30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Vladimírem Vintrem

Archiválii bylo kolem tisíce kusů. Co vybrat?
Archiválii bylo kolem tisíce kusů. Co vybrat?

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Máme i výroční soutěže o ceny!

Dnes si přečteme povídání s Vladimírem Vintrem, který dlouhá léta působil jako ředitel Radia 1.

 

 

Jak začalo tvé působení okolo rádia?

Na konci 80. let jsem chodil na pedagogickou fakultu, protože se mi nechtělo na vojnu. Když udeřil podzim 1989, tak se vypravoval vlak s pomocí do Rumunska. Vzpomínám si, že když se odtamtud vrátili někteří kolegové, vyprávěli, že viděli něco úžasného. Dva kluci tam seděli v místnosti na univerzitě, mluvili do mikrofonů a nazývali to rádiem. Do té doby jsme si něco takového nedovedli ani představit. Rádio, respektive rozhlas, byla totiž přece ta budova na Vinohradské třídě. Díky tomu, že jsem jako jediný aspoň trochu ovládal techniku, jsem se dostal k partě okolo Ondřeje Štindla a Petra Bidla. Pozvali mě, abych tenhle experiment dělal s nimi. Krátce nato v dubnu 1990 jsem jel do Francie pro vysílačku a vybavení, protože jsem byl schopen pochopit, jak se vlastně zprovozní.

Richard Nemčok, Jiří Neumann, Vladimír Vintr v 90.letech, foto archiv Radia 1

Potom se tedy přivezla vysílačka a začalo se pomalu řešit, jak vysílat a jak rádio legalizovat?

To se řešilo hned. Věděli jsme, že vysílačku dostaneme a parta se rozrostla na zhruba třicet lidí. Sehnali jsme prostory na Zeleném pruhu, kde tehdy sídlil podnik pozemní stavby a poskytl nám celé patro o asi šest velmi luxusních místnostech. Propůjčili nám je jen tak s tím, že až začneme vysílat, tak se jim nějak revanšujeme. Když jsme tedy na jaře přivezli vysílačku, měli jsme už prostory i studio. Řekli jsme si proto, že začneme vysílat hned. Byli jsme spojeni s Občanským fórem, které nám například půjčilo auto na cestu do Francie. Když jsme ale chtěli odstartovat vysílání, jeho zástupci se začali trochu kroutit, protože se v červnu měly konat první svobodné volby. Tvrdili, že by šlo o neetickou výhodu pro Občanské fórum, kdyby mělo tak trochu svou stanici a ostatní ne. Dohoda tedy zněla, že začneme vysílat po volbách. Potom se furt nic nedělo, utekly prázdniny a ani na podzim se nic nestalo. Vyhodili nás ze Zeleného pruhu, kde jsme čekali půl roku a nic se nestalo, a už jsme začínali být trochu otrávení. Jednou mi ale zazvonil telefon a ozvali se hoši, kteří pořádali pod Stalinem pořádali výstavu Totalitní zóna. Měli s někým dohodnuto, že tam po dobu akce, budou provozovat svou rádiovou stanici. Nesehnali ale vybavení a doslechli se, že mi máme všechno připravené. Oslovili nás, jestli bychom to nechtěli udělat. Šli jsme do toho.

 

Vzpomeneš si, kdo přesně ti tehdy volal?

Bohužel ne, ale všichni to byli kluci okolo Linhartovy nadace.

Staré studio Radia 1

Co se stalo, když jste se dohodli?

Nastěhovali jsme se do prostorů pod Stalinem. Byly docela hnusné a hodně se prášilo, protože tam měli sklad správci, kteří udržovali park. Dalo se tam narazit na hnojiva, hlínu, štěrk i brambory. Dovnitř se chodilo levým vchodem, ten pravý byl zavřený, ale byla vedle něj vestavěná místnost jakési bývalé telefonní ústředny. Tam jsme se nasáčkovali a zapojili techniku, ale čekala nás operace pověsit někam anténu. Tenkrát bylo všechno možné, a tak v noci přijelo vojenské auto se světlometem, nasvítilo stožáry a na jeden z nich vylezl horolezec, kterým tam nainstaloval anténu. 19. října 1990 jsme začali vysílat.

