30 dní se Životem v éteru: Rozhovor – Zdeněk Lichnovský a Jan Marek

7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku, a jako bonus tu jsou rozhovory, které se nevešly celé. Máme i výroční soutěže o ceny!

Dnes si přečteme rozhovor se současným programovým vedením, které tvoří Zdeněk Lichnovský a Jan Marek.

Jak jste se dostali do Radia 1?

Zdeněk Lichnovský: Můj příchod souvisí s Danem Waltersteinem. Potkali jsme se v MeetFactory na koncertě kapel Airship a Eastern Conference Champions v roce 2011. Kromě nás dvou tam skoro nikdo nebyl, tak jsme společně nadávali, že u nás tyhle skvělé skupiny nikoho nezajímají. V tu dobu jsem ještě neznal Dana a pořádně ani Radio 1, ale pustili jsme se do řeči. Dělal jsem eléva v Českém rozhlase a tenhle večer se dozvěděl o možnosti nočního vysílání na Radiu 1. Dan mě propojil s Pierrem Urbanem a bylo.

Jan Marek: Přišel jsem v srpnu 2018, nikdy předtím jsem nevysílal. Začal jsem v podstatě rovnou dělat v kanclu. Odcházel Pierre a Zdenda k sobě hledal někoho nového, a tak jsme se našli. Se Zdendou jsme se znali už mnoho let před rádiem.

Odkud se vlastně znáte?

Jan: Měli jsme společnou zkušebnu na kopci na Strahově. Zkoušeli jsme s různými kapelami a utvořila se tam docela divoká parta. Bylo to už někdy okolo roku 2007, poslouchali jsme hodně hudby a všechno tam hezky fúzovalo. Tenkrát jsme ani nevěděli, že o kousek vedle stojí vysílač Radia 1. Pořád se točíme v oblouku.

Zdeněk: Díky Strahovu pro nás byla taky důležitá Sedmička. Ale ne v tom legendárním smyslu jako o u některých kolegů. Spíš šlo o unikátní prostor, kam jezdili kytarovky, které jsme v té době měli rádi. 

Co vůbec v tom vašem kanclu děláte?

Zdeněk: Covid se vším dost zamíchal a kancl dostal další rozměr. Staráme se hlavně o program, jádro naší práce je, aby rádio vysílalo. Aby se střídali různí vysílající, nehrála se dokola stejná hudba a všechno se hýbalo.

Jan: Baví mě popisovat program nikoliv tím, co je, ale naopak tím, co není. V Radiu 1 existují dvě divize – obchod a program. Obchod řeší schůzky a vztahy s klienty, aby rádio mělo z čeho fungovat a lidi dostávali zaplaceno. Program dělá všechno ostatní. Částečně se staráme i o produkci, tedy tvorbu audio obsahu.

Obydlování nového studia, Zdeněk Lichovský

Coby DJ mám pocit, že jste takový filtr mezi vysíláním a majiteli. Odstiňujete, co se děje?

Zdeněk: Naším posláním je, aby byli DJs v pohodě a měli komfort ve vysílání. Chceme, aby měli svůj jasný čas a byli se vším spokojení. Kdo zrovna vlastní mediální skupinu okolo Radia 1 mi nepřijde nutné pro existenci programu. Máme určitá pravidla v rámci licence Radia 1, která řeší třeba poměr zahraniční a tuzemské hudby, jinak se vysílání vedle DJs točí okolo upoutávek, jinglů a reklam.

Vysílajících přibývá, což je vaše zásluha. Kde se berou?

Zdeněk: Souvisí to s naší filozofií, jak by vlastně Radio 1 mohlo fungovat a co v kulturním prostoru představuje. Čím dál víc mi přijde, že jde o dům, který ubytovává scénu a nadšence do hudby. Snažíme se dohromady spojovat subkultury a komunity, ze kterých bereme i naše DJs. V roce 2022 u nás začala vysílat Mariana Hradilková, kterou jakožto hudebnici ze svého labelu Sing Sing Soundsystem doporučil Lukáš Vydra. Stejně organicky se objevila Miss Petty s pořadem Královny. Snažíme se naši hudební divočinu pokrývat co nejvíc doširoka.

Lidi dříve sami od sebe psali, že by se chtěli stát moderátory Radia 1. Zjevují se i teď?

