Recenze: Billie Eilish v O2 Areně

Foto www.klapper.cz
Foto www.klapper.cz

Pharrell ve svém rozhovoru s Billie Eilish vyslovil to, nač myslelo tolik lidí nezávisle na něm. Její vědomosti a moudrost zdaleka přesahují fyzický rozměr jejího skutečného věku.
“Pro mě, nejen že to není o věku, není to ani o  tělesnosti, je to o duši. A tvoje duše je rozhodně starší. Ty užs na tomhle světě byla mnohokrát,” říká jí. A odpovědí je mu radostné, “člověče, ty jseš poklad”. To z úst Billie, která jinde říká, “snažím se, abych jednoho dne umřela, já teda věčný život nechci.” Přispěchavší esoterik by mohl doplnit, že v tom případě se sem k nám ještě jednou vrátila, aby tím splnila nějaký zbývající úkol. “Zkuste však někdy pomyslet, že s vámi žiji naposled,” říká Anna Achmatovová na obalu Grimesiných Visions. A je taky potřeba říci, že Billie Eilish v plnění tohoto úkolu přímo exceluje

       A teď stojí na pódiu vyprodané O2 areny, ohlašuje své poslední dvě písničky a velký detail její tváře na velkoplošných obrazovkách prozrazuje její dojetí a jak moc bojuje s přemáhajícím pláčem, protože se nemůže rozloučit. V jedné chvíli podlehne a tvář se jí zbortí žalem, naráz celá hala svítící baterkami mobilů jako v Karafiátových Broučcích začne skandovat “Billie, Billie”, volání na její podporu, a zcela tím naplní její před časem ostýchavě vyslovené přání “chci, aby se moje hudba dostala k lidem, a jestli ji pocítíš, pojď a obejmi mě”. Zážitek, z kterého mě mrazí ještě dny po tomhle nezapomenutelném a neskutečném koncertu. Ostatně, nikdy jsem v podobném prostoru nezažil, aby s prvním beatem Billiina příchodu na jeviště celá hala, všichni sedící, vyskočili na nohy tak elektrizujícím způsobem. A nemohu nezmínit, jak krásná byla několikaminutová úvodní animace japonského umělce Takashiho Murakamiho, dnes již dlouhodobého spolupracovníka a nadšeného fanouška, který svým vyznáním, jak moc Billiina nádherná výpověď rezonuje s jeho vlastní zkušeností “zamlžené a nejasné touhy a melancholie dospívání”, velmi přesně vyjadřuje, že zatímco je Billie Eilish bez diskuze nejsilnější výpovědí definující pocity celé Gen Z, jak moc zároveň znamená i pro všechny ostatní bez rozdílu věku. A dlužno podotknout, že tahle slečna disponující zároveň mimořádným komediálním talentem, srovnatelným s Angličankou Jane Horrocks, a která se tak nádherně pohybuje, protože tanec pro ni byl původně jejím nejpřirozenějším způsobem vyjádření, na pódiu sama občas působí jako animovaná.

