Přečtěte si ukázku z knihy TAKOVÉ MALIČKOSTI Claire Keegan
Ačkoliv irská vypravěčka Claire Keegan nepatří k plodným autorkám, má status literární hvězdy a sběratelky ocenění. Svědčí o tom i její poslední kniha Takové maličkosti, dílo jemně vybroušené krásy a síly, nominované na prestižní Man Bookerovu cenu 2022. Autorka se v něm vrací k ostudné kapitole irských dějin – k tzv. Magdaleniným prádelnám provozovaných katolickou církví, jejichž temnotu zahlédne hlavní hrdina, tvrdě pracující muž, manžel a otec Bill Furlong.
Claire Keegan
Novelu vydává PROSTOR v českém překladu Hany Ulmanové: „Vzhledem ke svým zkušenostem si mohu dovolit být jako překladatelka hodně vybíravá, nicméně po této novele jsem sáhla okamžitě. Oslovila mě jak na první pohled jednoduchým jazykem (i když pozor, zdání klame a adekvátně ho převést nebylo vůbec snadné), tak opět na první pohled jednoduchým příběhem (pod nímž se ovšem skrývají vrstvy až nečekaně hluboké). Hlavně mě však zaujalo téma běžného hrdinství, které kromě nutného váhání a pochyb zpravidla provází víra nikoli v Boha, ale v obyčejnou lidskost. A aniž bych chtěla znít pateticky, práce mi šla v době, kdy česká veřejnost projevila ohromnou ochotu pomáhat ukrajinským občanům prchajícím před válkou, od srdce i od ruky – a doufám, že je to na výsledku znát.“
O skutečných poměrech v útulcích pro „padlé ženy“ pojmenovaných podle Máří Magdalény se začalo veřejně mluvit až po objevu hromadného hrobu s ostatky tamních chovanek v Dublinu v roce 1993. A teprve v roce 2013 vyjádřil irský premiér lítost nad údělem vězeňkyň Magdaleniných prádelen a vláda zřídila program odškodnění pro několik stovek přeživších s ohledem na to, jak dlouho byly vězněny.
Bill Furlong společně se čtenářem jsou s jedním z těchto zařízení konfrontováni v polovině osmdesátých let minulého století, kdy zde ještě panuje středověk: vězněné pradleny nedostávají plat, pořádné jídlo ani lékařskou péči, jsou tvrdě trestány za své údajné hříchy, jejich nemanželské děti jim jsou po narození odebírány a některé dokonce zavražděny. A to vše s posvěcením církve, státu i soukromých firem, protože Magdaleniny prádelny pro ně znamenají výnosný byznys.
Keeganová se však nesoustřeďuje na odhalování zločinů církve, nýbrž na zpytování svědomí člověka, pro něhož je jednodušší a bezpečnější nic nedělat. Katolické peklo, jež Furlong nechtěně a nečekaně objeví, se nachází v klášteře spravovaném jeptiškami, který tahá za nitky v městečku, kde Furlong žije, a současně patří k Furlongovým obchodním klientům. Irsko se topí v ekonomické a sociální krizi a náš hrdina má na krku početnou rodinu. Pud sebezáchovy a okolí ho nabádají, aby zůstal jen nezúčastněným divákem, tu přicházejí Vánoce, čas zrození Spasitele…
Překladatelka Hana Ulmanová
Vyprávění Keeganové připomíná Hemingwayovu metodu ledovce – část sdělení je skryta pod hladinou, čtenář musí číst mezi řádky, domýšlet si.
„V dětství mě matka učila, že když jdu k řezníkovi a vybírám kus hovězí pečeně, měl by mít tukové mramorování. A dobrou prózu vnímám stejně – mramorovanou tím, co se nezdá být nutné říct,“ prohlásila spisovatelka krátce po vydání Takových maličkostí, v nichž dokonale čaruje s atmosférou a detaily. Podle ní jde především o příběh muže, který byl v dětství milován a nedokáže odolat tomu, aby stejnou lásku nabídl někomu jinému. „Je to příběh o lásce,“ podotýká.
Zůstává na čtenáři, jak si Takové maličkosti vyloží. Autorce se nade vši pochybnost podařilo napsat dojemný a univerzální příběh, v němž není nic mravoučného – jen radost i úzkost z odporu proti krutosti.
Claire Keeganová: TAKOVÉ MALIČKOSTI – ukázka z knihy
V říjnu zežloutly stromy. Pak se hodiny přetočily o šedesát minut zpět a přišly listopadové větry – duly silně a očesaly stromy donaha. V městečku New Ross komíny plivaly kouř, jenž z nich padaly v provazech táhnoucích se jako vlasy; rozplýval se a mizel na nábřeží a řeka Barrow, temná jako tmavý ležák, napuchla deštěm.
