30 dní se Životem v éteru: Rozhovor se Sašou Michailidisem

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Máme i výroční soutěže o ceny!

Dnes si přečteme povídání se Sašou Michailidisem, dlouholetým programovým ředitelem R1, který se dnes věnuje hlavně práci v oblasti filmu a TV. Podívejme se na obsáhlý rozhovor, který vznikl pro knihu Život v éteru. Za přepis díky Vojtěchovi Tkáčovi!

Kdy ses dostal k Radiu 1?

Do svých 11 let jsem žil v Řecku, kde v 80. letech nebylo nic jiného než státní stanice. Existovala ale taky takzvaná pirátská rádia, která jako jediná hrála muziku, co se dala poslouchat. Vyrostl jsem na pirátských rádiích a taky jsem rád koukal na filmy. V roce 1985 jsme přijeli do Československa. Když se na začátku devadesátek spustilo Radio 1, jeho vysílání jsem hltal, co to šlo. S Davidem Štěrbáčkem, který je můj spolužák ze základky i z gymplu, jsme si chodili půjčovat cédéčka do Paláce kultury, kde ještě působil třeba Ivan Klátil. Radio 1 nám poskytlo přísun muziky. Poslouchal jsem ho už od chvíle, kdy hrálo pod Stalinem, ale i se začátkem legálního vysílání.

A už tehdy ses lidem z rádia ozval?

Jak jsem tak poslouchal, ani jednou jsem nenarazil na pořad o filmech. Bylo mi 18 let a moje máma mě dotlačila, abych do rádia zavolal. Nakonec mě pozvali na schůzku do Lodecké, kde byla Lenka Wienerová a Vláďa Vintr. Měl jsem z obou strašnou hrůzu, ale byli laskaví a vyslechli si mě. Představil jsem jim koncept pořadu s recenzemi, rozhovory a filmovým servisem. Shodli jsme se na názvu Film o páté. Souhlasili a řekli mi, že to mám zkusit. Rovnou jsme se domluvili na termín, kdy mám přijít vysílat. Nedostal jsem ale žádné zkušební období nebo možnost praxe ve studiu. Na stroji jsem si napsal recenzi na francouzský film Noci šelem, a protože jsem potřeboval nějakou oponenturu, jestli vůbec stojí za to, tak jsem text donesl Mirce Spáčilové do redakce Mladé fronty na Florenci. Po týdnu mně řekla, že se jí recenze líbí a kdyby film nebyl už asi měsíc starý, tak by ji dokonce otiskli.

Asi jsem měl v očích takovou hrůzu, že na mě všichni byli hodní. Nabyl jsem lehkého sebevědomí a ve čtvrtek 28. října 1993 šel dolů do Bunkru. Všude chodím pozdě, ale sem jsem přišel včas. Ve studiu byl Michal Máka. Z obřího pultu s dvojitými šavlemi jsem byl vyjukaný. Neměl jsem připravenou znělku, a tak Michal vybral skladbu Saratoga od Ultramarine.

Dochovaly se záznamy z počátků tvého vysílání?

Mám z toho období asi dvě nahrávky, jsou příšerné. Tehdy jsem se ještě představoval jako Alexander Saša Michalidis, což dneska zní fakt trapně. V tu dobu jsem začal studovat medicínu, ale skrz rádio zároveň chodil na novinářské projekce filmů. Přednášky jsem tudíž moc nestíhal a pozornost měl rozostřenou. Na medicíně jsem tak jeden ročník opakoval, a nakonec úplně vypadl a šel na fyzioterapii. V rádiu jsem přitom trávil víc a víc času. 

Mimochodem, na Fakultě sociálních věd psal jsem psal bakalářku o Asociaci provozovatelů soukromého vysílání, ve které jsem citoval i původní zápisy z ustavujícího setkání, jehož se účastnil Vláďa Vintr. 

Utrpení na obou stranách

Napadá tě konkrétní zajímavý moment z dob Bunkru?

Živě si pamatuju na konkurz, ze kterého vzešel Jerry Žák. Na ulici stála dlouhá fronta zájemců, uvnitř u stolu seděl Ondřej Štindl. Vcházel jsem do Bunkru a byl dost namyšlený, že už na žádný konkurz nemusím a jdu rovnou dovnitř jako moderátor. Ale jednou v životě jsem vlastně absolvoval konkurz do rádia Vox, které založil Karel Svoboda. Hrálo kvalitní pop a z nějakého důvodu jsem si řekl, že se musím zlepšit v moderování. Zkoušeli mě tam jako denního moderátora, což bylo utrpení pro obě strany. Nakonec jsem v noci pouštěl písničky, ale nemluvil, takže jsem si na rádiu Vox přivydělával jako na brigádě. Moc dlouho to ale netrvalo.

