Ruts DC do Prahy přivezli naléhavost první punkrockové vlny, karibský dub a smíření
Ruts DC / Foto Lukáš Král
Punku z Velké Británie táhne na padesát a klasici odcházejí buď do důchodu, nebo na věčný odpočinek. Před pěti roky zemřel frontman manchesterských Buzzcocks Pete Shelley, o rok později Barrie Masters z Eddie and the Hot Rods. Loni s hraním skončili Vibrators, letos to prý definitivně balí harcovníci UK Subs se služebně nejstarším punkerem Charlie Harperem v čele. Pravdou je, že dvě posledně zmiňované kapely tady byly doslova jako doma, což neplatí o Ruts DC, kteří v úterý odehráli teprve druhé tuzemské vystoupení, tentokrát v pražském Futuru.
Ruts DC mají dlouhou a pohnutou historii. Začínali v přelomovém roce 1977 pod názvem The Ruts a kromě energického punku do své tvorby zahrnuli prvky reggae, ska, rocksteady a dubu, čímž si získali pozornost příznivců labelu Trojan Records nebo Oi!. The Ruts ještě s frontmanem a zpěvákem Malcolmem Owenem (1955-1980) zaujali prvními singly jako Babylon´s Burning, In a Rut nebo Jah War, několik sessions jim věnoval ikonický DJ britského Radia 1 John Peel. Owen zemřel v roce 1980 na předávkování heroinem, z The Ruts se stali Ruts DC a víc se zaměřili na poklidnější, i když podobně jako punk revoltující žánry dub a reggae.
Skupina navázala spolupráci například s Laurelem Aitkenem, Mad Professorem a dalšími žánrovými esy. V novém tisíciletí po dlouhé době začala kapela znovu skládat, ale přišla těžká rána, rakovinou smrtelně onemocněl kytarista Paul Fox (1951-2007), skladatelská hlava souboru, která se vyznačovala údernými energickými riffy inspirovanými érou glam rocku.
Ruts DC / Foto Lukáš Král
Stárnutí, nová média a kontrakultura v 21. století
V současnosti vystupují Ruts DC s původní rytmickou úderkou ve složení bicí David Ruffy a basa Segs Jennings. Doprovází je kytarista Leigh Heggarty, který má bohaté zkušenosti z britské punkové a pubrockové scény. Loni souboru vyšla poloakustická deska ElectrAcoustiC Volume Two přinášející nové verze starých hitů i nových skladeb a především řadová novinka Counterculture?, v níž britští gentlemani reflektují témata jako stárnutí, nová média či odkaz vlastní hudby v 21. století. Nové skladby jako X Ray Joy jsou klidnější, nechybí jim však textová i formální naléhavost, úderné frázování a bolest ze ztráty. “Bored and ignored we pick up the sword. The sword cuts the word and the word is adored. But sometimes the words open the door to the pain,” zpívá basák Jennings a člověk si uvědomí, že Ruts byli vždycky tak trochu neprávem v pozadí za The Clash, Damned, Vibrators či UK Subs.
Úterní koncert Ruts DC, kterým předskakovali pražští punk´n´rolloví Odd Boys, přinesl velmi zdařilý sedmdesátiminutový set bardů, kterým táhne na sedmdesát, ale jak se postaví na pódium, zapomenou na věk a vedle uvolněnějších skladeb v duchu reggae vystřihnou punkrockové klasiky jako Babylon´s Burning nebo West One (Shine on Me). Ta vyšla až po smrti zpěváka Owena a zaujala mimořádným dubovým intermezzem a mixem žánrů, tak typickým právě pro Ruts.
Odd Boys / Foto Lukáš Král
Výborný zvuk, přístup a nasazení
Jedinou vadou na kráse byla nízká účast, na úterní koncert se dostavila odhadem necelá stovka návštěvníků, která se ve Futuru dost rozmělnila, takže člověk neměl potíž pendlovat od zvukaře až pod pódium. První koncert Ruts před osmi lety v klubu 007 v tomhle ohledu působil sevřeněji, divák byl v o poznání menším strahovském podniku s kapelou v užším sepětí. Připadal si jako jeden z nich. Ve Futuru se zase blýskli výborným zvukem, přístupem a nasazením, které bych od muzikantů v důchodovém věku nečekal. Jenže kolik takových příležitostí zajít si na sedmdesátkové pionýry punkrockového žánru budeme ještě mít?
Ruts DC (Odd Boys)
21. 11. 2023
Futurum, Praha
Comments