Většina lidí počasí nešťastně snášela: majitelé krámků a obchodníci, muži a ženy na poště a ve frontě na podporu, na trhu, v kavárně a v samoobsluze, v herně, v hospodách i před bistrem se smaženými rybami a hranolky. Každý po svém komentoval, jak je chladno a jak prší, a ptal se, k čemu je to dobré – a může to snad být k něčemu dobré –, protože kdo by chtěl věřit, že na něj zas čeká další sychravý den? Než děti vyrazily do školy, přetáhly si kapuce, kdežto jejich mámy, které si teď přivykly sklánět hlavu, kdy koli vyběhly ke šňůře na prádlo, pokud se tedy vůbec odvážily venku něco pověsit, už málem nedoufaly, že jim do večera uschne aspoň košile. A pak nastaly noci a vlády se pro změnu chopil mráz, a zpod dveří se draly studené žiletky a řezaly do kolen těm, kdo si ještě klekali, aby odříkali růženec.
Na dvoře skladiště si Bill Furlong, obchodník s uhlím a dřívím, třel ruce a hlásil, že jestli to tak půjde dál, brzy budou na náklaďák potřeba nové pneumatiky.
„Jezdí teď od rána do noci,“ sdělil svým zaměst ancům. „Za chvíli skončíme na ráfkách.“
A měl pravdu: sotva sklady opustil jeden zákazník, spěchali mu v patách další nebo vyzváněl telefon. A skoro všichni hlásili, že chtějí, aby jim palivo doručil hned nebo obratem, že to do příštího týdne nepočká.
Furlong prodával uhlí, rašelinu, antracit, mour a polena. Objednávalo se na metráky, na půlmetrák nebo na celé tuny – nebo na korby náklaďáku. Prodával taky pytle briket, třísky na podpal a plyn v bombách. Nejšpinavější práce byla s uhlím: v zimě ho museli jednou za měsíc překládat v přístavu. Než ho jeho chlapi naložili, přivezli, roztřídili a vzadu na dvoře všecko rozvážili, zabralo to dva dny. Polští a ruští lodníci vykračující si po městě v kožešinových čapkách a dlouhých pozapínaných kabátech byli při tom novinka – sotva utrousili slovo anglicky.
Když bylo takhle rušno, Furlong většinou rozvážel zboží sám a dělníky na dvoře nechal, ať ba lí další objednávky a řežou a štípou haldy pokácených stromů, které vozili farmáři. Dopoledne bylo ze 14 dvora slyšet těžce pracující pily a lopaty, jakmile se však v poledne ozvaly na kostele zvony, muži nářadí odložili, smyli si z rukou čerň a vyrazili ke Kehoeo vým, kde si dávali teplé obědy s polévkou – a pátek co pátek rybu s hranolky.
„S prázdným žaludkem toho moc nenaděláš,“ říkávala s oblibou paní Kehoeová v bufetu zpoza no vého pultu, na němž krájela maso a dlouhými kovovými lžícemi nabírala zeleninu a bramborovou kaši.
Chlapi si rádi posedali, aby se ohřáli, a než si zakouřili a znovu vyrazili na mráz, dosyta se najedli.
Furlong začínal od nuly. Podle některých až z mínu su. Jeho máma otěhotněla v šestnácti – pomáhala tehdy v domácnosti paní Wilsonové, protestantské vdově žijící ve velikém domě za městem. Když se to provalilo a mámina rodina dala jasně najevo, že s tím nechce nic mít, paní Wilsonová ji nevyhodila. Místo toho řekla, že může zůstat a pracovat pro ni dál. Toho rána, co se Furlong narodil, mámu do nemocnice zavezla paní Wilsonová, a pak ji nechala přivézt domů. Všecko se to odehrálo na apríla, 1. dubna 1946 – a tak se šuškalo, že z kluka vyroste hlupák.
Útlé dětství strávil Furlong převážně v prádelním koši v kuchyni paní Wilsonové, potom ho v po pruzích posadili do kočárku vedle příborníku – tak, aby nedosáhnul na vysoké modré džbánky. Jeho rané vzpomínky se točily kolem talířů s jídlem, černé ho sporáku – pozor! pálí! – a nablýskané podlahy ze čtvercových dlaždic, po níž lezl a později chodil a která svými dvěma barvami připomínala, jak se ještě později dozvěděl, šachovnici na dámu, v níž se braly a přeskakovaly kameny.
