Objal mě bůh a nic, anebo třeba jen něco?

OBJAL MĚ BŮH A NIC, anebo třeba jen něco? V tomto případě to nebude Bůh, ale intenzivní zážitek esence Petra Lébla, transformovaný do současného hávu skrze novou inscenaci režisérky Daniely Špinar.

12. dubna se ve Vzletu odehrálo představení Objal mě Bůh a nic, které by mohlo mylně asociovat spojitost s nedávno proběhlými Velikocemi. Omyl. Inscenace se nezaobírá odkazem tradic, nýbrž českého režiséra, scénografa, herce a uměleckého vedoucího Divadla Na zábradlí, Petra Lébla. Tvůrce, proslulého svou divadelní tvorbou především v 90. letech. Mohlo by vytanout na mys, proč se tvůrci rozhodli inscenaci zasadit do Vzletu a ne do jeho alma mater Divadla Na zábradlí. Odpovědí je celoživotní láska Petra Lébla k filmu. V 80. letech se sám hlásil na pražskou FAMU a filmování ve své tvorbě hodně využíval. Proto se inscenace zasadila do kulturního centra Vzletu, jejíž prostory byly původně určeny pro kino projekce, nejsou tedy primárně uzpůsobeny divadlu. Což se v tomto případě hodilo více než dost.

A co představení nabídlo? Vhled do intimních chvil posledních let života Petra Lébla, před jeho rozhodnutím dobrovolně s žitím skoncovat. Jedná se o adaptaci jeho deníků režisérkou Danielou Špinar a dramaturgyní Martou Ljubkovou. Ač jde o soukromé zápisky, autorky říkají, že tématem není sám Lébl, jako spíš tématika, které se v posledních letech svého života v denících věnoval. Téma nešťastné lásky, milostného trojúhelníku, nenaplněné vášně a marné touhy po sebepřijetí. Téma, které může zasáhnout všechny generace v jakékoliv době. Špinar s Ljubkovou tak dokázaly zviditelnit postavu Petra Lébla i pro lidi, kteří ho neměli možnost zažít v době jeho tvorby.

Kromě netradičního způsobu destilace pouze jednoho tématu z deníků bylo netradiční a inovativní i představení. Šlo o pohybovou inscenaci založenou ovšem primárně na textovém obsahu. Celý děj byl odehrán třemi hlavními postavami. Tanečnicí Terezou Ondrovou, která představení hodila do taneční sféry svými mistrnými pohybovými schopnostmi, a hereckými energickými projevy herečky Anny Kameníkové spolu s Jáchymem Sůrou. Jednalo se tedy o většinově sólové projevy postav, kdy každá si nesla velice specifickou, intenzivní, osobní energii. Občas byly výstupy narušeny jakýmsi neznámým hlasem režiséra zpovzdálí. Boha? Lébla?

Tyto vstupy rozsekávaly představení na ukončené celky, které na sebe však vždy plynule navázaly a sledovaly jednu hlavní linii, tedy nešťastné lásky. Hlas zpovzdálí diváky vytrhával z pocitu plynulé inscenované podívané a nahazoval pocit osobní reality a přítomnosti. Tento pocit podporovala celá scénografie, která byla minimalistická stejně jako herecké obsazení. Sestávala z území vytyčeného páskami, s minimálním počtem rekvizit, ve kterém se herci mohli pohybovat. Ohraničené místo, ve kterém se můžeme hýbat, hranice, které musíme dodržovat, restrikce, do kterých se uvádíme, prostor, ve kterém jsme sledování.

Dalším důležitým komponentem inscenace byly doprovodné projekce nad hlavami herců po celou dobu představení. Projekce obsahovaly úryvky z deníků. Vnášely tak hodně přímočaře mysl Petra Lébla do inscenace a zároveň narážely na jeho kořeny v grafice, kterou v mládí vystudoval.

Bylo těžké sledovat plynulý děj, ale člověk se vždy mohl chytit postav, které ho zavedly zpět do svého milostného trojúhelníku. Občasně bylo složité vnímat jak texty v projekci, tak herecké výkony, ale určitě by mělo být toto umělecké provedení oceněno.

Celé vystoupení působilo moderním až postmoderním dojmem. Ukázalo možnosti, které divadlo může nabídnout. Vzít základ něčeho a transformovat to do jazyka současnosti. Neustrnout na zaběhlém, ale posunout ho někam dál. Zapojit více druhů umění dohromady. Prolínat hrané s reálným, kino s divadlem. Protože proč se omezovat pouze na výseče, třeba nás skrze jejich překročení skutečně někdo obejme a něco se stane…