R.I.P. Daniel Vojtíšek

Skromný, profesionální a se skvělým přehledem. Daniel Vojtíšek, dvorní fotograf zásadní éry časopisu Rock & Pop a důležitá postava české hudební scény, zemřel ve věku 73 let. 

Poslední rozloučení se koná 9.8.23 v 10:30 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Černošicích.

Iggy Pop

Daniela si pamatuju ze svého prvního zaměstnání, jíž byl hudební magazín – tehdy čtrnáctideník – Rock & Pop. Klidný, ale nikoli netečný člověk, s hlubokými kulturními znalostmi a citem. Kromě focení koncertů v Praze – ať klubových, nebo obřích – vyjížděl s naší redakční squadrou i do Glastonbury. Jezdili jsme autem z Prahy až do hrabství Somerset, pili jsme každé ráno před stanem whisky zakoupenou na trajektu; Daniel na rozdíl od nás měl pod hlavou ještě příšerně drahou fototechniku, naštěstí se jí nikdy nic nestalo. Až dnes oceňuju, jaké to muselo být nepohodlí, v nějakých padesáti stanovat někde na anglickém poli a ještě do pozdního večera podávat fotografické výkony.

Jednou jsme takhle jeli do Readingu – opět autem, s tím, že na místě měly být zařízené akreditace. Rok 1993 nebo 1994. Nebyly, a neměli jsme peníze na lístky – rada starších s Danielem v čele rozhodla, že se vstupenka na vytoužený festival koupí nejmladšímu z výpravy, což jsem byla já, a oni že se vrátí zase zpátky. Naprosto bez zaváhání mi půjčil profi fototechniku (svou osobní, ne „erár“) a dal mi dostatek filmů – ani jediná věta jakékoli ublíženosti, prostě na, užij si to, ahoj. Podobné zkušenosti, již bez podobných nepříjemností (výprava měla ještě jakési potíže při náhodné policejní kontrole, protože jim nehrálo autorádio, tak ho rozebrali, a policisté na jakési dálnici se vyděsili, že spolujezdec má na klíně hromadu jakéhosi elektra a v kapse láhev rumu, nějak je to prý zdrželo) jsem s Danielem učinila ještě mockrát. Taky mi kdysi dlouhodobě zapůjčil svůj aparát Konica Hexar – tehdy vynikající kompakt, na který bych se nikdy nezmohla, a Daniel viděl zájem, tak mi tu věc nabídl tak nějak pro radost.

Klidný, férový člověk, který necítil potřebu čnít, ale fungoval jaksi podpovrchově a v hloubce. A s citem, samozřejmě. Pro knihu Fotografie, které hrají, na otázku Čím se nejzásadněji fotografování hudby liší od fotografování všeho ostatního odpověděl: „Pokud jde o koncerty, je to reportáž jako každá jiná, kde se cení především pohotová reakce na probíhající akci. Jinak nevím. Ale kytarista Jirka Charypar mi jednou řekl „já na tebe z pódia koukám a ty nasadíš foťák na oko ve chvíli, kdy se v té muzice něco děje.“

Daniel byl samouk, samorost a moc fajn člověk. Budeme na něj vzpomínat.

Použité snímky jsou z knihy Ondřeje Bezra Fotografie, které hrají (Galén 2018)

David Bowie v Glastonbury 2000 objektivem Daniela Vojtíška

Daniel Vojtíšek vlastními slovy

Do žádné fotografické školy nechodil, protože od dětství je proslulý neúctou k autoritám, které si sám nevybral. K muzice se dostal tak samozřejmě, jako všichni jeho vrstevníci: zlatá šedesátá v tomto smyslu splnila úkol.

Fotografie ale přišla až později, asi 1973. Někdy kolem roku 1974 se skamarádil s Martinem Kratochvílem, který se svým Jazz Q pravidelně hrál v Klubu 1 na strahovských kolejích. Začal fotografovat jejich koncerty a stal se skoro „dvorním fotografem“ této kapely. Odtud vedla cesta k Pražským jazzovým dnům a Jazzrockovým dílnám v pražské Lucerně, do klubů a také na tehdy nečetné koncerty většího kalibru.

V osmdesátých letech byl jeho druhým domovem bývalý Junior klub Na Chmelnici, fotografie rockových skupin a alternativního divadla jeho „denním chlebem“. V té době také vystavoval své fotografické nehudební – i když mnohdy hudbou inspirované – úlety v klubových galeriích: již vzpomenutý Junior klub, Klub Futurum, KD Opatov apod.

Pravidelně spolupracoval s Vojtěchem Lindaurem, v té době redaktorem Gramorevue. Od časů Jazzových dnů publikoval také v Melodii, ale jen do té doby, než komunistický režim rozmetal redakci vedenou Stanislavem Titzlem. V roce 1990 stál jako vedoucí fotooddělení u zrodu časopisu Rock & Pop, kde od roku 1998 do prosince 2002 zastával post obrazového redaktora. V roce 2004 byl obrazovým redaktorem Týdeníku Květy, od ledna 2005 do února 2006 manažerem projektu fotobanky vydavatelství Sanoma Magazines Praha.

Mediální sféru definitivně opustil v roce 2006 a pracoval na fotodokumentaci a firemní grafice kamarádovy stavební firmy, což dělá na půl úvazku dodnes. A našel zalíbení v úpravách knih. Jinak si užívá zaslouženého rockového důchodu.

Ke zmíněným výstavám lze doplnit ještě akce po roce 1990: účast na několika výstavách hudební fotografie v Rock Café, Galerie Ve věži Mělník (s Martinem Siebertem), Plzeň.

Jeho fotografie jsou na obalech např. těchto hudebních nosičů (v některých případech je i autorem celého grafického návrhu): Yo Yo Band: Velbloud ten se má (s Davidem Cajthamlem), Ženy (s Karlem Halounem), Eva Svobodová (s Karlem Halounem), Tichá dohoda: Underpop, Panika Live!, Jazz Q Live, Petr Gardner: Zařiď to!, Kabát Live!, Rebels, Karya, ASPM live Na Petynce ad.

Martin Němec, Precedens. „Precedens: to je myslím z Chmelnice ještě před revolucí,“ uvedl k fotce pro účely knihy

Comments

comments