Pár poznámek k půvabům Pop Messe
Pop Messe je jeden z mých nejoblíbenějších festivalů u nás a ani letos jsem jeho lákání neodolala, aspoň na den. Mám pár struných dojmů, reportážičku u kolegy.
Velodrom je fascinující old school místo plné zašlé slávy dávných sportovců, půvabné typografie, starých reklam, dřevěných lavic a cedulí. Nevím, zda to za pár let nespadne, vše se tu jakoby drolí, ale to místo mě uhranulo od začátku. První půlhodinu jsem jen popocházela a civěla.
Nadchla mě Nabihah Iqbal: nadaná, přemýšlivá, vzdělaná a básnivá Britka, jejíž Sunflower je prostě nádhera – současná a přitom tajemně nadčasová.
Warhaus mě ničím neoslnili, ale je pravda, že mají svou show zmáknutou; ocenila jsem poponášení reflektoru a nasvěcování jednotlivých muzikantů frontmanem.
Od Charlotte Adigéry a Bolise Pupula jsem očekávala lehce zádumčivou hudbu, ale rozjetá Charlotte se hned zpočátku zeptala, jestli jsou Brnané připraveni se bavit, a když viděla entuziasmus, rozjela spolu se žlutě oděným Bolisem oslavu života, osmdesátkového synthi popu a tak nějak všeho – a fungovalo to, písničky jako Reappropriate jsou skvělé jak v poslechovější podobě z alba, tak v party verzi na rozhicovanou Moravu.
Carl Gari se svými společníky v chladnější hale v útrobách stadionu udělali atmosféru jak v berlínském klubu, místy až děsivý chlad a účinná ostrost.
Festival byl rozměry a počtem lidí za mě přesně akorát: dost návštěvníků na to, aby měly koncerty atmosféru, ale žádné tlačenice, fronty a pouťovost.
Chybělo tu něco? Za mě jen pódium věnované dubu, které mě v minulých ročnících okouzlovalo. Snad se příští rok zas zjeví?!
Comments
