Michal Šeba: Pomalu se snažím propracovat k pozitivnějším barvám a věcem
foto: pořadatel akce
Art Bistro MÍSTO chystá další výstavu. Od 31. října tu uvidíme fotky Michala Šeby. S tímhle umělcem, který v minulosti stál například za projektem ACUO, a teď mimo jiné řeší stavbu zvířecího krematoria, bylo tedy načase udělat rozhovor. Tady je.
Výstava se jmenuje Vokna a uvidíme na ní fotky spojené do větších celků… jaké je pro Vás ideální okno, na jaké okno rád vzpomínáte?
Hrozně rád vzpomínám na všechny svoje zážitkový (v)okna, protože si je vlastně nepamatuju a to je asi dobře. Některý moje vzpomínky by zřejmě nebyly příjemný. Pokud se mám zamyslet nad oknama jako objektem focení, respektive výhledů odkud jsem fotil, to je dost těžký a nemožný. Ty si zase pamatuju naprosto přesně a úplně všechny, ale jedno vybrat nemůžu. Je to jako s jídlem – taky jich milujete víc a záleží na momentální náladě a chuti.
foto Místo
Jak jste se dostal k výstavě v Místě?
Tohle je asi to první (v)okno, kdy na otvíračce místa „Místo“ slovo dalo slovo a domluvili jsme se.
Před lety se všude mluvilo o vašem projektu ACUO, který už neexistuje – co vám dal?
Dal mi toho spousty. Studoval jsem na střední scénografii, pak jsem se věnoval muzice a následovala fotka na UMPRUM. ACUO spojilo všechny moje záliby a vášně. Vznikl architektonickej funkční objekt, kde se všechno sešlo. Odehrávaly se tam audiovizuální věci, hra s hudbou a vevnitř se promítal okolní svět. Mělo to úspěch a nabalila se na to řada dalších zajímavých projektů. Třeba koncert Dana Bárty, Lenky Dusilové či Endru, který lidi mohli poslouchat jen přes sluchátka, a přenos v rádiu.
Další z hudebních věcí byla i deska ACUO Urban Symphony, kde umělci udělali hudbu pomocí zvuků z různých míst v Čechách a mapovali tak ty daný lokace, k té se vracím dodnes moc rád.
Kterou svou fotku máte nejradši?
Nejradši mám KALY. Je to už dávno, ale dodnes si pamatuju to místo, který je fakt magický. Pěstuje se tam korek pro celou planetu.
Mění se v čase nějak zásadně váš styl?
Řekl bych, že se pomalu snažím propracovat k pozitivnějším barvám a věcem. Možná, že čas mi otevírá oči a vnímání. Nic to ovšem nemění na tom, že základu tmy a krajin se nechci vzdát. Pořád mě nejvíc baví v těch obrazech vidět něco, co tam není.
Co je váš zatím největší úspěch?
Můj největší úspěch je i handicap – velká výstava v Rudolfinu, která se mi povedla před devíti lety, a ve které byl i obraz Kaly, o kterém už jsem mluvil. Mé okolí, profesoři, kurátoři nebo spolužáci, měli obavy, že začnu na největším místě a rovnou tam i skončím. Já doufám, že tohle se neděje.
Přečetla jsem si, že se podílíte na stavbě zvířecího krematoria – jak tahle idea vznikla a s kým? Jak jste s tím daleko? Co taková stavba vyžaduje?
Je to strašně náročný. Pod touhle větou si asi představíte hodně věcí, ale tenhle nápad nás stál s klukama 12 dlouhých let. Já, Ondřej Přibil a Martin Chum jsme se rozhodli vymyslet něco, co nás uživí a my se budeme moci hodnotně věnovat umění a focení. Celá věc až teď finishuje a společně s architektem Petrem Hájkem doděláváme interiér a design.
Mělo by se jmenovat Věčná loviště: četl jste knížky o indiánech, a zůstalo to ve vás?
Nepřirovnával bych to k tomu nebo tu teď nehledal nějakou hloubku. Jsme 3. Každý jsme do toho dal něco a společne vybrali název. O tom příště, se zbytkem.
Pracujete ještě na jedné věci, která (zdánlivě?) není umělecká: elektrokole. Jakém?
Vyvíjíme s mým kolegou Tomášem Vargou – hlavou celé téhle věci elektro-kolo, ale vše bychom ještě nechali ležet a nehýřili vody.
Jak oslavíte vstup do roku 2020?
Tématicky bych měl asi proskočit oknem, ale spokojím se s tím kocovinovým (v)oknem, co přijde druhý den.
FB event zde.
foto Místo
Comments
