30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Davidem Štěrbáčkem

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Chystají se i výroční soutěže o ceny!

Jedním z vedoucích lidí R1 byl David Šterbáček. Podívejme se na rozhovor, který vznikl pro knihu Život v éteru. Za přepis díky Vojtěchovi Tkáčovi!

David Šterbáček ve vysílacím studiu Radia 1 v Říčanské

Kdy jsi poprvé zaregistroval Radio 1?

K Radiu 1, které jsem poslouchal už jako Radio Stalin, jsem přišel díky Sašovi Michailidisovi. Coby můj bývalý spolužák si řekl, že je drzé čelo lepší než poplužní dvůr a šel do rádia nabídnout, že tam bude zasvěceně hovořit o filmu. Mezitím jsme oba dva trávili většinu času po škole na Vyšehradě a půjčovali si cédéčka z Datartu. Poslouchali jsme je, a pak kopírovali na kazety, což se v té době stalo zvykem. Vypůjčení CD vyšlo poměrně draho a muselo se do druhého dne vrátit. Vždycky jsme naběhli k Sašovi domů, kde měl vlastní CD přehrávač, a vytvářeli kazetové kompilace jako spousta lidí.

Jak ses pak dostal k práci v kanceláři R1?

Až o něco později, kdy jsem přerušil studium práv a hledal si na rok nějakou práci. Saša se mě zeptal, jestli bych to nechtěl zkusit v obchodním oddělení Radia 1. Pohovor jsem dělal u Hanka Loesera, který byl tehdy spojený s americkou společností Metromedia. Upřímně jsme mu tehdy úplně nerozuměli, v 90. letech jsme nechápali standardy obchodního kontaktu, které byly zvykem v USA. Snažil se třeba implementovat pravidlo, že poté, co se obchoďák sejde s klientem, tak mu pošle děkovný pohled za to, že si udělal čas. To se v Česku tenkrát nenosilo. Dlouho jsem čekal, než vůbec smělo Radio 1 samostatně obchodovat, nemohl jsem pořádně oslovovat žádné jiné klienty než kulturní. Víceméně jsem se v práci nudil, takže jsem se ochomýtal kolem studia. Vždycky, když se někdo potřeboval jít vyčůrat a míchnout mezitím písničku, tak jsem mu pomohl. Takhle jsem se naučil vysílat. V roce 1997 nastalo období, kdy se vysílalo úplně zadarmo, proto některé směny tu a tam odpadly, a já se přihlásil jako záskok. Nejdřív jsem vůbec neměl odvahu mluvit na mikrofon. Sebrat odhodlání, abych vykoktal, že právě posloucháte Radio 1, mi trvalo strašně dlouho. 

Vysílací studio Radia 1 v Říčanské ulici

Fakt nebudu muset mluvit

Vzpomeneš si, jak dlouho to mohlo trvat?

Určitě aspoň půlr oku. Vždycky jsem bral noční směny a ještě se ujišťoval, že fakt nebudu muset vůbec mluvit. Někdo mi poradil, abych začal s těmi nejjednoduššími hláškami. Třeba kolik je hodin a jak se jmenuje stanice. To na začátek bohatě stačilo, a pak jsem odpíchnul dál. Ostych se ztratil zhruba ze 70 %, jinak ve mně zůstává dodneška. Trému, když mluvím na mikrofon, mám i po 25 letech vysílání. Vždycky když vyjíždím šavli mikrofonu, tak mám takový zvláštní respekt.

Co vedlo k tomu, že ses stal součástí kanceláře Radia 1?

Po roce v rádiu jsem se vrátil do školy. Říkal jsem si, že studium nějakým způsobem zvládnu i s prací. Což se samozřejmě nestalo. Nicméně obchodní oddělení jsem opustil a začal víc vysílat. Pak jsem se každopádně čím dál víc přesouval k programu. Když se stal Saša programovým ředitelem, tak jsem mu pomáhal zpracovávat cédéčka. Šlo o běžnou agendu zaznamenávání všeho, co se přidávalo do archivu, popisování bookletů a poslouchání nahrávek, ze kterých se vybíraly singly. Nějak logicky vyplynulo, že se vedle Saši stanu něčím, co by šlo označit jako hudební ředitel.

Lenka Wienerová a David Šterbáček v kanceláři R1

Připomeňme, že normální rádia pouští singly, které si zvolí daná kapela nebo vydavatel. Radio 1 hraje vybrané písničky, které nutně nemusely vyjít jako singl.

Bavím se navíc o éře Jirky Neumanna, který nadšeně chodil z vydavatelství s hromadou singlových cédéček. Mnohokrát šlo právě o určené singly, které jsme pak hráli. Ale poté vznikla nutnost dbát na vlastní výběr, protože se nám mnohdy vybraný singl kapelou tolik nepozdával a sami jsme si našli mnohem lepší písničky, které jsme chtěli víc tlačili do hitparády. Na cédéčku jsme si označovali písničky, které podle nás stály za poslech. Nikdy se ale nikomu z DJů nekladly meze v tom, co by měl nebo neměl hrát. Do hitparády se nicméně nasazovali hlavně písně, které chtěli Saša, Jerry nebo já.

