Report: The Comet is Coming v barevných světlech

Kometa se nám opět po dvou letech vrátila do Česka. Nyní s novým albem Hyper-Dimensional Expansion Beam.

Přilétající kometa, rachot, Meetfactory. Seskupení prvků, které když sloučíme dohromady, vyjde exploze pocitů, hudby, žánrů a světel. Přesně tak se nám po dvouleté odmlce v Praze znovu představilo renomované trio The Comet is Coming. Kapela, jejíž velký třesk započal v roce 2015 albem Prophecy. Skupina pocházející ze Spojeného království spojuje nejen velice nadané hudebníky, ale i hudební žánry. Bourá konstrukty o tom, co by specifický žánr měl obnášet.

The Comet is coming nejde popsat jednoduše, osciluje na pomezí jazzu, funku, elektroniky i rocku. Je to prostě raketa neznající hranic, používající ty kousky z žánrů, které se jí zrovna pozdávají a, překvapivě, dávají dohromady smysl. Výsledkem je vesmírný elektronicko-post jazzový mash-up mistrně zahrané hudby. Ač se jedná pouze o tříčlenné uskupení sestávající z klávesisty, bubeníka a saxofonisty, zážitek je neskutečně komplexní.

Tak se píše 10. listopadu 2022 a my se ocitáme v pražské Meetfactory. Interpreti si dávají načas a nechávají své nadšence půlhodinku čekat, než se sál zaplní a vytvoří se bublající chtíč v hloučcích lidí čekajících s nápoji v rukou. Červená světla se rozsvěcejí a na stage přicházejí tři postavy, různorodě oděné, avšak všechny se slunečními brýlemi na hlavách, což jim dodává futuristického tajemného vzezření.

Koncert za bouřlivého přivítání začíná. Následuje skoro dvouhodinový intenzivní výbuch živé hudby, kdy celý crowd tančí, jásá, vlní se a všem je dobře. Nikdo se nestydí, nikdo není agresivní, všichni vlají či skáčou do podivně návykových beatů, jazzových struktur, měnících se temp elektronických klávesek a synťákových efektů.

Skupina představuje jak skladby ze svého nového alba Hyper-Dimensional Expansion Beam, jako jsou Code a Technicolor nutící lidi vlnit se do pocitově zpožděných beatů, Pyramids s terčovitě výraznými saxofonovým výškami, nebo hodně asynchronně, freestylově a mysticky laděná Mystik, tak i skladby známé všem skalním fanouškům, jako například Summon The Fire. Všechny spojují výrazné polyrytmické variace.

Atmosféra nás pocitově vrací do nespoutaných sedmdesátek, kdy si lidi užívali života plnými doušky a subkultury byly ve svém živlu. Stejně jako tady, i když skákajícího člověka vedle sebe neznáte, cítíte se bezpečně, obklopeni hudebním nářezem, zahrnuti do kolektivní radosti z hudby. Tento pocit je podpořen i faktem, že znějící elektronika není vytvářena „uměle“ na počítači, ale přes reálné synťáky, které stejně jako pocit vyvstávající v našich nitrech průběhem představení, pocházejí právě z let sedmdesátých.

Hudba je příjemně podpořena světelným doprovodem v podobě střídajícího se modrého a červeného světla. Koncepčně se jde od modrého klidu, středem do červeného ladění,
s koncem opět v barvě modré s občasnými červeno-fialovými záblesky. Žádné stroboskopické šílenosti, hudba se o extravaganci postará sama.

Koncert celkově trval dvě hodiny, za což by šlo hudebníky obdivovat i skrze jejich kondiční schopnosti, jelikož ze sebe vypotili skutečně vše.
Jediné, co by šlo vytknout, byl ne zcela perfektní zvuk v přední řadě, ze které jsem zaslechla letmou stížnost.

Koncert, jelikož končil v poměrně přívětivě střízlivou hodinku, se po svém zakončení plynule přesunul ve skrumáž jazzovo-elektronicko-funkových nadšenců, kontemplujících s pivkem v ruce nad uplynulým zážitkem.