Rozhovor s Alexem Honnoldem, protagonistou Oscarem oceněného dokumentu FREE SOLO
Oscarem oceněný americký dokument FREE SOLO, který The New York Times označily za “výjimečný dar všem, kteří věří, že hranice lidských možností je stále v nedohlednu”, uvede na velká plátna českých kin 16. května distribuční společnost Artcam Films. Yosemitská stěna El Capitan přitahuje výjimečné sportovní výkony. Zlákala i nejodvážnějšího sólolezce na světě, Alexe Honnolda, kterého nic neodradilo od nebezpečného výkonu: vylézt 915 metrů vysokou stěnu bez lana, spolulezce a jakéhokoliv jištění. Jedna chyba na nejstrmější skále by znamenala smrt.
Jaký byl váš první výstup na El Capitan?
Neskutečný. Měl jsem se svým lezeckým partnerem jako cíl sezóny zdolání El Capitana, ne sólovýstupem, jakýmkoliv způsobem, kterým se dostaneme na vrchol. Celou sezónu jsme se na to připravovali. Tu nejsnadnější cestu jsme zvládli za 23 hodin. Byl to pro nás úplně novým rozměr lezení.
Řekl jste, že sólovýstup na El Capitan byl absolutní počin, k němuž jste všechno směřoval. Jaké jste měl pocity, když jste se ráno blížil ke skále?
Skoro žádné. Smysl celé přípravy spočíval v tom, abych si nemyslel nic. Spoustu přemýšlení jsem si odbyl předtím. Ráno před výstupem jsem fungoval na autopilota. Prostě jsem vykonával úkony. Zaparkoval jsem na trochu jiném místě, protože jsem na louce nechtěl nikoho potkat. Znamenalo to, že jsem musel jít cestou, která prochází po celé jeho délce. Šel jsem pod ním myslel si: „To je teda kus skály.“ Věděl jsem, že jsem připravený.
Cítil jste zvýšený tlak, protože to zaznamenával štáb?
Ani ne. Já jsem byl v mnoha ohledech chtěl, aby ten film vznikl. Vytvořilo to na mě trochu větší časový tlak, abych se motivoval jít tam a začít lézt. O výstupu na El Cap jsem snil roky, ale nezačal jsem s tím, protože se to zdálo až moc troufalé, až moc velké. Takže jsem potřeboval extra impuls. Bál jsem se, že prožiji život bez toho, abych to nakonec zkusil. Už asi šest nebo sedm let se stávalo, že jsem si řekl: „Letos to udělám.“ Jel jsem do Yosemitského národního parku a tam si řekl: „Ne, tohle není správný rok, nebudu to ani zkoušet.“ Potřeboval jsem důvod začít se víc snažit a zjistit, jestli je to vůbec možné.
foto: Jimmy Chin
Jak se orientujete při lezení? Díváte se hodně dolů? Jak dobře si uvědomujete svojí pozici vzhledem k zemi?
Uvědomuji si ji velmi dobře. Velká součást každého výstupu na vysokou skálu je pocit zranitelnosti, vědomí, že jste vysoko nad zemí. To je pro mě na lezení tak přitažlivé. A jestli se dívám dolů? Samozřejmě. V okamžiku, kdy lezu, se dívám dolů pořád, na svoje nohy i ruce. To ale neznamená, že bych přemýšlel nad ohrožením. Prostě jen lezu.
Kde se bere vaše sebevědomí a víra v sebe sama?
Všechno to vyrůstá z racionalismu, ze základního zhodnocení objektivní reality: Můžu to dokázat? A pokud můžu, prostě to udělám. Pokud jsem něco opakovaně dokázal s lanem, pak na to zjevně fyzicky mám. Není důvod, abych to nedokázal bez něj.
Vzhledem k tomu, co děláte: co si myslíte o osudu? Spousta lidí se na vaše počínání bude dívat s pocitem, že se pohybujete na hranici života a smrti?
Doufám, že se mýlí! Ale kdo ví. Nikdy jsem nebyl věřící ani zvlášť spirituální člověk. Víru moc neberu. Vidím život jako pravděpodobnost, náhodu a realitu. Víra v mém myšlení nehraje roli. Ale samozřejmě přemýšlím o smrtelnosti a o tom, že můj život je krátký. Jsem si dobře vědom toho, že můj čas tady je omezený a měl bych ho zúročit naplno. Myslíte, že kus mojí touhy dokázat v lezení co nejvíc pramení právě z vědomí, že mám jen limitovaný čas.
Máte už nějakou představu, co bude další velkou výzvou?
Nemám tušení. Tedy alespoň nevím o výzvě velikosti El Cap. Myslím, že může trvat rok dva, než mě inspiruje něco opravdu obřího. Uvidíme.
foto: Jimmy Chi
Je myslím v pořádku tvrdit, že děláte věci, které by jiní neudělali, protože by jim v tom zamezil strach. Jaký je rozdíl mezi vámi a jimi? Naučil jste se kontrolovat svůj strach, nebo jde o něco vrozeného?
Z části je to proto, že jsem tak dlouho dobu strávil tím, že jsem se bál. Mám spoustu zkušeností se strachem, asi víc než obyčejný člověk. A to mi asi pomáhá odlišit, kdy jsem skutečně v nebezpečí a měl bych s tím něco udělat.
Je to tedy věcí cviku?
Fungování mozku je tak zajímavé a komplikované téma! V časopise Nautilus vyšla studie o mé amygdale. Jednu z věcí, kterou jsem si z něj odnesl, bylo to, že můj mozek na strach především reaguje trochu méně, než je běžné. Nejspíš jsem tedy byl na té trochu odolnější části spektra, co se týká reakce na strach. Když se to zkombinuje s roky a roky vystavení strachu, jsem teď asi opravdu odolný hodně.
Proč lezete?
Protože je to nádherné.
Comments