       “Já jsem sama sobě svým nejhorším nepřítelem,” řekne jinde. “Ráda uvažuji v té rovině, že lidé jsou svými vlastními nejhoršími nepřáteli.” Hovoří tím o překonávání strachu, což je jistěže přirozená vývojová fáze, a také téma mnoha jejích písniček a silných vizuálních obrazů. “Příští záběry bych chtěla natočit pod vodou, protože z toho mám největší strach. Glorifikovala jsem strach se všemi těmi obrazy jehel a pavouků a já miluji ten pocit, když už je něco tak silné, že mě to přemáhá, šokuje, až bych se přestala ovládat. A vždycky jdu ty věci udělat. A lidé se na to rádi dívají, protože to nemusejí dělat sami,” směje se. Zároveň si ji dokážu představit, jak si doma na zeď nad postelí kreslí sny a noční můry (tvary podobné No-Faceovi z Cesty do fantazie) a zakrývá je přikrývkou od Louise Vuittona, aby je rodiče neviděli. Má-li nakreslit sama sebe, zpodobní se jako hada. Určitě všechny její noční hrůzy zesiluje skutečnost, že děje děsivých snů se jí často v následujících dnech uskutečňují, takže mnohá procitnutí jí plní obavy z toho, co ji očekává, ale zároveň se její nerozlučný deník plní obrazy a úryvky textů, které tvoří její písničky. “Každou písničku, kterou udělám, si nakreslím, ne její text a o čem je, ale její pocit a zvuk. A protože mám synestézii, vnímám zvuk a číslo, tvar, barvu, texturu, vůni a teplotu pro cokoliv, pro každou písničku na mém albu, pro každého člověka, kterého znám. Tak třeba můj bratr Finneas je oranžový trojúhelník, zatímco jeho jméno je tmavozelené. Písnička Bad Guy je žlutá, ale taky červená a číslo sedm. Není žhavá, ale hřeje jako trouba na pečení a voní jako sušenky. Video pro Bury a Friend vzniklo, když jsem se snažila tu písničku nakreslit. A tím nemyslím její text anebo význam, prostě jsem si kreslila co mě napadlo a byla to ta lezavě strašidelná monstra, která tak trochu vyjadřovala jak vidím sebe sama, téměř jako vyjádření mého vědomí, tím, jak o sobě uvažuji jako o jednom z nich. A taky jak jsem tahle monstra ve svých snech už párkrát viděla. A na dolní okraj stránky jsem připsala “when we all fall asleep, where do we go?”. A v té chvíli mi bylo jasné, že tohle je název alba, a že o tom bude tohle video.” Zároveň je pro Billie základní inspirací pro Bury a Friend film Babadook, o němž William Friedkin, autor Vymítače ďábla, filmu, který Beetlejuice viděl stosedmašedesátkrát, prohlásil, že je to pro něj ten nejděsivější film, který kdy v životě viděl. Babadook není ani tolik horrorem, jako psychologickou metaforou, kdy monstrem je v něm matčina neschopnost milovat vlastního malého syna, jemuž nevědomě klade za vinu smrt otce. Připočtěte k tomu všemu tělesnou dysmorfickou poruchu, kdy se na sebe Billie nemohla podívat do zrcadla, a hlubokou depresi poté, kdy pro těžký úraz musela zanechat tance, a – naštěstí měla hudbu, protože “vždycky někoho nebo něco potřebuješ, a někteří lidé to nemají. A já, kdybych neměla hudbu… to všechno by bylo moc moc špatné.” A vnímáte její smutek, když říká, “občas vidím na svých koncertech holky, které mají jizvy na ramenou, a je mi to strašně líto. Já už jizvy nemám, protože už je to dávno. Ale pár z nich jsem už řekla, aby na sebe byly hodné. Protože vím jaké to je, zažila jsem to.” Monstrem může být neschopnost milovat sebe sama. A tím se dostáváme k tématu sebepřijetí.

       Určitě jste si také mohli hodně přečíst o jejím Tourettově syndromu, lucidním snění, spánkových paralýzách anebo i o homeschoolingu. A v souvislosti s domácím vzděláváním může být separační úzkost, kterou Billie tak silně pociťuje, a o níž je písnička Ilomilo, ta s tím krásným glitchovým motivem, který trochu připomíná Moderat, a pro mě jeden z vrcholů pražského koncertu, citlivé téma. Faktem je, že Billie Eilish, je zpěvačka, jaká se narodí jednou za padesát let. A kdybych mohl být muška, ani bych nemusel být muška zlatá, a mohl bych se tak zúčastnit jednoho z pamětihodných momentů celé té přenádherné popové historie, přál bych si být u toho, když šestiletá Billie Eilish předstupuje na talentové soutěži a ze všech možných věci, které si od svých oblíbených The Beatles může vybrat, zvolí – Happiness Is A Warm Gun (“she’s not a girl who misses much…”) Kdykoliv ji slyším zpívat, strnu, a nemohu přestat poslouchat.  A kdybych měl zmínit jeden hudební aspekt jejího geniálního talentu, jeden z mnohých, jak je vyjmenovávají všechny ty legendární veličiny hudební historie, které se jí koří, napadlo by mě zmínit také ten úžasný melodický dar, ten, který vycítili všichni ti staří psi, kteří o tomhle něco vědí. Ať už Elton John – “ji provází něco velmi speciálního, talent, jako je ona se neobjevuje moc často,” připomněl soft lad, anebo Paul McCartney, “ty máš tak krásné oči,” řekl jí starý Brouk, zatímco Billiini rodiče plakali dojetím. Ovšem tématem je také vzdor, rebelství a spousta agrese, která jeji hudbu také provází. “Finneas je weirdo,” říká sama, “ten, kdyby chodil do školy, by byl určitě šikanovanej. Zatímco já bych byla ta, kdo šikanuje ostatní”. A přál bych vám vidět výraz jejích očí na rampě nad obecenstvem v druhém z klíčových řádků You Should See Me In a Crown – “you say come over baby I think you’re pretty – I’m okay I’m not your baby if you think I’m pretty”. A přiznám, že smutek na mě padl, když jsem ji slyšel, jak odpovídá na zdánlivě banální otázku, zda měla raději Simpsony nebo South Park, slovy, “můj táta mě nikdy nenechal na tyhle věci dívat. Nesměla jsem se dívat ani na Spongeboba.” Co jí také mohlo zbýt jiného než Odd Future, radikální rapová partička. Jako malá chudá holka z jednoho ze starých domů v  Highland Parku, rázovité a mírně opomíjené čtvrti s latinským nádechem staré Kalifornie, hned vedle samotného centra LA, chodila dva roky uklízet stáje, aby si mohla dovolit jezdit na svém oblíbeném koni, kterého jí pak někdo přeplatil, “a lidé od koní nemají rádi chudé lidi,” a tak vyrůstala v mosh pitech na koncertech svých oblíbenců Young Thuga, Lil Waynea a především Tylera The Creatora (“zasahuje ve mně něco kam se nikdo jiný nedostane”). A bylo jí na zvracení z pocitů viny anebo úzkosti, že si pro ni přijde policie a vezmou ji rodičům, poté, kdy něco šlohla kamarádům nebo v obchodě. Pocity, které vyjadřuje v Bellyache.