Stalo se někdy, že by kvůli zařazení jiné skladby protestovala skupina nebo vydavatelství?

Myslím, že do toho Radiu 1 za celou dobu nikdo nekecal. Všichni věděli, že si naši moderátoři hrají, co chtějí. Když jsem pracoval v jedné televizní hitparádě, tak mi lidi z labelů často říkali, že z něčeho vznikne hit a měli bychom ho pouštět. V rámci Radia 1 se to ale nikdy nedělo. Vždycky mi řekl: „No, vždyť vy si stejně budete hrát, co chcete.“

Do Radia 1 jsi nastoupil v době, kdy se k němu čerstvě připletla Metromedia. Vybavuju si, že šlo o americký styl všeho, včetně pokusů o změnu samotného vysílání. Jak jsi takový šok vnímal

Vnímal jsem to v rámci obchodního oddělení, které se právě rozjíždělo. Přišel jsem k Radiu 1 zvenčí coby k jednomu z mých prvních povolání, tudíž jsem o obchodování neměl ani šajnu. Tři roky po maturitě toho člověk ví málo o čemkoliv. Měl jsem výhodou pozici v tom, že klienti v 90. letech chodili do rádia sami a chtěli u nás reklamu. Člověk nemusel nikoho obvolávat, obchodní oddělení mělo pohodlnou pozici. Dnešní obchodníci mají mnohem těžší práci, protože musí klienty oslovovat. V roce 1997 bylo všechno ještě dost punkové, potom přibývaly nové stanice a trh se začal diverzifikovat i profesionalizovat.

Všichni si pamatujeme následný tlak na vysílání. Na postu programového ředitele Jirku Neumanna vystřídal Pavel Hruška, což byl z komerčního rádia dosazený člověk, na kterém bylo vidět, že pochází z úplně jiné skupiny lidi a s Radiem 1 se nikdy úplně nesžil. Jako člověk byl hodný a příjemný, ale DJové mu dávali strašně sežrat, že mezi nás svým vkusem a přístupem vůbec nepatří.

Zavedl krátkou epizodu playlistu, proti kterému se zvedla vlna odporu mezi moderátory. Playlist se skládal na základě klasického rádiového testování skladeb – co posluchačům znělo dobře, to se nasadilo. Od té doby nenávidím Breakfast at Tiffany’s od Deep Blue Something, protože šlo o nejpopulárnější píseň, která se nasadila v nejvyšší rotaci. Byla vybrána skupina DJů, kteří se měli zhostit playlistového vysílání, nechyběli mezi nimi Béla Némeshegyi, Petra Ludvíková nebo Saša Michailidis. Měli na starosti denní směnu, která se střídala ve všední dny.

Vysílací studio v Říčanské ulici

Proti playlistu

Takže to nebylo jako dnes, kdy má DJ svou danou směnu jednou týdně, ale spíš Radio 1 připomínalo tradičnější komerční stanici, kde se ve studiu točí malé množství lidí.

V té době dokázalo rádio tuhle hrstku lidí uživit díky četnosti jejich směn. Nevím přesně, kdo všechno v této skupince figuroval. Playlist fungoval asi jen 12 hodin denně, večer a v noci nastávala zóna svobody.

Brzy se ukázalo, že playlist není správná cesta. Posluchači podpořili revoltu DJů a dali najevo, že se jim to takhle taky nelíbí. 

Jak vypadala etapa po zrušení playlistu?

Pavel Hruška odešel a na jeho pozici nastoupil Saša Michailidis. Nějakým způsobem se atmosféra uvolnila, přičemž zůstalo, že jsme vysílající nutili, aby během dne nehráli dvacetiminutové skladby a nejvíc alternativní kusy typu sbíječka kombinovaná s vrtačkou. Snažili jsme se, aby vysílání působilo barevně a celá tříhodinová směna se nedržela jen elektronických nebo kytarových písní. Třeba Dan Walterstein si to nastavil jasně – v pondělí kytarovky a v pátek taneční muzika. Nikdy nechtěl kombinovat.

Vybavuju si správně, že vznikly pokyny jako dvakrát za hodinu kytarová písnička a podobně?

Pro denní moderátory dodnes platí, že musí hrát dvě české skladby do hodiny. Žánrů už se ale žádná pravidla netýkají. Za nás jsme se snažili držet matici, kdy jsme tlačili na to, aby se prostřídaly žánry. Vesměs ale vysílali jen lidi, kteří naše přání nějakým způsobem chápali. 

Saša Michailidis, Petr Metelka a David Šterbáček hrají na Letné hru Kubb, foto archiv Radia 1

Snažil ses sám o žánrovou pestrost?

Ze začátku pro mě byl velký hendikep, že jsem neměl zdaleka tolik naposloucháno jako všichni ostatní. Strašně jsem vzhlížel k idolům, kteří to měli v malíku. Přehled lidí jako Ivan Klátil byl tou dobou milionkrát větší než můj a asi dodnes je.

