Recenze: Paul Simon v Praze

Paul Simon v Kongresovém centru

Že půjde o trochu jiný koncert než obvykle, bylo zřejmé už předem. Jestliže obvykle býváte v sále jedním z nejstarších přítomných, a najednou se očividně ocitáte někde na druhém konci jejich věkové škály, cítíte to prostě v kostech. A když, ač jste v to předtím už ani nedoufali, konečně poprvé (a taky nejspíš naposled) vidíte naživo na scéně člověka, jehož písničkyposloucháte už dlouhých pětačtyřicet let, prostě víte, že na tenhle koncert nezapomenete, ať už by třeba dopadl jakkoliv.

Drobný chlapík v červené košili s bílou čepicí na hlavě a kytarou v rukou se sice na scéně při pohledu ze zadní řady někdejšího hlavního sálu bolševických radovánek před rozsáhlou nástrojovou výbavou svého početného ansámblu bezmála ztrácel, od prvního tónu však bylo jasné, kdo to tady dneska řídí. Ve čtyřiaosmdesáti sice pochopitelně nemá hlas jako zvon, ale utáhnout program trvající půldruhé hodiny zvládl zcela s přehledem.

U legendy v tomhle věku by asi nikoho nepřekvapilo, kdyby se na svém turné spokojila s přehráním svých dávných hitů, ostatně právě za nimi obvykle jejich fanoušci míří. Paul Simon ovšem nejprve nabídnul své nejnovější, tři roky staré album Seven Psalms. Sem tam mezi písničkami prohodil pár slov, někdy zavzpomínal i déle.

Na nedělním třetím koncertě jeho pražské zastávky se žádné překvapení na rozdíl od těch dvou předchozích nekonalo. Zato ve čtvrtek program okořenilo setkání s jeho domorodou kolegyní Dagmar Voňkovou, jíž vrátil „zapomenutý“ kapodastr, který mu půjčila při jeho porevoluční přepadovce Prahy v roce 1990, kdy se nečekaně zjevil na Staroměstském náměstí. A v pátek zase na koncert přišel prezident Petr Pavel se svou hradní ekipou.

Po úvodním bloku novinek srdce posluchačů zavrněla, neboť přišla řada na písničky, které dobře znají. Od Gracelandu přes připomínku Simonových začátků ještě z dob vystupování s Artem Garfunkelem v podobě Homeward Bound po The Cool, Cool River z desky The Rhytm of the Saints. Prostor přitom dostal snad každý z členů Simonovy kapely a mohl se blýsknout sólem na svůj nástroj.

Screenshot

V přídavku opět došlo na dávnou historii, v písničce The Boxer si s hvězdou večera broukal refrén snad celý sál Kongresového centra. A kdo si do něj tentokrát našel cestu, jistě si bude napořád pamatovat samotný závěr a magický okamžik, kdy Paul Simon už sám bez kapely jen za doprovodu své kytary zahrál do temného sálu The Sound of Silence. A pak si už jen trpělivě potřásal rukama se spoustou fanoušků, kteří se v závěru večera nahrnuli pod pódium.

Comments

comments