Vychází unikátní deník o životě s autismem v 50. až 70. letech
Hana Kulasová dala v době komunismu svému dítěti s autismem šanci na vzdělání. Postavila se zažitým stereotypům a bojovala za štěstí svého dítěte bez opory odborníků, veřejného mínění
i systému. V 50. až 70. letech si o životě a výchově synů Jiříka a Vaška vedla deník, který nyní vychází v knižní podobě. Pod názvem Kapka kámen vyhloubí ho ve spolupráci uvádí nakladatelství Paseka a Pasparta.
Obrovská skříň v obývacím pokoji přetékala množstvím sešitů hustě popsaných drobným úhledným písmem, vzpomíná Magdalena Šubrt Thorová, ředitelka Národního ústavu pro autismus, na setkání
s Hanou Kulasovou. „Věděla jsem, že si Hana vede deník, ale pečlivost a výpovědní hodnota záznamů předčila veškerá má očekávání,“ říká Šubrt Thorová.
V přímém přenosu se stáváme svědky nárůstu obav matky z budoucnosti Jiřího, její strastiplné cesty
k zjištění diagnózy autismu a obrovské síly postavit se zažitým stereotypům i systému a bojovat za štěstí svého dítěte jen na základě mateřské intuice.
„V dobách komunismu znamenalo narození dítěte s autismem (pokud se mu vůbec správné diagnózy dostalo) automaticky nálepku nevzdělavatelný a nevychovatelný,“ říká Šubrt Thorová. Právě toho se Hana v deníku nejvíce obává – že jí bude Jiří odebrán a umístěn do ústavu. Podařilo se jí však něco, co nikdo nepředpokládal: naučila syna mluvit, číst, psát. Rozvíjela jeho zájmy a silné stránky, intenzivně pracovala na tom, aby Jiří dosáhl co nejvyšší možné míry samostatnosti. Zaměřila se nejen na jeho vzdělání, ale i na jeho osamostatnění. A citlivě ho připravovala na situaci, že jednoho dne se její čas naplní a on zůstane na světě sám. Hana Kulasová zemřela v roce 2015.
„To, co dnes patří mezi základní kameny edukace dětí s autismem, jako je strukturalizace prostoru, činností i času, individuální přístup a vizualizace, na to si Hana přicházela postupně a zcela intuitivně,“ říká Šubrt Thorová. Správnost svých postupů si Kulasová nemohla ověřit v odborné literatuře, protože žádná neexistovala. Povědomí odborníků o autismu bylo mizivé, informace nedostupné, podpora státu a vzdělávacích institucí nulová.
Podle terapeutky a adiktoložky Adély Paulík Lichkové ukazuje deník Hany Kulasové, že starosti rodičů jsou i dnes podobné. „Ačkoliv si mnohdy asi poněkud pyšně – nebo možná naivně – myslíme, jak hodně se svět změnil a s ním i témata, s nimiž se mámy potýkají, dnešní situace není od tehdejšího stavu tolik jiná. I tenkrát děti vzdorovaly proti připravenému jídlu, i tenkrát odmlouvaly, i tenkrát se předváděly, urážely a vztekaly, až to jejich mámy místy přivádělo k pocitům bezmoci či naprostého zoufalství,“ říká Paulík Lichková.
Začíst se do deníků Hany Kulasové je podle ní jako vydat se na začátek časosběrných dokumentů Manželské etudy. „Deníkové záznamy začínají svatbou a realitou manželského soužití u Haniných rodičů, protože jiná možnost v té době nebyla. Kromě tohoto momentu a několika malých zastavení, kdy Hana popisuje, co vše z dnes běžných věcí nebylo k sehnání a jak do jejich života zasáhl vstup ruských okupačních vojsk do Československa, je snadné zapomenout na skutečnost, že deníkové záznamy vznikaly v 50. až 70. letech minulého století,“ hodnotí Paulík Lichková.
Hana Kulasová
Kapka kámen vyhloubí
Deník odvážné mámy o autismu a socialismu
216 stran, brož, 289 korun
Nakladatelství Paseka a Pasparta
Comments