Vždycky jsem šel po hudbě samotné. Už jsem se ale tolik nestaral o personálie autorů. Fascinuje mě, jak třeba Tonda Kocábek už od 90. let registruje přestupy jednotlivých muzikantů mezi kapelami a vše si pamatuje. Mě zajímala konkrétní písnička nebo deska, ale zato jsem si pamatoval umístění v archivu včetně čísla. Mám dobrou vizuální paměť, podle bookletu jsem si pamatoval skladby. Jakmile se od cédéček přešlo na MP3, tak jsem začal tápat. Podobně to prý má třeba Mardoša, který si v počítači ukládá obrázky bookletu, aby se měl čeho chytit.

Máš konkrétní písničky, které v rádiu vždycky rád pustíš?

Takových skladeb mě napadá spousta. Stěžejní je pro mě z nějakého důvodu Love Will Tear Us Apart od Joy Division. Potom taky Where Is My Mind? od Pixies. Ani nevím proč, prostě mi přijde, že k Radiu 1 patří. I po tisíci posleších je mám rád a nikdy mě neomrzely.

Změnilo se pro tebe něco, když se Radio 1 několikrát stěhovalo?

V roce 1997 jsem nastoupil už do Londýnské. Rádio bylo naprosto strategicky umístěno poblíž I. P. Pavlova a rádi k nám chodili nejen posluchači pro výhry, ale i muzikanti a pořadatelé koncertů. Vždycky dole sedli na gauč, dali si cigáro a popovídali si s námi. Stalo se z toho centrum společenského dění. Na Pavláku se setkávaly noční tramvaje, i proto měli lidi tendenci se po večírku stavit do rádia. Vím, že pro tebe to byl v noci stres a vyháněla jsi je pryč, když ti obsadili studio a kecali do vysílání. Někdo to vítal, někdo to nepodporoval.

Někdy se kouřilo i přímo ve studiu. Z pohledu dnešního studia, které se nachází v korporátní budově, jde o úplné sci-fi.

Zároveň je nepředstavitelné, aby před studiem někdo celou noc spal na gauči přikrytý kabátem, ráno se sebral a šel vysílat.

Tehdy to nebylo vůbec nic výjimečného. Potom jsme se přestěhovali k Floře do Říčanské ulice a sdružili se s dalšími stanicemi – v baráku jsme byli se Spinem a v druhém domě sídlil Beat, Kiss a Country. Věděli, jsme že už to bude jiné. Rázem jsme se ocitli mimo centrum a už k nám tolik lidí jen tak nezabloudilo. Objevily se oči jiných lidí a připadali jsme si víc pod drobnohledem.

Kancelář se oddělila od studia, třebaže se posunula jen o zhruba 15 metrů, pocitově to bylo dál. Najednou jsme byli rozředění. Z vysílání kouzlo nezmizelo, ale trochu se vytratilo z pozadí stanice. No a v současné budově ve Strašnicích jsem se do kanceláře podíval snad jenom jednou. Ale na druhou stranu, co bych tam o víkendu ráno dělal. Stále mám na Radiu 1 svůj ostrůvek svobody sobotního ranního vysílání. Pořád si hraju, co chci, a snažím se nějakým způsobem doručit dobrou muziku, i když už nezaznamenávám takovou míru komunikace s posluchači jako dřív. Relativně málo lidí dneska volá do studia, ale aspoň teď máme online chat. Upřímně si teď ani nevzpomenu na číslo do studia.

dnešní studio R1

Napadá tě ještě nějaká emoce nebo vzpomínka, kterou bys chtěl zmínit?

Vždycky jsem cítil velkou zodpovědnost vůči hudbě a posluchačům. Bral jsem vysílání jako službu, kdy se snažím doručit k lidem kvalitní muziku a nějakým způsobem jim zlepšit den. Mám to tak pořád. Chodím si do rádia odpočinout a relaxovat při hudbě, kterou mám rád, a doufám, že ji dokážu s lidmi sdílet tak, aby se jim taky líbila. Změna nastala jen v tom, že dneska už jsem víc uklidněný, když něco pouštím. Před 25 lety jsem byl vystresovaný jak králík, kdykoliv jsem vyjížděl šavli. V době mého působení v programu jsme vždycky zažívali jisté tlaky. Jako obranný mechanismus, aby nám do toho nikdo zvnějšku příliš nemluvil, jsme museli plnit alespoň minimální standard. To znamená odbavit správně všechny reklamy a podobně. Někteří lidi to nesli těžce, ale šlo o daň za to, aby člověk mohl být svobodný. V takovou chvíli musí programový ředitel kolikrát nutit své kamarády, aby dělali něco, co nechtějí. Radio z něčeho ale musí žít. Vždycky jsem byl velmi rád, že můžu být součástí něčeho, co svým způsobem obohacuje svět a je ryze dobré. Vysílání v rádiu vnímám jako nezkažené, alternativní a čisté. 

A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

Comments

comments