Vzpomínky na éru Bunkru jsou rozkošné. Člověk šel do studia skrz dav na koncertu. Občas se vysílajícím kolegům nedalo dobouchat. Pouštění reklam z kazet bylo zoufalé, kulturní servis taky představoval technické komplikace.

Saša Michailidis v kanceláři v Londýnské, foto archiv Radia 1

Jak vzpomínáš na další studia?

Uvědomil jsem si, že jsem byl u každého stěhování. Pomáhal jsem stěhovat na Lodeckou, kde už jsem trávil mnohem víc času. Líbilo se mi ve studiu i v kancelářích. Nejkrásnější pro mě byly ranní směny od půl šesté do půl deváté ve všední dny. Dojížděl jsem z Radotína – na Smíchov autobusem, a pak pěšky přes Výtoňský most až do rádia. V létě vycházelo slunce a mělo to velké kouzlo. Radio 1 mě čím dál víc pohlcovalo. Každým týdnem, dnem i hodinou mě rádio absorbovalo víc a víc. Jako když si lehneš do vodní postele ve slow motion. Výťoň ale měla jednu nevýhodu, všechno bylo daleko a rádio tak bylo trochu odříznuté. Moc umělců tam bohužel nechodilo. Studio v přízemí ale bylo krásné, dalo se otevřít okno a povídat si s lidmi na ulici.

Zde bývalo studio Radia 1 (Výtoň, Praha, foto Veronika Rose)

Jak kolemjdoucí reagovali, když viděli oknem na moderátora v rádiovém studiu?

Většinou to věděli jen ti, kteří tam procházeli cíleně. Logo bylo vidět jen na rohu domu. Na oknech jsme ale žádné samolepky neměli. Z rádia šel občas hluk, ale oproti Bunkru jsme se najednou dostali do prostorného studia, kam se vešlo víc lidí. Zároveň dovnitř konečně svítilo světlo oknem a nebyl tam smrad. Zlatá éra pro mě ovšem nastala v Londýnské. Kuchyňka dole sloužila jako meeting point. Tou dobou už jsem fakt netrávil čas skoro nikde jinde než v rádiu. Vedle moderování jsem začal dělat technika a pomáhal Zdeňkovi Hnykovi. Potom jsem točil upoutávky, spoty a jingly, ale zároveň vypomáhal s vožením věcí a podobně. Přicházel jsem do styku i s obchodním oddělením, protože jsme spolupracovali na výrobě reklam. 

Saša Michailidis a Standa Zima, foto archiv Radia 1

Co se ti vybaví v souvislosti s pokusem o zavedení playlistů?

Stalo se to ještě na Výtoni, pamatuju si bolestivé debaty. Na toto téma jsme se bavili i s posluchači přes okno. Playlist byl jednou z hlasitých a nepříjemných diskuzí, které se okolo rádia vedly. Šlo o zásadní okamžik, kdy jsem rádio bránil navenek, aby nás nikdo neobviňoval, že už to nebude jako dřív. Zároveň se vedl vnitřní boj, kdy jsme se snažili vysvětlit, že to takhle nejde. Musí existovat hranice, kam jít nebo nejít. Společnost Metromedia, která rádio koupila, chtěla mít vysílání víc pod kontrolou. Na různých konferencích jsem si jen potvrdil, že na Radio 1 neplatily žádné rádiové poučky. Je ato lternativní, ale především komerční rádio, takže si na sebe musí vydělat.  Když se zeptáš protřelých rozhlasáků, co všechno by komerční stanice měla mít, tak 90 % z nich vůbec nedodržujeme.

Jaká témata se na podobných konferencích probírala?

Vzpomínám si na workshopy, které se týkaly jenom vysílání ranní show, která všem komerčním stanicím přináší posluchače a peníze. Ranní show rozhoduje o tom, zda bude rádio poslouchané nebo ne. Radio 1 žádnou ranní show nemá, protože funguje na úplně jiném principu.

Podepsal se na Radiu 1 nástup dalších pražských stanic?