 

Nastal nějaký odpor od oficiálních kruhů?

Jasně, České radiokomunikace to měly velmi dobře podchycené. Když jsme vysílačku přivezli, tak jsme ji chtěli vyzkoušet. Ještě na Zeleném pruhu jsme ji zapnuli asi na tři minuty, pustili do éteru jednu písničku, a pak ji za zase vypnuli. Radiokomunikace vše monitorovaly a když později probíhaly soudy a dohady, tak nám dokonce tuhle událost jednou vmetly do obličeje. Tedy že jsme byli oškliví piráti a všechno vědí. Tenkrát vůbec nepočítali s tím, že by si někdo mohl dovolit něco jako my.

Stránka z časopisu Point: v reklamě na nápoj Ďáblík figurovali i Vladimír Vintr a David Litvák (vpravo)

Jaké konkrétní vybavení vám vlastně tehdy vzali a následně vrátili?

Úplně přesně nevím, ale domnívám se, že šlo jenom o vysílačku. Bez jakékoliv legislativní opory si ji přivlastnili a zamkli do trezoru. Zároveň mě žalovali, protože jsem v jejich očích ztělesňoval toho škaredého piráta. První soud jsem prohrál, ale další vyhrál. Dostal jsem správní pokutu tisíc korun za to, že jsem neoprávněně vniknul do éteru. 

 

Potom už jste zase klidně vysílali?

Vzniklo něco, co se jmenovalo Vládní mezirezortní komise pro vysílání. Jejím úkolem bylo vyřešit, jak to vlastně bude se soukromým vysíláním. Nešlo jen o nás, podobný nápad samozřejmě dostalo víc lidí. V podstatě v každém krajském městě se našel někdo, kdo chtěl dělat rádio.

Mezitím možnost využití prostorů pod Stalinem skončila a my nevěděli, kam jít. Richard Nemčok nám řekl, že staví klub, ve kterém bude mít prostory i pro nás. A tak jsme se nastěhovali do Lodecké. Marně jsme čekali na zprávy od komise a nakonec se rozhodli začít v únoru 1991 vysílat znovu načerno. Byla to sranda, někdo nám dokonce načerno natiskl letáky, kterými se polepila celá Praha. Tenkrát se říkalo, že nás poslouchá až 200 tisíc lidí.

Staré studio Radia 1

Takže se bavíme rovnou o několika pirátských vysíláních, což jsem ani nevěděla.

Náš malinký vysílač s krátkou anténkou dosáhl až na Kladno. Komisi už celá situace přišla trapná, takže v březnu udělila první licence.  Od března 1991 už se vysílalo legálně.

Všichni chtěli vysílat a dělat muziku, ale někdo se musel starat o organizační věci. Proto tak nějak zbyly na mne, začal jsem chodit na radiokomunikace a všechny možné úřady. 

Studio R1 v Londýnské ulici (montáž)

Kdo z lidí, kteří na Radiu 1 figurují dodneška, s vámi byl úplně od začátku?

Z počátku nás bylo okolo třiceti. Potom vznikla potřeba založit nějakou společnost, což tenkrát nikdo z nás neuměl a nevěděl, jak se něco takového dělá. Zároveň nastala nutnost do rádia dát nějaké peníze, což se mnoha kolegům nelíbilo, a tak odpadli. Postupně nás ubývalo.

Koláž archiválií, Vladimír Vintr ve středu

Jak bys shrnul své další angažmá na Radiu 1? Co bys označil za klíčové momenty následujících let?

Doba, kterou jsem popsal, byla velmi zábavná. Brali jsme to tak, že dáváme bolševikovi za uši. Furt se něco dělo, stavěl se Bunkr, začali jsme vysílat. Kolegové z ostatních stanic, co žádaly o licence, si u nás mohli zkusit zavysílat. Během týdne se tak u nás protočilo třeba i deset rádií, která si na pár hodin vyzkoušela, jaké to je. Postupně se z toho ale stal byznys, což už mě tolik nebavilo.

