Jak se žije neslyšící právničce (v registrovaném partnerství)
Foto + úprava Eliška Podzimková
Jana Havlová je neslyšící právnička. Pracuje v Kanceláři veřejného ochránce práv, umí několik jazyků a bojuje proti předsudkům. Přečtěte si rozhovor o tom, jak se žije v tichu.
Jsou vaši rodiče neslyšící?
Mamka se jako neslyšící narodila a taťka ohluchl v nízkém věku po zánětu mozkových blan. Jinak ostatní příbuzní jsou slyšící.
Narodila jsem se jako neslyšící. Ve 4 a půl letech mi byl implantován kochleární implantát. Paradoxní je, že na základě výsledků DNA testů bylo mým rodičům sděleno, že se jejich dítě na 99 % narodí jako slyšící a ejhle.
Jaké bylo vaše dětství?
Na své dětství vzpomínám ráda. Sice jsem měla de facto tvrdý trénink, kdy jsem se učila mluvit a psát česky, znakovat a zároveň i cvičit svůj sluch. Ale naprosto dobře si uvědomuji, že díky přístupu mých rodičů a prarodičů k mému vzdělávání jsem tam, kde nyní jsem, za což jim patří velký dík. Zároveň jsem musela bojovat o své místo ve slyšící společnosti, aby mě mí spolužáci a učitelé brali jako někoho, kdo je jim rovnocenný. Sama jsem ani neměla ráda, když mě někdo litoval jako někoho postiženého.
Jinak jsem měla dětství jako každé dítě z mé generace – lítala jsem venku, sportovala, chodila do skauta a byla hubatá na své rodiče a prarodiče.
Kde jste se naučila znakový jazyk?
Protože jsou mí rodiče neslyšící, tak mě automaticky učili český znakový jazyk. Ve spojení s českým jazykem, který mě učili prarodiče (jak v písemné, tak i v mluvené podobě), se mi tak dostalo bilingválního vzdělání. Díky tomu jsem tak mohla být úspěšně integrována do slyšící společnosti a samozřejmě i do hlavního vzdělávacího proudu.
Věřím, že bilingvální výchova ze strany mých rodičů a prarodičů byla základem k tomu, abych se sama ještě více jazykově zdokonalovala. V současné době ovládám 8 světových jazyků na různých úrovních .
Setkala jste se někdy s nějakými předsudky ze strany slyšících?
Myslím si, že každá osoba se sluchovým postižením se aspoň jednou za život setkala s předsudky ze strany slyšící společnosti a je na každé, jak s tím naloží. Buď ty předsudky vezme jako výzvu a vynasnaží se ostatní přesvědčit, že jejich předsudky nejsou na místě a změnit jejich pohled, nebo se vzdá, což se ale může projevit na její psychice a sebevědomí. Vím, že předsudky vyplývají hlavně z nevědomosti a díky tomu, že se setkávám s lidmi ze slyšící společnosti a ukazuji jim, že jsem taky jen člověk, jim vlastně ty jejich předsudky odbourávám.
Já osobně jsem celé dětství a dospívání čelila předsudkům ze strany spolužáků i učitelů, ale vždy jsem našla nějakou záminku, abych jim dokázala, že takové předsudky byly mylné. U učitelů jsem jednou zažila, že můj profesor na gymnáziu tvrdil, že bych se neměla hlásit na práva, protože se jako právník kvůli svému sluchovému postižení neuplatním.
Jsem hodně soutěživý člověk, který nemá rád prohru, a proto byly takové situace pro mě výzvou, abych jim ukázala, že se mýlili.
Vy sama rozlišujete svět slyšících a neslyšících? Máte pocit, že někam patříte víc?
Vnímám rozdíly ve světě slyšících a neslyšících. Největším rozdílem je samozřejmě jazyk, konkrétně český znakový jazyk a český jazyk (v mluvené i písemné formě), který vytváří mezi oběma světy bariéry.
Jak jsem již dříve psala, byla jsem vychována v bilingvální formě, a proto nemám pocit, že musím patřit k tomu nebo onomu světu. Vnímám to jako výhodu, protože se mohu pohybovat v obou světech, kdy mohu znakovat mezi neslyšícími a zároveň mluvit mezi slyšícími. Ale vždy, když se mě někdo zeptá, tak odpovídám, že jsem neslyšící uživatelkou kochleárního implantátu. To mi už nikdo neodpáře.
Co pro vás bylo nejobtížnější během studia na vysoké škole?