Zdeněk: Podobné maily pořád chodí. Jsme rádi, že se zájemci ozvou, ale momentálně u nás vysílá už přes sto lidí. Komunikace okolo programu je občas velmi složitá. Od člověka „z ulice“ si rádi necháme poslat návrh playlistu, ale uvažujeme automaticky nad tím, jestli sháníme někoho dalšího nebo kdo by se nám typologicky hodil do týmu. Například na ranní nebo noční směnu se hodí konkrétní typy moderátorů.

Jan: Ptá se hodně lidí. Ať už z konexe nebo z ulice. V momentě, kdy je požádáme, aby vytvořili šestihodinový playlist, jak by si představovali, že by jejich směna na Radiu 1 vypadala, poznáme řadu věcí. Všímáme si, jak opakuje kapely nebo jestli je vyhraněný pouze pro jeden zvuk nebo náladu. Požadavky de facto neexistují, ale modelový playlist vnímám jako poměrně dobré síto.

A co korespondence od posluchačů? Chodí do rádia pořád dopisy, dary a osobní návštěvy?

Zdeněk: Myslím, že od přesunu z Říčanské nám míň chodí pytle s trávou, cigárama a rumem. Tyhle dárky jsme vždy darovali potřebným známým a nekonzumovali je v kanceláři, jak by stereotypy okolo Radia 1 mohly nasvědčovat. Zároveň ale stále chodí krásné dopisy a dárky. Nedávno posluchač psal o tom, jak mu Rado 1 zachraňuje život. Na nástěnce máme vyvěšené CD heavy metalové kapely V.P.O.ho. Existuje hodně cest, jakými nás posluchači oslovují. Někdy se z ničeno nic zjeví osobně, jindy volají nebo píšou přes chat, mobilní aplikaci nebo mail.

Co většinou říkají?

Zdeněk: To je různé. Máme několik posluchačů, kteří píšou každý den. Beru to jako určitou symbiózu, zkrátka k nám přirostli, žijí s Radiem 1 a vlastně ani nepotřebují odpověď. Zároveň dostáváme i příjemné vzkazy lidí, kteří děkují za konkrétní písničku nebo pořad. 

Vybavíš si konkrétní dopisovatele?

Zdeněk: Máme fanouškovskou základnu v plzeňské věznici Bory. Napsali nám několik dopisů, že Radio 1 často ladí a poslouchají ho i s bachaři. Takže vlastně spojujeme bachaře a vězně. Na základě toho jsme jim poslali i dárkový balíček, doufám, že se dostali ke všem.

Jan: Kluci z věznice poslali i návrh vlastního jinglu, který se pořád chystáme natočit. Nutno říct, že v komunikaci s posluchači často chodí tipy na jingly. Jsou více či méně dadaistické. Hodně z nich máme zapsaných a třeba na ně dojde. 

Zdeněk Lichovský a Vojtěch Tkáč

Jak komunikujete s lidmi, kteří například nejsou úplně zdraví?

Zdeněk: V éře Říčanské se stávalo, že jeden jedinec jezdil do rádia a dělal problémy na recepci. Do mediálního domu, kde je dnes Radio 1 usídleno, se člověk jen tak nedostane. Vzhledem k tomu, že tam sídlí i televize, někdy vídáme diváky, kteří před vchodem očekávají příchod nějaké osobnosti. Občas se tam dělají lehce podezřelé hloučky. Největší stalkeři rádia jsou paradoxně někteří manažeři hudebních kapel. Ti jsou mnohem intenzivnější než posluchači.

Jan: Neúnavní manažeři, kteří denně volají na každé číslo, opravdu uvíznou v paměti. Občas se dočkáme i bizárů, nejvíc jich vylezlo během silvestrovského vysílání. Radio 1 u některých posluchačů nabývá podobu kamarádské entity, která je tady s nimi. Myslím, že z tohoto důvodu se pro ně stává obsesí. Rádio odpovídá náladám posluchače, přece jen má samotná hudba emoce a řeší vnitřní myšlenky, které si člověk velmi snadno stáhne na sebe.

Čím si vysvětluje, že Radio 1 stále existuje a těší se oblibě v době, kdy se o rádio považuje za umírající médium? 

Zdeněk: Radio 1 se vymyká formátem. Z vysílání jde slyšet, že se DJs chovají úplně normálně a mluví stejně jako kdokoliv z posluchačů. Takže se nedivím, že lidi napíšou na chat, jako kdyby byli naši sousedi. Naše rádio navíc funguje komunitně a sdružuje umělecké kolektivy a scény, kteří mají vlastní fanoušky. Takovou zosobnění a kurátorství ti Spotify playlist nenabídne. Kromě toho vznikají podcasty z pořadů a naše formáty jsou čím dál víc propojené.

