Seriál: Klobouky. Díl X. Kloubouková tečka

Jak nosit klobouk
K výběru správného, dokonale sedícího typu klobouku existuje pár obecných pouček, ale určitě není možno si takhle od stolu vybrat. Na to je lidská tvář příliš složitá. Vybrat ladící klobouk prostě závisí na příliš mnoha faktorech, barvě pleti, očí, vlasů, tvaru kníru, velikosti uší, brady, nosu, výšce postavy, celkové fyziognomii i povaze osobnosti, a mnoha dalších. Pro „prvonositele“ je také důležité překonat obavu z určitého vyloučení z davu, jímž dnes nositel něčeho tak „odvážného“, jako je klobouk, nutně projde. Vzhledem k tvarové rozmanitosti v rámci jednotlivých typů je lepší typ klobouku vybírat podle příležitosti, k níž jej chcete nosit a až následně, mezi regály daného typu, si vybrat konkrétní kousek. Ona to stejně ze začátku bude patrně nějaká víceúčelová fedora. Jak mi řekl jeden kloboučník: „Výběr klobouku není záležitost jedné návštěvy obchodu. Člověk musí chodit, zkoušet, seznamovat se s kloboukem, přemýšlet o něm.“

Také způsob nošení klobouků doznal v průběhu času mnoha změn a vzhledem k nízké četnosti nošení v současnosti neexistuje žádný módní předpis. Kdysi položení klobouku na stranu, až na ucho, znamenalo veselého člověka, frajera, fešáka, dnes by to ovšem působilo směšně. Dnes se klobouky na stranu moc nestahují. Pracovat se však dá s úhlem krempy nad čelem: Posunutím klobouku do týla otevřete obličej a tím také otevřete svou osobu vzhledem k ostatním lidem, naopak stažením krempy do očí se tvář stane nepřístupnou a tajemnou.

Nošení klobouku nicméně stále upravuje společenská etiketa – na tomto místě připomínám že ačkoliv pánské klobouky dnes nosí zhusta i ženy, přístup etikety je pro pohlaví odlišný (žena ženský klobouček prakticky nesmeká), ale současně zohledňuje i „pohlaví“ klobouku, to znamená, že žena nosící pánský klobouk smeká jako pán.

Muž, jenž potká svého známého, může jej pozdravit tak, že se lehce dotkne prsty okraje své krempy. Dobré přátele, důležité osobnosti a známé ženy zdraví mírným pozvednutím klobouku nad hlavu spojeným s lehkou úklonou. Zdraví se na vzdálenost přibližně tří metrů, volnou rukou.
Muži zcela snímají klobouk při vstupu do domu (místnosti), vyjma prostor veřejných (nádražní hala, chodba v bytovém domě, supermarket). Obecné pravidlo nařizuje smekat všude tam, kde váš příchod vzbudí pozornost, tedy i v malých obchůdcích, ve výtahu (zvláště je-li přítomna dáma), restauraci. Snímat klobouk není nutno v prostředcích MHD, naproti tomu sedět s kloboukem na hlavě ve vlaku či letadle by bylo hloupé. Určitě je nutno smeknout před vstupem do kostela, stejně jako je nutno naopak hlavu zakrýt před vstupem do synagogy. Smeká se při svatbě, pohřbu, státní hymně či výskytu státních symbolů. Překvapivě jsem nikdy neviděl kodifikovanou povinnost smekat před „terénními“ prvky, jako jsou pomníky, Boží muka, obrázky svatých, ačkoliv běžně vídám, že tak lidé činí. Smeknutí je výraz úcty, a tak to dává smysl a přijde mi to jako hezký zvyk, který by měl přetrvat. (Vyjma špatného počasí, samozřejmě. Za špatného počasí je muž povinnosti zdravit zvednutím klobouku či smeknutím zproštěn.)

Ke skladování klobouků jsou určeny krabice na klobouky. Dnes je to ještě méně běžné zboží než samotné klobouky, a tak českému muži nezbývá, než si z tuhého papíru vyrobit vlastnímu klobouku na míru. Klobouky se čistí vykartáčováním jemným kartáčem.

Závěr
Představil jsem vám několik hlavních typů klobouků hodných nošení do společnosti, existují však desítky různých druhů, poddruhů, variant a modifikací, což je u takového v zásadě velmi jednoduchého objektu až udivující. Možná jsem mohl ještě zmínit gambler hat, což je takový porkpie se širokou krempou, jenž občas stíní větrem ošlehanou tvář trampa u táborového ohně a který si zasloužilí trempíři zdobí liščím ohonem, nebo kovbojský klobouk, stetson, symbol Divokého západu, jenž ovšem začali honáci nosit až když už Západ nebyl zase až tak divoký a jenž má vysokou korunu a širokou krempu. Býval to symbol luxusu westmanů, kteří se vrátili na východní pobřeží, u nás se ovšem nenosí, stejně jako campaign hat s dokonale rovnou širokou krempou a korunou promáčklou ze čtyř stran, který možná znáte z filmů, kde jej nosí vojenští instruktoři. Nebo australský klobouk, jehož krempa se ze strany sklápí a připíná ke koruně, a na nějž bývali australští vojáci tak hrdí, že jej nesňali, byť trpěli o dvacet procent více smrtelnými úrazy hlavy, než ostatní Spojenci. A pak jsou tady ještě barety, krásně barevné pokrývky hlavy k sportovnímu oděvu, a bekovky a mlynářské čepice a… a už dost.

Po „století klobouků“ (1840 – 1960) nastalo půlstoletí kloboukové „doby temna“. Jestli to má nějaké hlubší souvislosti, nechme sociologům, pro nás je důležité, že tato doba končí a je načase opět pozvednutou hlavu korunovat kloboukem.

Autor: Chekotay

Comments

comments