Ruri Mitó přivezla do DOXu niterné taneční představení

Píše se dne 22.3. 2023, jsme v DOXu, centru současného umění, a čekáme na závan současného inovativního japonského umění, které se zde za chvíli má odehrát. Sumika. Taneční performance, přesahující hranice tance do sfér zcela jiných. Dechových, pocitových, niterných. Česko se stalo první evropskou zemí, kam tanečnice a choreografka Ruri Mitó se svou inscenací SUMIKA zavítala. Samotná Ruri Mitó se akce účastnila, společně s japonským velvyslancem, který ji sem přijel podpořit a uvedl večer několika slovy.

SUMIKA by šlo nazvat taneční inscenací, nebylo by to však dostatečně vypovídající. Tanec je přítomen, není ovšem jediným prvkem, na který je kladen důraz. V japonském překladu „sumika“ znamená „obydlí“, myšleno ve významu konstantní, nikdy nekončící transformace našeho těla v průběhu let a chvil. Těla, jako konstrukce, kterými můžeme hýbat, jako obydlí, které můžeme utvářet a o ně pečovat. Někdy je tvorba snazší, někdy jde ztěžka. Někdy se vše zaplete, jindy plyne hladce. Této symboliky Mitó využívá a metaforicky ji překládá do řeči těla a pohybů. Těla šesti performerů se v rámci padesáti pěti minutové performance zaplétají a rozplétají. Fungují společně, ve skupinkách i samostatně. Někdy plynou pomalu a ladně, jindy sekaně a cukavě.

Tím se dostáváme k důležitému výchozímu bodu SUMIKA, kterým je dech. Obecná citlivost k tělu. Svému, i tělům druhých. Tělu a jeho obalu. Duše a jeho tělesného nástroje. Celá performance začínala skrumáží po sobě poházených dýchajících těl. I když byl dech slyšet pouze jemně, mohli jsme se díky němu dostat do společného taktu s přítomnými tanečníky. Nastolil tak křehký, přesto všeobjímající rytmus dalšímu dění. Těla se postupně rozdýchávala a začínala spolu koexistovat. Reagovala na sebe navzájem přímými i nepřímými doteky. Jako by tanečníci navzájem cítili své energetické vlnění a podle toho se pohybovali.

Ač se jednalo o taneční performance, nelze toto označení v kontextu Sumika brát striktně. Tanec byl prováděn velice specificky. Působil spíše jako koexistence živých organismů. Stejně tak choreografie. Ač je jasné, že šlo o velice sofistikovaně a důmyslně vytvořenou kompozici pohybů, jejich návaznost a posloupnost působila až podivuhodně přirozeně. Takového plynutí mohlo být docíleno díky společnému dechové rytmu, stejně tak stylu, ve kterém Miró s těly ve svých choreografiích pracuje. Samotní tanečníci jsou pro Miró odrazovým bodem. Nepasuje jejich těla do svých představ, naopak svou vizi formuje podle možností těl, se kterými pracuje. Tento proces přirovnává k japonské hře Jenga, kdy z kostek stavíte věž, z jejíhož trupu v průběhu berete kostky a dáváte je znovu nahoru. Říká, že zkouší, co je možné, a když to nejde, zkusí to jinak.

Dalšího přirovnání používá k popisu přesného a detailního provedení svého představení, kdy zmiňuje svou dětskou vzpomínku, jak přesně byla učena držet japonské hůlky. Detailní přesnost je v japonské kultuře tradicí, což jde to vidět i zde. Celkově dílo působí jako křehká poetická esej, jsou za ním však skryty nesčíslné hodiny tvrdé dřiny, které sama autorka potvrzuje. Kromě detailnosti šlo cítit i klid. Díky přesnému dodržování fluidní choreografie se těla v čase vlnila a připomínala japonský tanec „butó“, při kterém není důležité provedení, ale transformace vnitřních pocitů do pohybu fyzického. Čisté prožívání pohybu.

Z představení nešlo přesně určit dějovou linku, šlo spíše o flow, do kterého jste se skrze pozorování tělesných transformací dostali. Naladili jste se na skupinový dech, někdy jste jen fascinovaně zírali, jak ladně je lidské tělo schopné se pohybovat, jindy jste se o tanečníky v kreacích až báli. Samotná autorka dílu přesný děj nedává. Podle ní neobsahuje jeden striktní příběh, ale miliony malých, obsažených v každém z pohybů. Současně zmiňuje vztah duše a těla, který pro ni byl velice inspirativní.

Kromě taneční choreografie se Mitó zhostila i kostýmní výpravy, která, stejně jako celé představení, působila velice jemně, nerušivě a příjemně. Oděvy nepoutaly pozornost a byly provedeny v béžovo-hnědých odstínech jednoduchých střihů.

Hudební doprovod k představení složila Manami Kakudó. Spíše než o hudbě bychom měli mluvit o naladění společného prostoru. Zvuky většinou obsahovaly dechové sekvence, které se v průběhu změnily na formu křehkého ladného rituálu.

Osvětlení bylo taktéž decentní, sestávající primárně z jednoho ústředního světelného bodu, který neinvazivně osvětloval tanečníky a vytvářel stínové divadlo za jejich zády.

Ruri Mitó je japonská choreografka a tanečnice, narozená v Tokiu. Vystudovala tanec v tokijském Ústavu moderního baletu a choreografii na japonské Fakultě tělesné výchovy. Získala četná ocenění včetně ceny Národního uměleckého fondu ACA a spolupracovala se známými choreografy, jako je například Damien Jalet. V současnosti se věnuje jak sólovému tanci, tak choreografiím, pro které vytvořila vlastní taneční uskupení Co. Ruri Mitó, z něhož pocházeli i tanečníci SUMIKA. V tomto souboru se zabývá výzkumem vlastností charakteru těl, díky němuž je schopná pochopit možnosti individuálních tanečníků a smysluplně je kloubit dohromady.

SUMIKA

Choreografie a kostýmy: Ruri Mitó

Hudba: Manami Kukudó

Osvětlení: Daniel Kozlík

Tanečníci: Mačiko Aojagi, Kana Adžimu, Ajuho Omagari, Aedžu Kim, Čisato Saitó, Lena Hašimotoo

Místo dění: DOX