Z mého pohledu šlo o jeden ze zlomových okamžiků. Pro historii Radia 1 je zásadní hlavně symbióza lidí, kteří vysílají a kteří sedí v kanceláři. Důležité je taky místo, odkud rádio vysílá v kontextu s dobou. Opomenout ale nemůžeme ani věci, které se dějí uvnitř rádia – diskuze kolem programového směřování, narušování stereotypů a nástupy konkurenčních stanic. Radio 1 dlouho nic takového neznalo. Začalo to s Radiem BEAT, což ale pro nás znamenalo zároveň vysvobození. Naší přirozeností bylo jít dál a nacházet novou kulturu. Lidi, kteří chtěli dokola hrát nebo poslouchat rockovou muziku, mohli zamířit na BEAT. Snažili jsme se, aby se s námi takoví moderátoři a posluchači rozloučili v dobrém. BEAT přišel ve správnou chvíli tak, aby jeho noví posluchači mohli říct, že dřív poslouchali Radio 1, aniž by na něj byli naštvaní. Později u RockZone už každý věděl, že chtějí konkurovat hlavně Radiu BEAT, ale šel i po našich posluchačích. Zásadnější pro nás byl Expres, který si bral líbivou část indiepopu a přešli k nim někteří naši kolegové v čele s Pierrem Benešem. Opomenout nemůžu ani nástup Radia Wave. Mělo vždy výhody kolosu za ním. Zatímco my jsme věci dělal na koleni jen z nadšení, tak Wave navzdory hromadě počátečních problémů působil v rámci Českého rozhlasu. Stanice okamžitě získala technické vybavení, možnost pořádat koncerty, dělat nahrávky a využít propagační kanály Českého rozhlasu. Wave si našel cestu, která mu možná ani není vlastní, čímž ukázal, že se i v alternativě dá najít různé proudy. Nám kdysi často pořádně nefungovaly ani počítače. Kvalitní nahrávadla, mikrofony a přehrávače jsme s někým museli vybarterovat. Protože jsme byli součástí větší skupiny rádií, tak jsme nemohli jen tak vzít peníze, které jsme si vydělali. Těžko říct, jak by Radio 1 vypadalo dnes, kdyby nebylo součástí skupiny a nemuselo dělat tolik kompromisů. 

Saša Michailidis, Jerry Žák, Tonda Kocábek, foto archiv R1

Geniální software

Můžeš vysvětlit, jak funguje software Selector?

Selector je databázová struktura, na kterou je napojen archiv hudebních souborů. Jde o geniální vynález americké společnosti RCS, který přišel do Evropy díky americkým rádiím. Přibližně 90 % komerčních rádií po celém světě v jednu dobu používalo právě Selector. Už kdysi vypadal jako oldschoolová aplikace se svítícím čtverečkem, kam se doplňují čísla. Je to ale neuvěřitelně funkční a propracovaný systém, kam se vkládají veškerá data týkající se vysílání. Když mu rozumíš, dokáže naplánovat jakýkoliv rádiový formát v jakékoliv podobě. Skrz Selector se uživatel dostane do jakési karty písničky, které přidává atributy. Umí generovat shrnutí, která se hodí i pro organizace jako Intergram a OSA. Předtím se takové dokumenty musely vypisovat ručně. 

Selector dlouho působil jako mýtická věc, o které se říkalo, že vybere hudbu za tebe. Jak je to ve skutečnosti?

Když je něco, čemu nerozumíme, tak to působí jako strašák. Selector pro nás znamenal ohromnou pomoc. Je to geniální nástroj, se kterým lze udělat mnohé. Vložíš do systému písničku a přidáš ji všechny základní atributy – název, interpret, rok vydání, label, číslo desky. Pak můžeš přiřazovat další hodnoty, třeba jestli skladba začíná pomalu nebo končí rychle a podobně. Člověk si píseň poslechl a do systému zapsal třeba S pro slow, M pro medium nebo F pro fast. Pro komerční rádia, která vysílají automatizovaným způsobem, je takový postup ohromně důležitý. Určovalo se také, jakou délku má intro, aby moderátoři komerční stanice věděli, jak dlouho můžou mluvit nebo pouštět jingle, než začne zpěv. Existují specializované firmy, které pro komerční stanice vytváří zvukovou identitu včetně upoutávek a jinglů právě podle rychlostí S, M a F. Důvodem je, aby na sebe vše navazovalo s hudbou. Tohle vše dokáže Selector vytvořit, když si určíš, jaké rádio chceš mít. Dá se zde ovšem zadat nespočet dalších kategorií podle žánrů, ér a podobně. Selectoru můžeš dát příkaz, kdy si přeješ sedm skladeb, v nichž figuruje pět oldies, jeden současný hit a tři domácí písničky, které nesmí jít za sebou. 

