Stopařka vlků: Vlci spíš pozorují mě

Kdo stejně jako já v dětství při sledování seriálu Jen počkej! zásadně držel palce rošťáckému Vlkovi a přál mu, ať dá konečně za vyučenou spořádanému Zajíci, pro to jistě bude mít pochopení. Pro vlky, kteří se po řadě let zvolna navracejí i do našeho světa, obvykle postrádajícího romantiku a dobrodružství. Vlci prostě do našich životů patří, i když z nich v minulých letech na dlouho vymizeli. Jak jejich návrat do české přírody – konkrétně pod Bezdězem a na Kokořínsku – vypadá, zjišťuje přímo v terénu koordinátorka Vlčích hlídek Hnutí DUHA Barbora Černá. 

Stopování vlků – to zní hrozně romanticky. V čem tvoje stopařská práce ale ve skutečnosti spočívá?

Stopař vlků se vypraví do přírody, zapne si GPS nebo aspoň v telefonu aplikaci na zaznamenávání trasy, kudy jde, a po celou dobu pochůzky sleduje možné pobytové znaky vlků. Tedy jejich stopy, případné kořisti, a především jejich trus. Ten se odebírá na potravinové – a pokud je ještě čerstvý, tak i na genetické – analýzy. Výsledky potravinových analýz nám napoví, co vlk snědl, čím se zrovna živí, jestli je v jeho potravě větší podíl kopytníků, hospodářských zvířat nebo třeba i zajíců :), výsledky z genetiky zase prozradí leccos o jeho příslušnosti k populaci a případně i smečce. Takže my na základě výsledků genetiky třeba už víme, odkud z Německa do Podbezdězí přišla zakladatelka místní smečky.

Kolik vlků tady teď máš „na starosti“?

Kolik vlků zde teď právě je, lze jen těžko říct. Víme, že se počet členů zdejší smečky pohyboval mezi osmi až jedenácti, ale letos jsme na fotopastech měli zaznamenány pohromadě nanejvýš tři vlky. Zdá se, že jich tedy nemáme tolik jako dřív. Letos dokonce poprvé ještě vůbec nemáme u této smečky potvrzené  rozmnožování. Přitom ji evidujeme již od roku 2014, a reprodukce zde probíhala  osm let v řadě. Může za tím být třeba covid a větší pohyb lidí v přírodě, nebo třeba také pytláctví. Už loni jsme evidovali  rozmnožování smečky na úplně jiném místě než v předchozích letech, tak stále ještě věřím, že vlčata někde jsou, jen my o nich ještě nevíme.

Potkala ses někdy v terénu s vlkem?

To štěstí vidět ve volné přírodě vlka jsem zatím bohužel neměla, i když se ve vlčím teritoriu pohybuji dost často. Jen jednou, když jsem sledovala stopy, tak se vlk kolem mě pohyboval ve vzdálenosti nějakých třiceti metrů. Vím to, protože když jsem se pak vracela stopou, bylo kolem mé původní pozice v čerstvém sněhu z vlčích stop vyšlapané kolo. Takže určitě mě viděl a cítil, ale já o něm neměla ani tušení a nemůžu říct, že bych ho viděla. A pak mám za sebou smutný případ, kdy jsem při monitoringu lokality, na které bylo podezření na pytláctví, viděla poměrně zblízka vlka postřeleného. Přestože byl raněný, snažil se mi co nejrychleji vyhnout. 

Takže místní se zatím s vlky nesžili?

Na jednu stranu jsou tu lidé, kteří jsou nadšení z toho, že se vlci vracejí do místní přírody, ale je tu i skupina lidí, kteří říkají, že do zdejší osídlené krajiny vlci prostě nepatří. Což zní dost divně zejména kvůli tomu, že třeba na Ralsku pořád vidíme široká téměř neosídlená území, kde jsou jenom lesy. A pak jsou tu i tací, kteří vlka otevřeně z duše nesnášejí… 

Čím se návrat vlků do české přírody v poslední době tak rozjel?

Podle mě to odstartovali v Polsku v roce 1998, když tam začala platit celoroční ochrana vlka. Chráněný je taky v Německu, takže bylo jen otázkou času, kdy se z těchto oblastí začne přirozeně šířit dál. A protože se říká, že jsou u nás nadměrné stavy zvěře, ostatně zrovna tady v kraji to každý den u silnic vidíme sami, tak se tu vlk má čím živit, a nachází zde vhodná území pro založení nových teritorií. Na druhou stranu se potýká i s řadou faktorů ohrožení. Kromě zmíněného pytláctví  je to například poměrně vysoká úmrtnost vlčat, která může být až šedesátiprocentní, a ostatně i doprava. Máme evidovánu už spoustu případů migrujících vlků sražených auty. 

