jako zaseklý stroj. Co se šprajclo? Nevěděl. Ještě to zkusil, ale čím víc se snažil, tím to šlo hůř. Ten divný pocit v něm rostl jako tlak, až se začalo zdát, že nejde ani tak o štěstí, jako spíš o jakousi lásku, nedej bože soucit. Ať to bylo cokoliv, měl to od Káti a bránilo to ráně. Už nejen táta Matěha, ale i kat Matěha změkl. Bylo zle. Čučilové čučeli a nerozuměli: Kat, který má slitování? Těžko si představit pro kata větší ostudu. Pochopil, že je s ním ámen, a mnohem dřív, než mu došly síly. Vyhnali ho s tím, ať přivede náhradu. Ale kde vzít náhradu bez dědice? Měl by přemlouvat pocestné, ať se za něj stanou katem a nechají mu katovnu? To by nevyšlo dnes, natož ve středověku!

Když do katovny vešel, smutně si ji prohlížel. Děsivá, ale domov. Žil tu, co byl, a nechtěl pryč. Jako by se mu katovské prokletí vymstilo za to, že ho tajil. Vtom vešla Káťa. Ani nestačil promluvit, a poznala, že se něco děje:

„Copak vás trápí, tatíčku?“

On nevěděl co povědět.

„Bolí vás něco?“

Ale on mlčel a uhýbal laskavým očím. I teď to tajil, prostě myslel, že by tak veselé děvče nepochopilo tak smutné prokletí.

„Není něco s máti?“ ptala se dál.

Táta jen vrtěl hlavou. Pochopila tedy, že to z něj nedostane. Chvíli si ho prohlížela a pak s jakýmsi úmyslem odešla. Tátu úmysl zajímal, ale když sám tajnůstkařil, jak by se mohl ptát? O neštěstí řekl jen matičce a poprosil ji, ať před Káťou mlčí, že zatím něco vymyslí. Ale i když nespal celou noc, nic nevymyslel. Ani když stál na popravišti jako trestanec, stále na nic nepřišel. Čekal na nápad jako na spásu. Pod popravištěm čučely davy. Tolik čučilů nepamatoval, snad celé město – ostatně výměna kata znamenala velkou událost, která se děla jednou, maximálně dvakrát za život. Ale pro nikoho neznamenala tolik co pro Matěhu. Koukal, jestli neuvidí Káťu, ale nezahlédl ji.

Vtom se soudce zeptal: „Kate Matěho, tímto tě zbavujeme práva hrdelního. Máš za sebe náhradu?“

Matěha se smutně podíval. Mlčel, doufal, že získá čas. Ale místo nápadu dorazil na popraviště malý hubený katík. Sami si našli náhradu, pomyslel si smutně Matěha a mrzely ho představy, jak takový katík spí v jeho posteli, jí u jeho stolu, zatímco on s rodinou živoří někde v jeskyních jako jeden z loupežníků, které za ty roky potrestal. Zle se na katíka tvářil, ale jak se tváří katík dík jeho kápi, nevěděl.

Na to katík promluvil hlubokým hlasem: „Jsem syn Matěhy a převezmu po otci řemeslo!“

Davem zašumělo, soudce zíral, ale kdyby se jejich překvapení sečetlo, nedalo by to dohromady ani polovinu Matěhova překvapení. A než stačil cokoliv říct, katík znovu promluvil: „Velevážené publikum, hodlám převzít právo hrdelní a hodlám provést ve svém katování inovace! Hole, sekery, to už není vono!“

Davům se to nelíbilo: „To přijdeme o všechny zasloužené útrapy a ječení?“

„Nikoliv,“ odpověděl katík, „křik bude! A větší! A k němu inovace! Nechcete přeci zaostávat za světem?“ To samozřejmě nechtěli, obzvlášť soudce ne.

„Už žádné zakutálené hlavy a samý bordel, nýbrž důmyslné mučicí stroje! Naše malé město se vyrovná italským!“ prohlásil katík.

A všichni tleskali a těšili se na ty novoty. Katík se spokojeně uklonil a usmál se očima. Káťa! došlo Matěhovi při pohledu na nekrytou část těla, podle které ji mohl poznat snad jen on. A taky to byla ona! Od té doby si ale nechala říkat Katka, totiž KAT-KA. Dávno přišla na kloub tomu, co tatíček dělá, a když zjistila, jak nutně potřebuje dědice, rozhodla se, že katování převezme. Ale protože věděla, že by jí to jakožto holce neprošlo, rozhodla se – podobně jak on – že to zatají.

A povedlo se. Stala se katyní. A náramnou!

Dělala to se svou veselou lehkostí. Sekat lidem hlavy nechtěla, a tak využila své konstruktérské schopnosti ze středověkého lega a vymyslela důmyslný stroj s propadlem. Když do něj trestanec spadl, stroj ho lechtal a lechtal, že řval a řval a čučilové spokojeně mysleli, že ho řežou. Trestanec se mezitím lechtáním vyčerpal až k spánku a čučilové spokojeně odešli. Katka se pak převlékla do kápě a předstírala svatou Katku, která se zjevuje, aby jim dala druhou šanci, a protože se tehdy věřilo na boha i svaté, mnohé zločince to napravilo. Leckteří za to vykonali na světě dobro, ačkoliv našlo se mezi nimi i pár nenapravitelných. Nicméně pro zločince se Katka stala tou nejoblíbenější světicí. A Matěhům zůstala katovna a táta Matěha byl na svou dceru patřičně pyšný – ostatně šlo zřejmě o první katyni v dějinách katování. Možná jich bylo víc, možná žádná, to už se dneska nedozvíme, protože se skrývaly! Tahle Katka svou veselostí proměnila i toto nejmorbidnější zaměstnání ve srandovní, a kdyby se některý z napravených zločinců stal papežem, určitě by ji byl prohlásil svatou!

 


 

BáchroBky

Povídačky z popraviště a pohřebiště 

Báchrobky přináší historky z tajuplných míst, do kterých vás uvede Havran, který kráká “ krásakrása”, neboť tato místa náramně miluje! Potkáte tu první katyni, neposednou bludičku nebo mlsného psa s kostlivcem! 

Součástí knihy je také TIP a návod na kreativní aktivitu: Jak si vyrobit svíčku a strašidelnou masku. 

Ilustrace: Tomski&Polanski

Text: Lukáš Csicsely

repro POP – PAP

O POP – PAP

Nakladatelství POP – PAP se zaměřuje na vydávání interaktivních ilustrovaných knih, často ruční výroby, které čtenářům přinášejí unikátní zážitek ze čtení, podněcují jejich fantazii a umožňují společnou aktivitu s rodinou, či přáteli. 

Spojuje současné výtvarníky, autory i kreativní grafiky, kteří přinášejí na českou literární scénu svěží autorské přístupy v ilustraci i nové dobrodružné příběhy pro současné čtenáře. 

Každý projekt realizujeod původní myšlenky až k finálnímu dílu sami a na území České republiky. Pro každou knihu pečlivě vybírají kvalitní tiskový materiál i originální techniku knihařského provedení, která podpoří téma i obrazový doprovod. 

Comments

comments

Vyhledat