Rádio bez limitací

Lišilo se využití tohohle systému u Radia 1 výrazným způsobem?

Standardní rádia pracují asi se 400 skladeb, z nichž jen 40 nebo 60 se aktuálně točí nejvíc a zbytek je jen doplněk. V Radiu 1 takové limitace neexistují. Selector jsme používali jen u některých typů písní proto, abychom dávali denním DJs návody, že mají například zahrát dvě české skladby do hodiny nebo šest za celou směnu. Když se na chvíli zavedl playlist, tak byl pevně daný pro celé denní vysílání. Už po prvním dnu jsme věděli, že je to špatně. Po týdnu jsme si tím byli jisti nejen my v rádiu, ale i posluchači. Vedení Metromedia ustoupilo tlaku a playlist zrušilo. Ten, kdo byl Američany najatý, aby se o playlist staral, byl nový programový ředitel Pavel Hruška. Měli jsme spolu neshody, protože se nehodil do Radia 1, nerozuměl scéně a neuměl moc komunikovat s lidmi. Jestli ale něco opravdu uměl, tak fakt skvěle ovládal Selector. Po celé republice byl vnímán jako člověk, který vážně umí se Selectorem.

Londýnská 67, někdejší sídlo R1

Změnil se program zásadním způsobem, když jsi začal pracovat jako programový ředitel?

Nově jsme si určili základní kostru, jak by rádio mělo vypadat, včetně délky a střídání vysílacích směn. Pro spoustu lidí tehdy moderování bylo podstatným nebo jediným příjmem, hrábnout takhle do fungování stanice znamenala spoustu nervů a zkoušku z diplomacie. Některým lidem jsme odebrali dlouhodobě zavedené vysílací časy. Vzniklo hodně bolestných situací, ale byly nezbytné. Měli jsme v programu trvalky a zažité stereotypy, které člověk jednou musí utnout, i když si daných lidí vážíte. Nechtěl jsem nikomu ublížit, ale šlo mi o kvalitu programu.

Po zrušení playlistu jsem zasáhl do denního, večerního i víkendového vysílání. Mnohdy jsem se nesetkal s porozuměním, ale když se ohlédnu, tak s drtivou většinou lidí dodnes vycházím dobře. Pochopili, že jsem si nechtěl jenom experimentovat, ale myslel hlavně na dobro rádia. Standardně se provádějí velké výzkumy s posluchači, z nichž vyjdou data a grafy pro následnou stavbu programu. My ho stavěli coby posluchači – poslouchal jsem vysílání a snažil se vcítit do toho, co by rádio mohlo nabídnout, aniž by se zpronevěřilo svým zásadám.

Některé zásady rozhlasového vysílání jsem si s konferencí a kurzů schoval, protože měly hlavu a patu. Naučil jsem se, že vysílání má jít v lince bez výrazných hladinových výkyvů. K těm ale u spousty moderátorů často docházelo výrazným stahováním a vyjížděním mikrofonu i šavlí. Obtíží bylo třeba i přerušované mluvení. Základem bylo přes den nabídnout co nejširší spektrum toho, co Radio 1 vysílá. 

Cédéčka na chalupě

Zažil jsi na přelomu milénia zásadní profesní období?

Ano. Psal se rok 2000 a mně se úplně změnil život. Od té chvíle mám trochu okno. V rádiu jsem najednou trávil 12 až 16 hodin denně, byl jsem tam prakticky furt. Odjel jsem se ženou na víkend na chalupu a odvážel jsem si tři krabice cédéček na naposlouchání. Chvílemi to bylo až fyzicky náročné, ale měl jsem energii. Bylo to neuvěřitelně naplňující, za nic bych neměnil.

Čím dál víc myslím na jednu okolnost. Přechodem na pozici programového ředitele jsem dospěl. Do té doby jsem měl poměrně volno a bydlel jsem u mámy. Najednou jsem měl regulérní práci na plný úvazek. Došlo mi, že jsem spoustu hudebníků a lidí znal jenom z rádia. Strašně moc koncertů a akcí jsem minul, protože jsem do noci vysedával v rádiu. V té době jsem začal žít s Káčou a chtěl se jí věnovat aspoň po práci. Když už jsme spolu šli do společnosti, tak jsem většinou řešil práci nebo se potkával s lidmi, které neznala, protože nebyla součástí hudební scény. Z tohoto pohledu moc úžasných historek nemám.

