30 dní se Životem v éteru: Rozhovor s Pavlem Bidlem
7.8.2023 vyšla knížka #zivotveteru. V období do 7.8.2024 na vás čeká série tematických příspěvků: ukázky, fotky, audio… představíme vám i spolupracovníky, kteří se podíleli na jejím vzniku. Máme i výroční soutěže o ceny!
Dnes si přečteme povídání s Pavlem Bidlem. Pavel proslul jako klubový DJ, ale v začátcích Radia 1 hrál naprosto zásadní roli. Mimochodem v začátcích působil v R1 také jeho bratr Petr.
(K tématu DJing a 90.léta vyšlo s Pavlem také povídání v rámci knihy Kmeny, my jsme ho uveřejnili v rámci vzpomínky na DJ Loutku zde. Ale teď už k rádiu.)
Začátky v nemocnici
Jaké bylo tvé první setkáni s Radiem 1?
Ležel jsem ve střešovické nemocnici, koukal na televizi a najednou vidím mého bráchu. S celou partou ho odváděli ze Stalina. Když jsem po dvou týdnech završil vojnu, tak jsem rovnou vykličkoval z původního povolání v továrně a hrozně chtěl dělat v rádiu. Klidně bych tam i uklízel. A tak mě najali, abych se staral o pořádek ve studiu. Pamatuju si, že jsem furt buzeroval Standu Zimu, aby dodržoval pořádek. Dostal jsem první funkci, tak jsem se snažil být pečlivý, čímž jsem ale všechny otravoval. Ale někdo tam hlídat musel, původní studio nahoře bylo punk.
Vybavíš si konkrétní zážitky z téhle doby?
Hodně mě tehdy bavil hip hop a samozřejmě se chtěl zapojit i jako DJ. Vladimír Vintr mi dal hodinku vysílání ve středu a řekl, ať ukážu, co umím. S Filipem Žižkou, mým kamarádem z paneláku, jsme si museli vymyslet pseudonymy. Vintr mě rovnou pojmenoval jako MC Bidlo, protože tehdy z rapperů znal jenom MC Hammera. Já jsem ale od začátku pouštěl Public Enemy, De La Soul a podobně, s Hammerem jsem jinam neměl nic společného. Kromě vysílání jsem se nadále staral o úklid a pořádek ve studiu.
Takhle to pokračovalo dlouho?
Potom už se otevřel Bunkr. Začali jsme se potkávat s lidmi jako Josef Sedloň a Michal Máka, kterého jsem do rádia dotáhl já. Na čas jsem přivedl i Michaela Viktoříka. Měl jsem ho rád, ale asi po dvou vysíláních jsme usoudili, že se svými oplzlostmi na Radio 1 nesedí a přešel na tehdejší Radio Golem.
Od hip hopu jsi postupně přešel k taneční hudbě, co všechno jsi hrál?
Hrál jsem hip hop střihnutý americkou scénou typu Bruce Springsteena, Prince a Jamese Browna. S kamarádem Filipem jsme byli posedlí Amerikou. Hip hop a funk mě bavil hodně dlouho, pak jsem ale potkal partu okolo housu. K jejich stylu jsem přičuchl a můj vkus se pomalu přelil do dance music. Hip hop jsem nechal Aaronovi a jeho partě.
Byl jsi asi první člověk, který začal mixovat jingly do písniček. Obešlo se to bez řečí?
Když jsem uklízel, tak mě hrozně iritovalo, jak hudba dojíždí do ticha a ty slyšíš, jak moderátor pomalu vytahuje mikrofon a po odmlce spustí: „Tak to byli Nine Inch Nails.“ Následoval dlouhý projev, stahování mikrofonu nebo hlasité mačkání čudlíků. Zkusil jsem navrhnout, že bychom k tomu mohli přistupovat jinak. Nejdřív lidi nevěděli, jak to dělat. Pamatuju si na krásné noční vysílání s Honzou Gregarem alias Pudingem. On vybíral muziku a já všechny ty My Bloody Valentine a podobně propouštěl do sebe. Když chtě něco říct, tak jsem lehce stáhl muziku a on mluvil přes ni. V té době šlo o něco netradičního, málokdo mluvil přímo do hudby. Osobně jsem si to takhle vynalezl pro sebe i s jingly, protože mikrofon není můj nejlepší kamarád. Přemýšlel jsem, jak to udělat, abych co nejmíň mluvil.
Josef Sedloň a Pavel Bidlo v 90.letech, foto archiv Radia 1
Jak si pamatuješ další roky, co jsi v rádiu působil?
Nějakou dobu jsem tam přetrval, s Radiem 1 jsem byl od začátku. Měli jsme kancelář na rohu Petrské, potom se postavil Bunkr s novým studiem. Mezitím nám třeba z amerického velvyslanectví poslali dva gramofony Technics, ale i desky. Až později jsem zjistil, že jde o ty rapové potažmo housové gramofony. Chytla se mě parta okolo DJ Loutky, protože věděla, že mám možnost studia se skvělým vybavením, kde si můžeme dělat, co chceme.
Takže jste v rádiu měli trénink na gramofonech, co byly v té době vzácné?
