Transsibiřská magistrála. „Je dobrý mít sny a plnit si je,“ říkají cestovatelé odkojení devadesátkami

„Jsme Honza a Vláďa, dva kamarádi od dětství, kteří milují vlaky, cestování a pivo. Projeli jsme přes padesát zemí světa a o zážitcích z cest píšeme blog, vyrábíme vlastní merch a děláme cestovatelský stand-up. Vyrazili jsme vlakem za polární kruh, projeli stopem Náhorní Karabach a Arménii, navštívili Černobyl, Aralské jezero i Velkou čínskou zeď a zdolali i nejdelší vlakovou trať světa – Transsibiřskou magistrálu,“ představili se nám tihle dva. A vydávají také knihu, jejíž křest bude 21. října v klubu Rock Café (Národní 20) společně s premiérou stand-upu z Kazachstánu a Uzbekistánu. Knihu je možné pořídit na www.bwtbooks.cz a my jsme se rádi zeptlai na pár věcí.

Kde jste se poprvé setkali s pojmem Transsibiřská magistrála? Kdy? A jak se s vámi tohle téma táhlo?

Honza: O Transibiřský jsem slyšel poprvé kdysi dávno v Objektivu se kterym od děství trávim každý nedělní dopoledne. Od dětství mě fascinujou vlaky (asi to bude tím, že jsem ve 2 letech, ještě za socíku, jel nočním vlakem do Rostocku). Tím pádem mě fascinuje i tahle ikonická a gigantická trať. Přišlo mi to jako něco nepředstavitelnýho a obdivoval jsem každýho, kdo měl to štěstí, že se mohl aspoň po části transsibiřské projet. Ať to byl stavební dělník, nebo chlapík co jel makat na plynová pole. 

Začali jsme jezdit vlakem na pivo, pokaždé na delší a delší cesty.  A jednou v jídelním voze někde mezi osmym a desátym pivem padlo, že příště dáme rovnou Transsibiřskou. Klasický pivní fantazírování, no. Každopádně nás to neopustilo ani další den a přesně za rok už jsme v Rusku nastupovali do vlaku. 

Vláďa: Já jsem poprve slyšel o magistrále v rámci dějepisu, v povídání o čs legionářích. Je pravda, že to byla jen zmínka… víme, jak to na škole fungovalo. Dějepis pomalu ale jistě končil po druhý světový válce, ale obě války se projížděli jak z rychlíku. No a následně jsem hodně času trávil v atlasech. Bavily mě i vlaky. Takže následné osvěžení paměti, kde že to ta transsibiř je, bylo jako zasetí semínka malého klučičího snu, který se zdál dlouhou dobu jen jako nereálný. 

A co pivo?

Honza: PS pivem držim poctivě basu od roku 2003. V té době jsem založil malou hudební agenturu a pořádal punkrockový koncerty. Tehdy jsme se i seznámili s Vlaďou, kterej dělal grafiku, web a další věci. V tý době u mě jednoznačně převažovala kvantita. Tu pak v průběhu času doplnila i touha po kvalite… Vlastně hlavní myšlenka toho našeho cestování je, že jezdíme na pivo do světa. Tím pádem to moc nehrotíme, nic dopředu neplánujem a necháváme všemu volný průběh. Zatím se nám to vždy osvědčilo :)) 

Vláďa: Pivo? To začalo, když sem omylem vypil hrnek plnej piva dědovi, protože používal ten stejnej jako já na čaj. To mi byly asi 2 roky. A tam začala ta láska! Která se postupně začala prohlibovat reálně od 15, kdy už sem doma mohl říct že sem měl s klukama 5 kousků. Jo a krátká verze tyhle odpovědi by byla Plzeň.

Co jste v Rusku jedli a pili?

Honza: Jedli jsme všelicos a pili hlavně pivo, občas vodku a čaj a párkrát i vodu. Když někam jedem, tak chceme jíst hlavně místní jídlo a pít lokální pivo. Nejedem do Ruska na pizzu nebo burger (když není zbytí tak si dáme i ten, no). Nejradši chodíme do obyčejných jídelen, kde si člověk veme do ruky tác a rukou ukáže na jídlo, které chce. Na Bajkale jsme měli ten nejhnusnější boršč na světě a ve vlaku zase skvělý čerstvý pirohy. Pít je v Rusku na veřejnosti i dopravních prostředcích zakázaný, takže člověk musí často improvizovat, ale zvládli jsme to. 

Vláďa: Já pil jen pivo občas pro občerstvení taky vodku. Ta vodka (jak jí nemám moc rád) je tu fakt lahodná. S vodou je to u mě na cestách dost těžký. Jíst sme se snažili hlavně místní jídlo a jelikož sem úchyl na polívky, tak sem měl snad 20krát boršč.

Líbí se mi, že jdete (jedete) proti generalizacím a předsudkům. Co jste zažili takového, že to jde přímo proti tomu, jak jsou Rusové zobecněně vnímáni?

Honza: Jsme rádi, že se ti to líbí, protože nám se to líbí taky. Nesnášíme paušalizování a hromadny odsuzování. I proto třeba trávíme při cestách do muslimských států hodiny v mešitách a povídáme si lidma. No celá cesta po Rusku byla v přímém rozporu proti tomu, jaká je tu obecná představa o Rusech. A ve skutečnosti to bylo uplně skvělý. Pokaždý, když jsme šli na pivo, tak za náma přišlo několik lidí a ptali se, co tu děláme, co jsme už viděli a kam se chystáme. Čím dál od Moskvy jsme byli, tím to bylo častější. Všichni byli nadšení, když jsme vyprávěli, jak se nám tam líbí a že jsme přijeli procestovat jejich zem. A také se všichni ptali, co si o Rusku a Rusech myslíme – vědí, že se o nich v evropských médiích referuje spíše v negativním smyslu a mrzí je to. Mladí Rusové už myslí, díky internetu, dost globálně. Co jsme zjistili, tak lidi jsou všude skvělý a samozřejmě se sem tam najde nějakej debil. Tak je to v každé zemi. Na východě to má ještě tu výhodu v neuvěřitelné pohostinnosti.