Máma a rádio

Pokud vím, tak jste se s ženou dali dohromady přes Radio 1. Jak se tvářila na to, když jsi po víkendech poslouchal tolik muziky?

Za skoro všechno, co mám, vděčím svojí mámě, která mě vychovala, a především rádiu. Zážitky, zkušenosti i ženu mně dalo Radio 1. Otevřelo mi cestu k hudbě i filmům, z čehož se postupně stala moje práce. Přivedlo mě ke kultuře zevnitř, naučilo mě, jak obchodovat, protože jsem byl coby ředitel v neustálém styku s obchodním oddělením. Osvojil jsem si moderování, které teď využívám v České televizi. Vlastně i k práci na Ministerstvu kultury nebo na HBO jsem se dostal díky zkušenostem v rádiu. Drtivou většinu kamarádů, a hlavně ženu mi dalo Radio 1. Káču jsem poznal, když jsme spolu s Davidem Lochschmidtem vysílali na Výtoni bizarní noční směny– on jako největší alternativec a já jako jeden z hlavních popařů v rádiu. Střídali jsme se po písničkách, což znamenalo absolutní bizár. Do jeho temného hučení jsem pustil třeba Tears for Fears, o tom je Radio 1. S Davidem jsme si rozuměli a vzájemně se respektovali. Jednoho večera nám zavolala holka, která říkala, že nemůže usnout, protože jí po stropě lítá moucha. Několik hodin jsme si povídali a já si s ní nakonec domluvil rande naslepo. Už jsme spolu 22 let, známe se od roku 1994.

Krásnější období, co se týče práce, kultury a zábavy, snad ani neexistuje. Co jsme v rádiu zažili, bylo neuvěřitelné. 

Byl to nápor na psychiku, když byl nějaký DJ nespokojený kvůli změnám a dával je za vinu tobě? 

Příjemné to občas nebylo. Nikdy nešlo o rozhodnutí, která bych dělal z fleku. Ať už jsme seděli s Lenkou nebo Davidem, tak jsme si o věcech hodně povídali. V jednu chvíli si musíš určit hranice, vždy se snažíš si nějak poradit. Udělat jasné rozhodnutí bylo častokrát nepříjemné. Osobně jsem se snažil nepříjemnosti nejdřív probrat, udělat si názor, a pak dojít k rozhodnutí.

Moderátorům jsme vždycky říkali, že je projev jejich věc, protože jsou osobnosti. Všechno ostatní jsme ale chtěli dělat co nejvíc profesionálně. Já, Lenka Wienerová a Tomáš Marko z obchodního jsme stavěli takovou bariéru, aby se nepříjemnosti od majitelů zbytečně nedostávaly až k moderátorům. Z kanceláře Radia 1 jsem odcházel po 11 letech, tedy v roce 2011, kdy už jsem byl úplně vyčerpaný. Odchod jsem plánoval už o půlroku dřív, ale s Lenkou jsme se dohodli, že ještě společně doděláme 20. narozeniny stanice. 

Když jsi odešel, tak už jsi věděl, kam budeš pokračovat? Nebo sis hlavně potřeboval odpočinout a zmizet?

Nikomu jsem o odchodu dopředu neříkal, věděla to jen Lenka, David a moje žena. Neměl jsem vůbec nic předjednáno a Káča pouhé dva týdny po mém odchodu rodila druhé dítě. Když jsem opustil Radio 1, tak mi všichni začali psát, co plánuju. Ale opravdu jsem žádné plány neměl. Chtěl jsem být s rodinou a oddechnout si od práce. 

Saša Michailidis v předsíni sídla Radia 1 v Londýnské

Co ti na závěr vyvstane na mysli ve spojitosti s Radiem 1?

Existují věci, které člověka ovlivní na celý život. To, že jsem nastoupil do Radia 1, mně totálně změnilo život. V dobrém. Dokonce i blbé momenty, které jsem si zbytečně moc bral, mě nějakým způsobem formovaly. I když už dnes vysílám jen na dálku, tak budu rádio vždy bránit. Nedávno jsem se s někým dostal do křížku, protože mi vykládal, co mu na vysílání vadí. Radio 1 se mnou bude navždy bytostně spojené.

A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

Comments

comments