Jan: Na DJs neklademe žádný tlak, jak by se měli chovat nebo jak by měli reagovat na posluchače. Hodně z nich se ve studiu dostává do stavu, kdy hraje napůl pro sebe, někdy možná zapomínají, kolik lidí je vlastně poslouchá. Upřímně řečeno, nikdy jsem nebyl zastáncem myšlenky, že je rádio formát, který dlouho vydrží. I proto mě Radio 1 pořád překvapuje. Člověk z reakcí posluchačů i klientů zjistí, že se k nám pojí a obrací hrozně moc lidí. Myslím, že je u nás zásadní ona prvotní myšlenka. Existuje étos, který drží Radio 1 na nohou a díky němuž zůstává aktuální. Radio 1 v podstatě nemá jednotný hudební směr, což může být pro lidi matoucí. V českém prostoru si posluchači zvykli, že naladí stanici, která má konkrétní zvuk. Rádia Country nebo Beat si ho dokonce nesou v názvu. Náš zvuk se v průběhu doby stále mění, což mi připadá zajímavé. Kdybychom tady seděli s otci zakladateli, tak bychom se dost možná zásadně neshodli na tom, jak by dneska mělo Radio 1 znít. Ale rozuměli bychom si v pochopení jejich původní myšlenky. Tahle myšlenka dává Radiu 1 naději přežít další dekády.

Dá se tato myšlenka nějak definovat?

Jan: Myslím, že ji tvoří slova současnost, čerstvost, hlad po novinkách, hledání aktuálních zvuků. Pro každou dobu pohromadě znamenají něco jiného.

Zdeněk: Étos spočívá v tom, že si DJ ve studiu může dělat, co chce. That’s it. Tuhle myšlenku si neseme od začátku a neustále překvapuje, protože se jen tak nevyčerpá. Když do studia poprvé přijde nový moderátor, tak k vysílání přistupuje úplně jinak než nováček před 10 lety. Vnímá jinak médium, má úplně jiný hudební vkus a vyrostl na jiných věcech. 

Zmínění otcové zakladatelé rádia stavěli na bigbítu. Pro mnoho lidí zas Radio 1 nejvíc vystihuje elektronická taneční muzika a vadí jim, že jí ubývá. 

Zdeněk: Když si vybavím stereotypy a nostalgii okolo Radia 1, tak mi naskočí taneční hudba.

Jan: Během fáze, kdy Radio 1 skutečně hrálo taneční elektronickou muziku, se mu docela podařilo vymazat odkaz původních rockových kořenů. Je to myšlenka, se kterou se ze strany posluchačů často setkáváme. Někdy i kriticky, protože by chtěli, aby tak stanice zněla pořád.

Na co kromě absence taneční elektroniky si posluchači ještě stěžují?

Zdeněk: Primárně na změny, ale záleží na typu posluchačstva. Někdo vyhlíží novinky, ale skvadra lidí chce, aby vše zůstalo tak, jak to znají. 

Jan: Někdo si ztěžuje na změny, někdo na nedostatek změn. Na otázce, co je vlastně Radio 1, se nedokážou shodnout posluchači ani samotní moderátoři. Jeho proměnlivost a třaskavost je pro mnohé nepochopitelná. Fakt, že zní skoro každou hodinu jinak, můžou někteří brát jako velké plus, ale i jako důvod k odsouzení. 

Zdeněk Lichnovský, Rao Uppaluri a Jan Marek za covidu

Máte představu, jak chcete Radio 1 kormidlovat dál? Máte kreativní vizi, nebo spíš reagujete na aktuální dění?

Jan: Rád říkám tu nejchlupatější hlášku, že je Radio 1 jako zaoceánský parník. Když zatočíš kormidlem, tak on zatočí za dalších 20 námořních mil.

Zdeněk: Naše vnímání scény a kultury obecně je otisknuté třeba v tom, jací noví lidi nastupují nebo jaké novinky se nasazují. Vizí do budoucna je neustále osvěžovat a mít balanc. Chceme lidi, kteří mají drive a jsou s Radiem 1 mnoho let, ale i nové osobnosti, které mají úplně odlišný pohled.

Poslední dobou slýchám, že je teď Radio 1 víc popové a posluchači od nás čekají víc alternativy.

