Hana Pachtová: Celý život opouštím najeté cesty k vítězství

Její dosavadní tři díla se těší příznivým ohlasům jak čtenářů, tak kritiků. Na sklonku roku vydává svou další knihu, u té čtvrté se však drobná blondýnka Hana Pachtová rozhodla pro ne úplně tradiční nakladatelskou cestu — pro Pointu. Hned po pevném stisku ruky nabývám dojmu, že stejně jako Hana není obyčejný člověk, tak Na klepadle nebude kniha, která zmizí v propadlišti knihkupeckých regálů. 

Je tak trochu symbolické potkat se před Vánoci s někým, kdo pomocí svých slov tvoří jedny z nejoblíbenějších dárků pod stromeček — knihy. Hana Pachtová, které byste sotva hádali sedmačtyřicet, nyní vydává knihu Na klepadle. Vyprávění chlápka, co se sice narodil do důstojné katolické rodiny, ale… Narodil se také jako nádoba na pocit svobody. 

Přišla jste o holi, stalo se vám něco?

Nic se mi nestalo (směje se). Mám roztroušenou sklerózu — to je důvod, proč mám hůl. Ale jestli jste se přišla bavit o medicíně, tak to jste si spletla holky (zase se směje).

To ne. Přišla jsem se bavit o tom, proč jste se po třech knížkách vydaných v tradičních kamenných nakladatelstvích rozhodla publikovat na Pointě…

Předhodit rukopis rovnou čtenářům? To je to přeci velká výzva a krok do neznáma. Je to lákavé, navíc celý život opouštím najeté cesty k vítězství, i když už jsem třeba dále, než za jejich polovinou.

Bavíme se o knize Na klepadle, která má i velmi svébytnou anotaci. Jak moc se tento rukopis liší od vašich předešlých?

Opustila jsem svoji poetiku. Tentokrát jsem se při praní převtělila do muže, kterého důvěrně znám. Neznám ho dokonale, to nikdo, ale troufám si říct, že ho znám víc, než ho znají ostatní. A dovolil mi o sobě psát, dal mi svou důvěru. Toho si velice vážím. Myslím, že chtěl, aby jeho synové věděli, kdo je jejich táta.

Řekla jste mu: „Napíšu o tobě knížku,“ nebo jak to celé vzniklo? 

To ne. Do Prahy k nám z Berlína přijel jeho celoživotní kamarád Rainer. Večer spolu s mým mužem o něčem chvilku mluvili německy. Pak mi Rainer anglicky řekl, že jeho dcera je nakladatelská redaktorka v Hamburku a spoustu let touží po tom, aby o strýčkovi (hlavní hrdina Na klepadle) někdo napsal knihu.  Zná strýčka od dětství.  

Pamatuji si historku, když jí bylo asi pět let a viděla ho ještě v Berlíně v televizi. Když ho na obrazovce spatřila, nadšeně volala na svou maminku: „Jééé! Mamííí, strýček je známý! Je v televizi!“ V televizi zrovna běžely hlavní zprávy a její strýček byl v Německu celostátně hledaný. 

Rainer mi řekl, že jeho dcera ví, že už dlouho se strýčkem žiju. A ví, že jsem spisovatelka. Tak to vzniklo. 

Takže jste si potom sedla jste a začala psát?

(smích) Ne. Ale v tu chvíli už bylo jasné, že to jednoho napíšu. My dva, já a můj přítel, jsme tenkrát neměli čas něco psát, vzpomínat. Chtěli jsme žít, žít spolu, každý zvlášť, prostě hlavně žít. Oba jsme už věděli, že není nic důležitějšího, co by člověk měl v životě dělat, než žít.

Jak dlouho kniha vznikala? 

Jednoho dne jsem využila přítomnosti hlavního hrdiny v téhle zemi. Sedla jsem a pak už seděla, psala, četla mu denní práce, opravovala nesrovnalosti a psala a psala a bavila se. Ani jsem moc nejedla. Nic jsem nevymýšlela. On všechno odžil. Šlo to jako po másle. Napsala jsem to asi za měsíc.

Převtělit se do muže a dívat se na vznikající příběh jinýma, a ještě ke všemu mužskýma, očima… to je zvláštní zkušenost, ne?

Ten příběh mi nevznikal před očima při psaní. Toho muže jsem poznávala během spousty let z vyprávění hlavního hrdiny, z vyprávění svědků, prohlížením fotografií. A převtělování do muže, kterého jsem důvěrně znala, mi nedělalo potíže.

Dnes jste ale vdaná za jiného muže a jako vdaná jste to napsala, je to tak? 

Ano. S vdavkami to nesouvisí. On je součástí mého životního příběhu a já jsem součástí jeho životního příběhu. Na tom se už nikdy nic nezmění.

Zpět ke knize. Čtenáři si ji mohou již nyní koupit v předprodeji, a ne jen to. Kihy jsou tam i se zajímavými „odměnami“. 

Pravda, kromě toho, že si čtenář můžete objednat knihu, tak pokud bude chtít, může svou koupi spojit i s různými bonusy navíc. Všechny je najdete na předprodeji Pointy, ale čtenářům nabízím třeba podepsanou knihu, společnou schůzku nebo můj komentář k jejich fotografii. Výběr je opravdu pestrý. 

O Haně 

Hana Pachtová se narodila v roce 1971 v Praze. Zpočátku se věnovala publicistice, v posledním desetiletí se soustředí na psaní prózy. Publikovala v časopisech jako Intelektuál, Labyrint Revue, Tvar, Weles a na vlnách Českého rozhlasu. Svým dílem přispěla i do antologiie „současné české ženské povídky“ Ty, která píšeš (2008). Její knižní debut přišel s povídkovým souborem Bůh je pes (Petrov, 2005), na kterém kritika ocenila výrazovou zralost i schopnost  psychologické průniky. Svoji druhou knihou shrnula své rozsáhlejší prozaické texty z let 2004–09. V lonském roce vydala svou zatím poslední knihu Bůh je mikymauz (Vltavín, 2017). 

Comments

comments