       Pokud bych ji mohl potkat, přál bych si vyjádřit úctu její obrovské odvaze, se kterou překonává všechny těžkosti, s nimiž jí bylo dáno se v životě utkat. A zmínit, jak moc dává ostatním, protože nevím, nakolik je míra něčeho tak obrovského vyhodnotitelná pro kohokoliv v její pozici. Zvláště když sláva v míře, jakou teď prožívá, přínáší také ztrátu soukromí a osamělost. A dochází k paradoxní situaci, kdy úspěšnější sourozenec žárlí na toho méně úspěšného, jako teď Billie na Finnease, který se ještě pořád může jít projít sám ven, jak si trefně všiml Zane Lowe. A zde, na tomto místě, mě napadá doplnit, jak obrovská je ta nakažlivá spontaneita, autenticita a bezprostřednost, která Billie Eilish provází, ta přirozená samozřejmost jejího vystupování. Ať už ji zažijete na pódiu v neskutečném momentu kdy zpívá When The Party’s Over před projekcí klipu, který vše zesiluje tím, že víte, jak je natočený reálně, a končí, až když ta černá tekutina zalije Billie oči a celý obličej natolik, že už prostě nemůže dál, anebo pozorujete v rozhovorech její goofy humor a neskutečné obličeje, jaké je schopná vyprodukovat. Když jsem po koncertu, který patří mezi ty nejdůležitější, které tu za posledních třicet let byly, odcházel z O2 areny deštěm do metra, zaslechl jsem pána v letech, jak říká svému, asi tak čtrnáctiletému, patrně synovi. Ona je sexy a strašně legrační. Amen to that. A ještě, jak mně bylo také řečeno, je strašně snadné se do téhle slečny zamilovat.

BILLIE EILISH

support act JGrrey
Praha, 02 arena, 20.8.2019

Setlist:

Bad Guy

My Strange Addiction

You Should See Me In a Crown

Idontwannabeyouanymore

Watch/&Burn

Copycat

When I Was Older

Wish You Were Gay

Xanny

All The Good Girls Go To Hell

Ilomilo

Bellyache

Bitches Broken Hearts

Listen Before I Go

I Love You

Ocean Eyes

When The Party’s Over

Bury a Friend

encore

Bad Guy

Velké fotoalbum Petra Klappera najdete na facebooku.

Comments

comments

bukan hanya sekali permainan yang dapat kamu mainkan dengan mudah semua dapat teratasi, dimana semua nya akan kamu menangkan dengan memainkan permainan yang disediakan oleh agen sbobet cukup melakukan perndaftaran deposit dan menangkan semua pertandingan yang telah disediakan oleh panitia

pemenang permainan tebak angka dalam sehari bisa mendapatkan ratusan juta hingga milyaran rupiah dimana para bandar togel mampu membayar anda untuk biaya semua kemanangan anda tanpa harus memotong sepeser rupiahpun untuk anda

jangan takut untuk memainkan semua permainan yang disediakan oleh para master pemainan judi bola online kamu cukup mengikuti arahan para master untuk memainkan dan bermain yang lebih baik lagi agar kamu memenangkan semua permainan yang ada saat ini

jujur saja semua permainan yang ada pada tahap nya akan memberikan anda kemenangan apa lagi saat menainkan togel wap cukup membuka hp sambil merenung anda dapat memainkan nya, tapi ingin jangan lupa istirahat ketika anda menebak anda permainan tersebut

Vyhledat