Zdeněk: Pop nelze definovat. Devadesátkové kytarové hity mně osobně připadají jako větší pop než aktuální elektronický pop, který je produkčně velmi experimentální. Do popu pronikají labely jako PC Music a postclubové záležitosti, které vnímám jako absolutní alternativu. Letos jsme uvedli pořad, který se snaží vysvětlit tohle nedorozumění, tedy že pop neznamená za každou cenu mainstream. 

Které období Radia 1 ve vás vzbuzuje nejvíc emocí?

Jan: Ze života rádia si vybavím hlavně náročné etapy okolo posledního stěhování a začátku covidu. Organizačně šlo o velmi těžké období, kdy jsme se Zdendou pod náporem práce kolikrát nevěděli, která bije. Máme obrovský počet moderátorů a pořadů, udržet ruku nad programem občas působí nemožně. Radio 1 do jisté míry žije svým životem. Někdy narážíme na špatnou informovanost posluchačů o našem programu, kdy si například ztěžují, že jim chybí nějaký žánr, pro který přitom máme vyhrazený celý pořad. Rádio dlouhodobě provází debata o jeho vývoji versus neměnnosti. Spousta posluchačů chrání určité dědictví a stanici se zajímá s téměř ochranářským přístupem. Dilema o aktuálnost podle mě provází rádio skoro od začátku, podobné diskuze se opakují pořád. Reagujeme tak, že se snažíme dělat obojí zároveň.

Kvůli pandemii nastala situace, kdy najednou mohlo vysílat mnohem míň lidí než obvykle. Co jste v tu chvíli udělali?

Zdeněk: Během této doby se mi prokázala definice Radia 1. V nepříjemné době, kdy se všechno zavíralo, začalo nové dobrodružství. Vznikl koncept Domácí divočina, kdy DJs nahrávali pořady i komentované playisty z domova. Někteří si doslova vytvořili improvizované studio pod dekou. Potvrdilo se, že Radio 1 není jen studio, odkud lidi vysílají. Radio 1 jsou ti lidi. Reakce posluchačů byly fantastické, protože jsme k nim zase měli o něco blíž. Byli jsme byli zavřeni doma v obýváku a báli se, co se vlastně stane. Tahle kapitola mi emočně zůstala v paměti. S Honzou jsme se ulítali, abychom sehnali takzvaných Osm statečných, kteří se tehdy v rámci nařízení točili ve studiu. 

Takže se současně vysílaly poslané záznamy z domovů, ale zároveň se vybral minimální počet moderátorů, který se točil ve studiu?

Jan: Přesně tak, tenhle počet byl téměř desetinásobně menší než oproti normálu. Myslím, že tahle doba krásně definovala Radio 1. Najednou jsme se dostali do momentu, kdy jsme úplně škrtli to, jak obvykle fungujeme, vykašlali se na klasické vysílací schéma a zůstalo nám absolutní minimum pravidel. Dá se říct, že jsme všechno postavili úplně od nuly. Díky tomu, že máme dost svobodný formát, jsme si mohli dělat, co chceme. Tenhle restart lehce zreorganizoval rádio a moderátoři si uvědomovali, co můžou dělat jinak. Polní příprava pořadů svým způsobem vrátila Radio 1 ke kořenům a pročistila ho. Šlo o velmi hezké období v rámci posluchačských ohlasů. Uvědomili jsme si, kolik lidí nás poslouchá. Cítili, že se u nás děje něco úplně jiného a neplatí nic, na co byli zvyklí, místo toho dostávali obsah, který byl v kontextu doby velice autentický.

Zdeněk: Těsně před covidem jsem na sobě vnímal lehkou frustraci z toho, že je program tak zaběhlý a nejde ho změnit tak, abychom někomu neublížili. Ukázalo se, že to jde. Postavili jsme vysílací schéma od znova a pořád to bylo ono. Radio 1 není o vysílání na autopilota a stejných písničkách pořád dokola. Pro mě osobně šlo o zlomový bod v rámci vztahu k práci a Radiu 1. Zjistili jsme, že se dají dělat věci. Rok 2020 nás nakopl k tomu, abychom dělali další programové změny. I když máme nějaké prasklinky, přece jenom fungujeme přes 30 let, dá se do toho kopnout. A to je strašně dobrý pocit. 

dnešní studio Radia 1

A co vy?

Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.

O knize

Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.

Kam pro ni

I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.

Comments

comments