Vláďa: Vlastně bych řekl, že uplně všechno. Od toho, že nám ochotně kupovali lístky na metro. Přes snahu stát se našima osobníma průvodcema po městě. Až po naprostou vstřícnost ve chvílích, kdy jsme nerozuměli ani slovo a snažili se objednat si nějaký jídlo nebo pivo.

Čím se jinak živíte?

Honza: Když se nad tím zamyslím, tak můj pracovní život tvoří jednotlivé projekty. Tři roky jsem dělal dokumentární film pro Ewu Farnou. Několik let jsem vedl hostel v Praze a nyní pracuju jako manažer zpěvačky ANNY K. 

Vláďa: Když neni pivo – který mě živí od nepaměti, tak by se dalo říct, že přísun peněz mi přináší programování aplikací v rámci několika projektů.

Vydělává vám něco váš instagram? Jak?

Vláďa: No já z instagramu zatim neviděl ani korunu, takže pokud Honza nebere všechnu gáži, tak nic! Ale spíš bych náš instagram bral jako prostředek pro podporu povědomí o našich aktivitách a značce, který/á už nějaký peníze vydělávají.

Honza: Hm…Ne :)) Dneska se asi čeká, že to člověk bude dojit, co? My jsme v tomhle “stará” generace, co vyrůstala v devadesátkách. Socky samozřejmě používáme, ale jak říká Vláďa – je to pro nás primárně nástroj na šíření myšlenek, fotek, trapáren. Čím víc lidí nás sleduje, tím víc jich pak může třeba koupit knížku, merch nebo přijít na stand-up. 

obal knihy

Proč vydáváte knihu?

Honza: Vydat knihu byl spoustu let můj sen. Bylo to bylo pro nás nejdřív stejně nereálný, jako jet po Transsibiřský. Když jsme vyrazili do Ruska, tak jsme si dělali srandu z toho, že o tom budeme vyprávět lidem a uděláme z cesty knížku. Po návratu jsme začali dělat cestovatelský stand-upy a postupem času vznikla i naše první knížka. Je dobrý mít sny a plnit si je. 

Knížka je pro mě pořád to úplně nejlepší médium, který existuje, a nejde nahradit žádnou elektronikou. Navíc pokud člověk chce mít vlastní knížku, tak pro to musí už udělat docela kus práce… blog může mít defakto každý, ale knihu už ne, a to se mi na tom líbí.

Vznikala celkem dva roky. Zkoušeli jsme oslovit větší nakladatelství, ale několikrát nám bylo řečeno, že obsahově to je v pohodě, ale tím, že je v názvu pivo, tak se jim to nehodí do plánu. Tak jsme si řekli, že si to holt vydáme sami – založili jsme tedy “BWT books”, kde knížku vydáváme. 

Vláďa: Protože si myslíme, že mít v ruce naše historky bude skvělej pocit. A hlavně, třeba někoho potěší nebo ukáže, že i v Rusku žijou hodný a špatný lidi jako u nás. Jo a taky uplně nevim co dát rodině k Vánocům.

foto BWT

Co je super a co je špatné na cestování jako životním stylu?

Honza: Jelikož chodíme oba normálně do práce, je pro nás cestování hlavně hobby. Podle mě, pokud si to člověk správně nastaví, tak cestování přináší jen samá pozitiva. Pokud nepočítáme drobnosti, jako že vám je sem tam šoufl, když sníte něco né uplně dobrýho. Jen je potřeba, aby člověk cestoval stylem a do míst, kerý mu nejvíce vyhovujou. Když někdo má rád větší komfort, tak je nesmysl, aby cestoval na punk s batohem na zádech, stopoval a spal u lidí na zemi.

Cestování je podle mě jedna z nejlepších věcí na světě – protože člověk si neskutečně rozšiřuje obzory, obohacuje se při setkáních s místními a hlavně si v hlavě bourá pomyslné zdi a předsudky. Je podle mě i důležité cestovat co nejvíce šetrně k planetě – i to je důvod proč preferujeme vlaky před letadly. 

Vláďa: Dost těžká otázka. Jelikož bych neřekl, že cestování je mim životnim stylem. Ale myslim si, že to dost obohacuje a pro někoho jsou některý situace neřešitelný, aniž by nějakej čas jen necestoval. Že cestování jako takový může člověka navést tam kam potřebuje. Třeba mu ukázat, že hmotný věci uplně tu nejlepší vzpomínku neobstaraj. A když vezmu ty negativa a pominu takový to klasický zatěžovaní planety letama letadlem, tak mi přijde že člověk přichází o takový to rodině-domácí zakořenění. A proto se to snažim všechno kombinovat. Cestovat i necestovat! Nejduležitější je převážně hlavně to, aby byl člověk spokojenej sám se sebou a dělal si to po svym.

foto BWT

A kam vyrazíte příště?

Honza: Jooo, to sami ještě nevíme, ale trošku si myslím, že to bude z Prahy směrem na východ. 

Vláďa: Dobrá otázka. Jelikož chceme dorazit ten bejvalej Sovětskej svaz, tak asi do nějaky ze svazovejch republik. No a nebo třeba uplně někam jinam. To je právě na tom neplánování to nejkrásnější.

Comments

comments