Ze začátku jsme komerčně nebyli nijak zvlášť úspěšní, takže nastal velký problém rádio vůbec uživit. Postupně se stavěly sítě prodejců reklam, se kterými jsem jednal. V polovině 90. let přišli Američani, že by koupili kus rádia, a nakonec jsme se dohodli. Jeden z nich, jistý Hank, chtěl zavést americké standardy do vysílání, ale pak zjistil, že to fakt nejde. Uznal, že máme pravdu a navrátilo se k vysílání jako dřív. 

 

V té době jsi ještě působil jako ředitel?

Když odstoupil Hank, tak jsem se vrátil jako konzultant a ředitelkou se stala Lenka Wienerová. Při prodeji společnost Metromedia dostala 80 % a my s Jirkou Neumannem po 10 %. Když jsem končil, tak jsem přenechal i svá procenta a odešel jsem. Se stanicí jsem byl až do roku 1998 nebo 1999. Byl jsem o deset let starší než skoro všichni ostatní kolegové a najednou jsem získal dojem, že bych ve svých 40 letech neměl dělat Radio 1.

Téměř bájné dveře do Londýnské

Odešel jsi s tím, že už s Radiem 1 nechceš mít nic společného?

V podstatě ano, ale ne ve zlém. Prostě přišel pocit, že už mám dělat něco jiného. S kamarádem jsme založili reklamní agenturu, ale nevšiml jsem si, že se mezitím dost změnila doba. Reklamní byznys je obzvlášť odporný. Pak jsem se vrátil k bigbítu a mydlím to doteď.

Dveře studia Radia 1 v Londýnské ulici

Zkusil by sis vybavit pár zásadních okamžiků ze svého působení na Radiu 1, které jsou pro tebe ze zpětného pohledu nejvíc zásadní? Může jít klidně i o zdánlivé maličkosti, které na tebe osobně nějak zapůsobily. 

Děla se spousta zajímavých věcí. Za zásadní považuju otevření Bunkru, šlo o poměrně medializovanou věc. Barvitě si pamatuju i každé stěhování. Z Bunkru jsme se stěhovali na Výtoň, kde se zase všechno stavělo znova. A to mě bavilo. S majitelem domu nastala nedohoda, takže jsme šli do Londýnské. Tam už to podle mě začalo připomínat úřad.

Zažil jsi naopak chvíle, kdy by sis řekl, že je fakt skvělé, co děláte?

Ze začátku se stávalo, že nám poštou přišel časopis z Japonska se čtyřstránkovým článkem o Radiu 1. Tohle nás šimralo pod bradičkou. 

Jak na tebe  působí Radio 1 dnes?

Měl jsem několik let, kdy jsem ho vůbec nemohl poslouchat. Nejsem příznivcem toho, čemu se kdysi říkalo nová taneční hudba. Během jistého období jsem měl pocit, že se tam nehraje nic jiného. Asi před pěti lety jsem si ale Radio 1 pustil a zjistil, že je to vlastně bezvadná stanice. Moderují tam super kolegové, které třeba vůbec neznám, a hrají zajímavou muziku, kterou vlastně taky neznám, ale líbí se mi. Takže ho poslouchám, některé kytarové věci se vrátily.

Máš pocit, že bys ještě někdy chtěl být součástí, nebo už jde jen o vzpomínku?

Na stará kolena bych do toho určitě ještě šel. Tenkrát v začátcích jsme byli parta. Bez přehánění. Asi jsem to neříkal nahlas, ale obklopovali mě samí příjemní, inteligentní a talentovaní lidi. Byla to príma doba.

Hádali jste se v začátcích hodně?

Samozřejmě, strašně. Ještě jsme ani neměli vysílačku a už jsme se rvali do krve, co a jak budeme vysílat. Byli jsme zkrátka vizionáři!

program Bunkru

 


A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

 

 

Comments

comments

Vyhledat