Pohoda – festival, který nevyhořel

Dvacet a devět. To je letošní číslo ročníku Pohody, která nevyhořela a nevzdala tu veškerou vervu, kterou dávají do sestavení všeho, co dělá festivaly výjimečnými. Počasí bylo jak na objednávku z restaurace snů a bylo jakýmsi slitováním nad pořadateli po faux-pas z předchozího roku. Předpokládám, že asi tak nějak víte, co se podělalo.

Těch možností, kam se vrtnout v celým tom krásným a velkým areálu je prostě nad možnosti jednotlivce, takže začátek festivalu s bratrem ve zbrani procházíme scénu od scény a zastavujeme se tam, kde to zrovna hituje. Hit or miss je ovšem nevyhnutelný, nejsme vševědoucí. Slyšeli jsme začátek Berlin Manson, a taky jejich finiš. Vždycky mě neskutečně dojme, jakou sílu mají domácí kapely na Slovensku a o kolik větší by občas ten stan měl být, aby se dostalo na všechny. Velký respekt za umění i podmanivost.

Pohoda 2025 / Foto Daniel Kopecký

Hlavní událostí prvního dne byla ovšem monumentální kapela Africa Express, monumentální už svým rozměrem, ale především škálou toho, co ze sebe umí na pódiu dostat. Většina těch, kdo si rozklikne tenhle článek ví, že víceméně na poslední chvíli nahradili ve slotu, kdy se nehraje na žádné další scéně kapelu Massive Attack. Z tiskovky v neděli přímo s Michalem Kaščákem si odnáším dojem, že tento ročník byl opravdu celý na objednávku a sám ředitel festivalu ho označil za nejlepší ročník Pohody. Mnozí rádi mluví v superlativech, takže tohohle hodnocení se osobně vzdávám, ale co chci říct je něco jiného. Damon Albarn který s tímto projektem přijel prý poděkoval Michalovi a všem co za tím stojí za možnost hrát v tomto slotu před takovým množstvím návštěvníků a vyplynulo mi z toho, že další spolupráce s Damonem a jeho projekty by měla být jednodušší, protože Pohoda dostala své místo v kalkulaci jeho dalších kroků. Kdo ví, co nás čeká třeba k oslavě třicátin, hm?

Pohoda 2025 / Foto Daniel Kopecký

Hrozně rád bych se pokusil alespoň trošku popsat, co se teda vlastně hrálo, ale upřímně z toho mám halušky i guláš. Jakožto úctu ke zmíněným Massive Attack nám Luisa Almaguer (silně doporučuji i její tvorbu mimo AE) vyšvihla cover na Teardrop. Tím alespoň trošku sebrala vítr z plachet hejtrům, kteří přebookování MA kapelou Africa Express považovali za regress a kdo ví, co si myslí po prožité zkušenosti, pokud si dovolili ji zažít. Mimo tuhle pomalejší skladbu jsme si poslechli i vzácnou Song 2 z úst Damona Albarna, která působila jako totální vzpruha nebo pak velmi podmanivý Johannesburg či Invocation, který mi při psaní tohohle reportu hraje asi počtvrté. Třešničkou čtvrtečního programu byla polská DJka VTSS. Je to nekompromisní smršť tvrdých beatů a neskrývanýho citu pro maximalismus v technu. Rozhodně ne pro každého, rozhodně hodně pro mě.

Guláš s haluškama začíná v pátek hrát prim. Letošní timeline dal dohromady někdo, komu jsem někdy musel něčím ublížit, takže si dávám bilancování a rozhoduju se pak i podle toho, na co chce jít zbytek mojí party, protože skoro všechno je neskutečně lákavý. Nakonec to začíná Marcinem, pro mě jeden z momentů víc miss, než hit a přesouvám to na Korben Dallas. Jistota a potvrzení síly domácích kapel.

