Z ulice na pódium. Nové taneční představení od Dekkadancers

Nové taneční představení od Dekkadancers, La Dolce Vita, představuje surovou poetiku ulice. Příběhy ulice přetlumočené pro vzdělanou kulturní smetánku. Bezdomovectví je zde zobrazeno jako něco kreativního a inspirativního, ne jako odpad, který musíme trpět. 

Slovy Dekkadencers: „Ulice tě naučí cítit, co je opravdový.“ … a Dolce Vita Vás „naučí“ chápat, zač je toho na ulici loket. Tato inscenace si nebere servítky. Je vtipná, sprostá, reálná – prostě taková, jaký život venku je.  Oblečení je opotřebované, tanečníci působí unaveně a zfetovaně, a jejich konání je řízeno těmi nejryzejšími lidskými potřebami.

Neocitá se ale představení svou tematikou na tenkém ledě? Je v pořádku interpretovat něčí životy, když jsme si jimi sami neprošli? Nejedná se o zkreslený privilegovaný pohled nadřazených? Ač je La Dolce Vita o bezdomovectví, téma nekritizuje, nepolitizuje, ani neřeší. Pouze využívá onu estetiku, kterou transformuje do řeči výtvarného umění. Nejedná se tak o dílo s hlubokou myšlenkou, spíše o skvěle řemeslně a výtvarně zpracovanou podívanou bez přesahu. Pohlazení pro oči a uši, i když scéna by se půvabnou nazvat rozhodně nedala. 

DEKKADANCERS: LA DOLCE VITA / Foto Jakub Červenka

Tvrdá surovost je převedena na pódium skrze hudbu, oděvy i pohyb, přičemž všechny tyto prvky spojuje podivná špinavá nechutnost, která však stále spadá do škatulky estetické podívané. Ruchová hudba nahrazuje dialogy, pohyby tanečníků vytvářejí naraci a kostýmy znázorňují hierarchii sociálního postavení. Jeden z velice efektivních prvků spočíval v použití zvuků z ulice pro dramaturgii pohybů. V jedné z částí se například skleněné lahve, symbolizující všudypřítomné opilectví, promění v hudební nástroje, zvuky kašle v dirigentskou hůlku.

Ač se představení obejde beze slov, dialogy v něm nechybí. Jsou nahrazeny elektronickou hudbou, která míchá zvuky ulice se stylizovanými replikami bezdomoveckých rozhovorů. Skvělým příkladem je hned úvodní scéna, kdy jsou pohyby tanečníků určovány kašlem, jejich expresivita hlasitostí. Jak zvuky, tak pohyby jsou surové, naschvál přehnané a místy až parodující. Za další pohybově – zvukovou zmínku stojí duet bezdomovců, jejichž opilost je symbolizována fluidně malátnými až komediálně působícími pohyby, doplněnými o vtipný dialog s nerozeznatelně znějícími slovy. 

DEKKADANCERS: LA DOLCE VITA / Foto Jakub Červenka

Představení tak kromě vážnosti obsahuje i humor, kterým jsou Dekkadancers proslulí, a kterým se vymykají z přehnané vážnosti současné alternativní tvorby. Kromě vtipu Dekkadencers opět nabídli excelentní taneční výkony, kombinující množství pohybových technik od baletu přes tanec scénický, akrobacii až po klaunerii. Choreograf Štěpán Pechar zde pracuje s tanečníky velice citlivě, vycházejíc z jejich pohybových kvalit. Natalie Metodijeva představuje prvek expresivní agrese skrze svou mrštnost, Adriana Štefaňáková prvek vášně a chtíče svou flexibilitou a Nela Štarková prvek nové nevinnosti skrze svou ladnost.

Co je nutno vyzdvihnout, je celkové pojení scénografie a kostýmů, kterých se zhostil Pavel Knolle. Ač z hlediska narativního se v inscenaci nic zásadního neděje, z hlediska scénografického je zde mnoho, co rozebírat. Například fakt, že skoro celá scénografie společně i s kostýmy byla vytvořena z upcyclovaných materiálů. Oblečení bylo pořízeno ze sekáčů, patchworkové stěny z látkových plátů, inspirované tvorbou Ibrahima Mahama, taktéž, lampa na podiu z ulice.  Jediným novým prvkem byla popelnice. Na rozdíl od tematiky by se tak měla opěvovat nevídaná udržitelnost celé inscenace doplněná o inovativní práci s převážně secondhandovými materiály. Kostýmy jsou inspirované ulicí nejen vizuálně, ale i procesem tvorby. Bezdomovci si skrze oblečení netvoří vlastní identity; skládají se z identit jiných, z oděvů druhých. Kostýmy nebyly vyráběny nově, ale byly sešity z látek již žitých. Bezdomovci oděvy vrství, a tak šatstvo nepřipomínalo nedostatek, naopak vznikly extravagantní kostýmy připomínající tvorbu high-end módní značky Baleciaga. Patchworkově sešívané kostýmy sloužily nejen pro zahalení, ale byly i symbolem životů minulých nositelů.

DEKKADANCERS: LA DOLCE VITA / Foto Jakub Červenka

DEKKADANCERS: LA DOLCE VITA 

• Námět, choreografie a režie: Štěpán Pechar

• Režie a dramaturgie: Štěpán Benyovszký

• Choreografie: Štěpán Pechar

• Hudba: Jan Šikl

• Výprava: Pavel Knolle

• Light design: Lukáš Brinda

• Vizuál: Pavel Hejný

• Tančí: Natalie Metodijeva, Adriana Štefaňáková, Nela Štarková, Florian Garcia, Albert Kaše, Patrik Čermák

• Více informací: https://dekkadancers.net/cs/repertoire/ladolcevita/

Comments

comments