Když povyrostl, vzala si ho pod křídlo paní Wil sonová, která sama děti neměla – přidělovala mu 16 drobné úkoly a pomáhala mu se čtením. Vlastnila malou knihovničku a nezdálo se, že by ji zvlášť za jímaly soudy jiných; vedla si svůj střídmý život, ja ký jí umožňovala penze po manželovi, který padl ve válce, a příjem pocházející ze stádečka mírného herefordského skotu a černých ovcí – bahnic. Bydlel u ní taky Ned, který se staral o dobytek, a k větším třenicím v domě či se sousedy docházelo jen zřídka; pozemek byl udržovaný, důkladně oplocený a nezatížený dluhy. Ani stran náboženské víry, jež byla na obou stranách vlažná, u nich nevládlo napětí. V ne děli si paní Wilsonová prostě vzala lepší šaty a boty, na hlavu si nasadila sváteční klobouk a ke kostelu ji ve fordce zavezl Ned, který pak s matkou a dítětem zajel o kousek dál ke kapli – a když se vrátili domů, modlitební knížky s biblí nechali ležet až do další neděle nebo svátku na stolečku v hale.
Když chodil Furlong do školy, byl terčem nadávek a posměchu; jednou se vrátil domů v kabátě, který byl poplivaný na zádech, spojení s velkým domem mu však poskytlo drobet volnosti – a ochranu. Pak chodil dva roky na nástavbu, než skončil v uhelných skladech, kde vykonával víceméně tytéž úkony, jaké teď pod ním vykonávali jeho lidi, a vypracoval se. Na obchod měl hlavu, vědělo se, že s každým vyjde, a dalo se na něj spolehnout, poněvadž si vypěstoval 17 dobré protestantské návyky: časně vstával a vyhýbal se alkoholu.
Teď žil ve městě s manželkou Eileen a s pěti dcerami. S Eileen se seznámil, když pracovala v kanceláři firmy Graves & Co., a namlouval si ji způsobem, jakým se to tehdy dělávalo: zval ji do kina a večer na dlouhé procházky po stezkách podél kanálů. Přitahovaly ho její lesklé černé vlasy a břidlicově šedé oči, její praktická, bystrá mysl. Když se zasnoubili, paní Wilsonová mu do začátku věnovala několik tisíc liber. Proslýchalo se, že mu ty peníze šoupla proto, že ho zplodil někdo od ní – přece ho nepokřtili William po králích.
Furlong však nikdy nezjistil, kdo je jeho táta. Matka zemřela náhle – jednoho krásného dne se svalila na kočičí hlavy před domem, když vezla trakař planých jablek na zavaření. Doktoři to pak nazvali krvácením do mozku. Furlongovi bylo dvanáct. Když se o několik let později vydal na matriku pro kopii rodného listu, na místě, kde mělo stát jméno otce, bylo napsáno pouze Neznámý. Když mu ho úředník po dával přes přepážku, ústa se mu křivila do úšklebku.
Furlong ale neměl sklon zaobírat se minulostí: pozornost upíral k péči o dcery, jež měly jako Eileen černé vlasy a světlou pleť. Už bylo jasné, že jim jde všecko od ruky. Nejstarší Kathleen s ním každou sobotu chodívala do malé prefabrikované boudy, kde mu za kapesné pomáhala s papírováním: zařadila do šanonu, co přišlo během týdne, a skoro od všeho vedla účty. Joan měla taky dobrou hlavu a nedávno začala zpívat ve sboru. Obě navštěvovaly vyšší stupeň církevní školy svaté Markéty.
Prostřední Sheila a druhá nejmladší Grace, které se narodily jedenáct měsíců od sebe, dokázaly zpaměti odrecitovat velkou násobilku, dělit se zbytkem a vyjmenovat všechna irská hrabství a řeky, které občas obtahovaly u kuchyňského stolu barevnými fixy. I ony měly hudební vlohy a po škole chodily každé úterý do kláštera na lekce akordeonu.
Nejmladší Loretta byla na veřejnosti plachá, ale stejně se jí v písance skvěly samé zlaté a stříbrné hvězdičky. Rozečetla už Enid Blytonovou a za obrázek vypasené modré slepice bruslící na zamrzlém rybníčku získala cenu společnosti Texaco.
Když tak Furlong občas sledoval, jak dcery zvládají nezbytné životní maličkosti – třeba když pokle kaly v kapli nebo děkovaly prodavači za drobné –, cítil hlubokou soukromou radost, že jsou jeho.
„Nemáme my to ale štěstí?“ prohodil jednou večer k Eileen v posteli. „Spousta lidí je na tom všelijak.“
„To je fakt.“
„Bohatí zrovna nejsme. Ale stejně.“
Claire Keeganová: Takové maličkosti
Z anglického originálu Small Things Like These, vydaného nakladatelstvím Faber & Faber v roce 2021 v Londýně, přeložila Hana Ulmanová.
Redakce textu Petra Diestlerová.
Jazyková korektura Stanislava Kučová.
Odpovědná redaktorka a autorka doslovu Denisa Novotná.
Grafická úprava Toman Design.
Návrh titulní strany obálky a sazba Adam Lederer (ProAL).
Na obálce je použit detail obrazu Lovci ve sněhu Pietera Bruegela staršího.
112 stran, cena 267 Kč
Vydalo nakladatelství PROSTOR – www.eprostor.com
Comments