Pamatuji si, že první rok na vysoké škole byl pro mě velice náročný, neboť jsem si musela zvyknout na jiný systém výuky, hodnocení a samozřejmě na vyšší počet studentů v jedné třídě. Ale potom jsem odjela na měsíc do Makedonie pracovat jako dobrovolník ve škole pro neslyšící, kde jsem měla čas a klid si vše urovnat v hlavě. Přesně jsem si ujasnila, čeho chci dosáhnout a co pro to musím udělat. S tímto vědomím byla má studijní cesta o poznání snadnější.
Jste vdaná?
V červenci roku 2017 jsem po skoro 3leté známosti uzavřela se svojí přítelkyni Kristýnou registrované partnerství. Uzavření registrovaného partnerství s námi oslavil kruh našich nejbližších členů rodiny a přátel. Ráda na ten den vzpomínám. 🙂 A vlastně se přiznám, že to vnímám jako uzavření manželství, i když podle současného právního řádu to manželství není. Takže se nedivte, když budu o své partnerce mluvit jako o své manželce. 🙂
Mnoho lidí si myslí, že homosexuální vztahy jsou odlišné od heterosexuálních. Já bych řekla, že tomu tak není. Náš vztah je naprosto běžný, řešíme úplně obyčejné starosti jako každý jiný pár – kdo umyje nádobí, kdo vyvenčí psa, kdo zaplatí nákup… Snad jen se odlišujeme tím, jak jedna ke druhé přistupujeme. Snažíme se být si navzájem oporou, respektovat jedna druhou a to i s chybami, které máme a kterých se nikdy nezbavíme, protože to k nám prostě patří, nazýváme problémy pravými jmény a diskutujeme o nich a tolerujeme, když jedna z nás nemá zrovna dobrý den, nebo naopak se těšíme z radosti té druhé. To ale spíše souvisí s naším charakterem a postojem ke světu a lidem obecně, než se sexuální orientací. Teď mě možná jeden rozdíl napadá – dvě ženy v domácnosti znamenají dvakrát více pádných argumentů, proto bývají naše výměny názorů někdy poněkud zdlouhavé. 🙂 Ale jinak se spolu více nasmějeme, protože to, co nás opravdu spojuje, je, že si umíme ze sebe navzájem dělat srandu.
Setkala jste se někdy s předsudky ohledně vaší orientace?
Vím, že moje orientace překvapila hodně lidí, ale i tak si myslím, že to většina přijala v pohodě. U některých to trvalo dlouho, u některých to bylo hned, ale celkově to vnímám pozitivně. Nebo se možná bojí něco říct, abych pak proti nim nepodala antidiskriminační žalobu. 🙂 Ale určitě bych chtěla říci, že jsem moc ráda, že mám okolo sebe skvělou rodinu a skvělé přátele, kteří mi vždy fandí a pomůžou, když něco potřebuji. Myslím si, že skutečnost, že jsem se ke své orientaci přihlásila až ve svých 21 letech, mi tak trochu pomohla se de facto vyhnout předsudkům. Obecně je totiž známo, že většina členů homosexuální menšiny čelí předsudkům hlavně v období puberty, kdy bojují se svými pocity a zároveň i s pohledy a názory ze strany většinové společnosti a tedy i ze strany členů své rodiny a přátel. Dokonce jsem zjistila, že můj coming out dodal odvahu pár lidem se též přiznat ke své sexuální orientaci. Pobavil mě názor jedné osoby, která řekla: „Když může Jana Havlová, tak proč ne i já?!“
Je něco, co byste ráda dělala a nemůžete (vzhledem ke svému hendikepu)?
Jako malá jsem chtěla pracovat v policii nebo armádě, což se mi vzhledem k mému postižení nepovedlo, ale místo toho, abych se vzdala, tak jsem se rozhodla takovou překážku překonat a vybrat si povolání, které má blízko k policii a armádě, a tím je právničina, protože odmalička mám smysl pro spravedlnost – k tomu jsem se dostala hlavně díky komiksu s Mickey Mousem. 🙂
Vždy, když se mi něco nedaří, tak tu překážku buď nějakým způsobem překonám nebo hledám jinou cestu. Nejsem ten typ člověka, který se vzdává hned, jakmile se dostane k nějaké bariéře. Jsem velice soutěživý typ, a právě proto nerada prohrávám, což se mi promítlo i do mého života.
Co byste ráda vzkázala slyšícím i neslyšícím?
Všem bych ráda vzkázala, aby byli otevření vůči novým věcem, odbourali své předsudky a aby se navzájem respektovali. A těm, co mají nějaké sny a bojí se jich dosáhnout, bych ráda vzkázala, aby neklesali na mysli, věřili v sebe sama a bojovali – budete nejen sebevědomější, ale zároveň budete sami sobě věřit a stanete se šťastnými lidmi.
text: Eva Štípková
Comments