Mám dojem, že se v posledních dvou letech kvůli koronaviru příroda zaplnila lidmi z měst, tady na  Kokořínsku obzvlášť. Nemáš pocit, že to krajině škodí? 

Jde hlavně o to, jak se kdo k přírodě chová. Když jsou lidi rozumní, neodhazují odpadky a chovají se k přírodě slušně, tak je dobře, že v ní jsou. Ale zvlášť po první vlně covidu to tu v lesích bylo opravdu hrozné. Všude se válely obaly od jídel z výdejních okének a fast foodů, to se mi nelíbilo. 

Problémem bývá, aby dobrovolníci u aktivity vydrželi a neskončili jen s nálezem prvního „hovna“.

Není vás stopařů málo, a mají o to zájem další lidi?

Zájem o dobrovolnictví je velký, a pořád se nám hlásí noví zájemci. Kapacita kurzů se letos naplnila hned během prvního měsíce. Možná je tomu i proto, že jsme měli roční pauzu a loni se kurzy uskutečnily pouze on-line bez terénních pochůzek. Problémem ale trochu bývá, aby dobrovolníci u aktivity dlouhodobě vydrželi a neskončili jen s nálezem prvního „hovna“. Jinak na kurzech školíme v monitoringu a stopování zvěře, v odebírání vzorků a hlavně jejich evidenci. Všechny informace totiž zaznamenáváme ve speciální neveřejné databázi, což je pro nás to vůbec nejdůležitější. Můžeme si chodit po lese, jak chceme, ale když se to nezaznamená, tak je to  k ničemu. Po proškolení  se dobrovolníci mohou zapojit tím, že buď chodí na pochůzky individuálně sami, anebo se účastní společných monitorovacích akcí. 

Jak to na nich vypadá?

Na společných víkendech mají dobrovolníci zajištěné ubytování v nějaké lokalitě předpokládaného výskytu vlků nebo jiných velkých šelem, po skupinkách pak během těchto dvou dnů mapují prostřednictvím pobytových znaků jejich pohyb a chování na daném území. 

Jak ses vlastně ke stopování vlků dostala?

Sice pocházím z Prahy, ale před šesti lety jsem se přestěhovala na Kokořínsko. Chtěla jsem se zapojit do místní ochrany přírody, a zrovna nedaleko pořádali jeden z úvodních kurzů pro nové dobrovolníky Vlčích hlídek. Přihlásila jsem se, a po kurzu jsem jako dobrovolník začala vydávat do terénu. Postupně se to nějak zvrtlo, v Praze jsem dala výpověď v původní práci, a začala se vlkům věnovat na plný úvazek. 

Takže si v sedm ráno „píchneš“, a pak se osm hodin couráš po lesích?

Až takhle to zase nechodí. Pracuju sice na plný úvazek, ale mám ho poskládaný z několika pracovních míst. Hlavní část úvazku mám na programu Šelmy.cz, který organizuje Hnutí DUHA, a k tomu mě v rámci výzkumného projektu zaměstnává ještě Mendelova univerzita v Brně. Není to ale jen otázka dobrodružného chození po lese, také je třeba k tomu shánět finance, takže píšu projekty, zařizuju  související administrativu a komunikuji s dobrovolníky.

Jaká byla vlastně tvoje původní profese, obor stopař vlků s maturitou asi na školách nemají?

Samozřejmě,  přišla jsem úplně odjinud… Vystudovala jsem výtvarné umění a památkařinu, asi deset let jsem pracovala na Filozofické fakultě jako správce informačního systému, a až po přestěhování na Kokořínsko se dostala úplnou náhodou k vlkům. Je pravda, že jsem si při stěhování z Prahy představovala, že se můj život bude ubírat úplně jinak, ale dopadlo to takhle, a snad je to dobře.

Zaznamenal jsem, že kromě toho děláš různé aktivity on-line: fotky přírody na Instagramu, a webovou stránku Polomené hory…

Ten web teď ale bohužel zrovna úplně stojí… Když jsem s ním začínala, tak jsem si myslela, že budu mít víc času. Původně to s vlčí prací vypadalo jen na poloviční úvazek, takže jsem chtěla rozjet ještě něco dalšího. Měla jsem v hlavě vlastní projekt, oslovovat zajímavé lidi z tohoto regionu a dávat je nějakým způsobem dohromady, ale teď všechen můj čas pohltili vlci. Alespoň trochu stíhám fotit, především na svůj osobní Instagram (@rezavejleti), který bych ráda doplňovala i texty nebo popisky, ale jsem na to asi nějak líná. A na druhou stranu si říkám, že to tak možná má být, taková znouzectnost. Teď se objevuje fenomén toho, že když sociální sítě zpropagují nějaké konkrétní místo, tak se na něj sesype spousta lidí, aby si tam udělali fotku, což pro tamější přírodu nemusí být vždy úplně dobře. 

Comments

comments