Pohoda 2025 / Foto Daniel Kopecký

Následují hektické chvíle hledání ztracených lidí a doplňování vitamínů, pak čekání na The Kills. Tenhle koncert na začátku vypadal jako další zklamání, ale pak se něco změnilo. Přišlo trošku kapek z nebe, trošku fouklo a najednou ten dojem z pódia měl jiný rozměr. Šlápli do toho a my odcházeli s úsměvem. Další kapela z imaginárního seznamu odškrtnutá. Následující slot byl takovej velkej skok ze scény na scénu, který končil očekáváním na irskou kapelu Fontaines D. C.. Kapely, o který někdo někde řekl, že se stala slavnou ze dne na den, což je samozřejmě nadsazený tvrzení, ale svou část pravdy nepostrádá. Když hrajou bangery jako je Bug, Favourite nebo na konci I Love You či pecku Starbuster, člověk si říká, že naděje na dobrý a zároveň osvěžený rockový koncerty nezaniká a vždycky tady bude ke komu vzhlížet, kde se inspirovat a přitom neuhnout z nekompromisní, řemeslně dokonale odvedený práce s kytarou a texty, který nebudou postrádat nutnou dávku temnoty a melancholie. Koncert číslo jedna, líp jsem si vybrat nemohl. Zbytek party pak ještě vychválil DEADLETTER, který já jsem už ale slyšel jen z městečka. Bylo to náročný a ještě jeden celý den byl na spadnutí.

Úplně vidím, jak rozkecanej zase jsem a děkuji všem, kdo dočetli třeba až do tohohle bodu. V neděli přišel typicky nostalgickej pocit smutku, že to je vážně zas poslední den, že to vážně po půlnoci nějak tak utichne a čeká mě jen horko a balení stanu, že to opravdu (snad!) zažiju zase až za rok. Ale co, takový je život, že?

Možná je tady ten prostor, kdy je potřeba vychválit rozhodnutí přivézt do areálu obchod Billa i s možností si u nich připravit horkou vodu na zalití polévky nebo ohřát nějaké předpřipravené jídlo v mikrovlnce a k tomu si sednout do pohodlí ke stolu a svůj gáblík si sníst. Level komfortu na maximu, prosím, držte se toho a kdokoliv přijede, bude to milovat.

Pohoda 2025 / Foto Daniel Kopecký

DakhaBrakha, koncert který spolu s Queens of the Stone Age a Iggy Popem sdílí druhé místo na mé hodnotící soupisce Pohody 2025. Nejen že tam bylo to silný poselství a děkovačka za podporu Ukrajiny, ale taky nonstop úsměvy při hraní a geniální vizuály. Dynamický zvuk, nástroje který ani nedokážu pojmenovat a přísná gradace, když bylo cítit, že to publikum potřebuje. Velmi milé a intenzivní překvapení letoška.

Skočíme rovnou na Královny, protože tam je nejvíc co říct. Věděl jsem dobře, že tahle kapela má zasloužený a zvučný jméno. Věděl jsem taky, že slíbili návrat po minulé absenci a jsem rád, že zase vystupují. Nevěděl jsem ale, jak vyplněnej zvuk mě vlastně čeká. Když jsem se výše zmiňoval o dokonalé řemeslné práci, tady musím znovu. Nějak mě ta kytarová řemeslnost baví víc než jiný nástroje a užívám si to komplet celým tělem. Začít to kusem Song for the Deaf, vložit mezi to spoustu bangerů a zakončit to ikonicky Song for the Dead je skvělej nápad. Naprosto ikonickým momentem bylo zpívání toho množství lidí při songu Make It Wit Chu nebo davová euforie u kusů jako If I had a Tail či No One Knows. Záznamy budou určitě někde k dispozici.

Vyčerpávající skutečnosti mě pak přivedly už jen na pár míst, nikdy ale ne na celej set. Marc Rebillet měl ohně, to mě překvapilo! PSH jsem si šel poslechnout z nějaký vnitřní povinnosti a jsem rád, že i na nich byla spousta lidí a s nimi jsem si mohl švihnout Jdu Dolu. Finišem byl pak japonský blázen ¥ØU$UK€ ¥UK1MAT$U na tanečním pódiu. Poctivý EDM na závěr není nikdy špatnej nápad.

A tím to pro mě končilo. Opět děkuji Pohodě, děkuji svý partě a děkuji třeba i Sandře z VŠE (budiž tímto pozdravená) a její kolegyni do pivního stanu za příjemný čas strávený naproti jejich výdejně. Děkuji stánku Jump Street Smashburgers za poctivý gastro, kterýho je na Pohodě čím dál více a děkuji i těm několika milým dobrovolníkům z brány do Press Centra, kteří našli vždycky chvilku času na nějaký ten nevinný small talk.

Text a foto Daniel Kopecký

Pohoda Festival 2025
10. – 13. / 7.
Letisko Trenčín

Comments

comments