Ano, myslím, že jsme měli dokonce čtyři. Dva ve studiu a dva přímo v Bunkru, někteří si na něj odkládali kazety a cédéčka. Opravdu jsme je dostali darem, v té době se lidi navzájem hodně podporovali a měli peníze. Mimo jiné jsem dělal i poslíčka Radia 1, takže jsem běhal po Praze a doručoval různé věci. Na americké ambasádě jsem vždycky pozdravil, podal papír, něco vyfasoval a běžel zpátky. Už za bolševika jsme si do americké knihovny chodívali půjčovat kazety a tak. Vzpomínám si na malý archiv, ze kterého se dalo pod rizikem vypůjčovat. V 90. letech jsme zas všichni chodili pro cédéčka do půjčovny Datart. Půjčovali nám je v pátek, odehrál jsem je na Radiu 1, využil je o víkendu v klubech a vracel až v pondělí. Lidí, co nějakým způsobem podporovali muziku, bylo v Praze hodně.
Málem zvukařem
Do jaké míry prorůstalo tvoje hrání v klubech s vysíláním na Radiu 1?
V klubech mě platili, v rádiu ne. Takže jsme s celou partou, do které patřil i Michal Máka, hráli kdekoliv se dalo. Z Michala se stal normální člověk, zatímco ostatní zůstali v modelu zlatých pražských klubů, kde DJ během setu mluví do mikrofonu.
Za Michalem jsem chodil třeba do klubu Festival vedle Alfy, šlo o studentský sklep s krápníky. Potkal jsem tam taky DJ Kubešku, který mi dali možnost hrát místo něj. Přenechal mi to a šel si číst knížku do kuchyně. Když se vrátil tak s podivem říká: „Cos to tady provedl? Vždyť tancovali úplně všichni!“ Bylo to tím, že jsem oproti němu vůbec nemluvil, jen napojoval Run-DMC, Beastie Boys a hity jako Everybody Dance Now. Neotravoval jsem s mikrofonem. Představ si cizince, co v Praze přijde do klubu a slyší DJ, jak vykládá: „Dámy a pánové, toto byla americká kapela Guns N‘ Roses.“ Byl jsem mladý a našláplý, navíc už jsem měl zkušenosti s hraním v rádiu. Kamarád Jirka Kalát běhal do Alfy a půjčoval si cédéčka i vinyly, které mi nosil do klubu, a já z nich rovnou hrál. Takže jsme muziku na set sháněli třeba i během daného večera. Potom nás platili i za hraní v Bunkru, takže rádio bylo spíš taková srdcovka. V Bunkru mně mimochodem nabízeli i práci zvukaře, zvučil jsem třeba koncert Jolly Joker, ale tímhle směrem mě to nikdy netáhlo.
Odešel jsi z Radia 1 ještě před svým odjezdem do Ameriky?
Jo, klubové hraní mě živilo i bavilo. Bylo ho navíc tolik, že už jsem ani neměl chuť si připravovat hodinové vysílání v rádiu. Uklízení jsem se samozřejmě vzdal ještě dřív. Svůj pořad jsem předal Aaronovi, který ho později svěřil někomu dalšímu. Skončilo to velmi mírumilovně.
Neseš si s sebou z těchto dob nějakou vzpomínku nebo náladu, co tě ovlivňuje dodnes?
Radio 1 pro mě reprezentuje můj start v muzice. Dostal jsem se tam díky bráchovi, který záhy odešel a místo něj tam zůstali jiní. Rádio vnímám jako startovací bod, kdy jsem se dostal mezi lidi. Poznal jsem Josefa, Standu, Vladimíra, Michala nebo třeba Jirku Neumanna. Lidi se střídali a přicházely další zajímavé osobnosti. Dřív jsem tam vysedával denně, potom už chodil jen na vysílání a schůze, postupně to ale vyšumělo. Začal jsem tady s mixováním a díky partě okolo Radia 1 se dostal k muzice, o které jsem netušil, že se vůbec dělá. Inspirace od těchto lidí si velice vážím. Z Josefa Sedloně se díky jeho pracovitosti a šílenosti stal hudební guru.
Kusy knihy na tiskových arších
Vybavíš si tehdejší reakce tvých známých mimo rádio?
Ze začátku jsem v rádiu všechny sral. Nevím, jestli kvůli tomu, že jsem prudil s pořádkem ve studiu, nebo protože jsem tam byl druhý Bidlo. Možná někoho napadlo, že jsem mazánek a dohodil mě tam brácha. On se přitom víc zajímal o zpravodajství a chod rádia, nebyl tolik přes novou muziku. Bavili ho Uriah Heep a Deep Purple, my jsme chtěli jít dopředu.
Reakce lidí na mé působení na Radiu 1 byly často špatné. Mnozí si ťukali na čelo, mám to takhle se vším pořád. Lidi mi nadávali a občas jsme se i prali. Jako jeden z prvních jsem totiž hrál hip hop. Vybavuju si rvačky v Bunkru, naštěstí se za mě většinou někdo postavil. Házeli po nás flašky, naštěstí jsme hráli v kleci, která nás ochránila. Fronta prudičů chtěla slyšet AC/DC a my pořád pouštěli něco nového, divného. Občas to bylo jak na diskotéce, lidi strašně otravovali s písničkami na přání. Vyžral jsem si to všechno.
Založíme fanclub
Ohlasy posluchačů se nesly v pozitivnějším duchu?
Pamatuju, že do studia volal třeba Petr Braun, ze kterého se potom taky stal DJ. Do telefonu mi oznámil: „Dobrý den, my bychom chtěli založit fanclub MC Bidla.“ Měl tři členy. Skamarádili jsme se a kluci začali hrát house po klubech. Volalo mnoho nadšených lidí, co nikde jinde hip hop neslyšeli, patřili mezi ně budoucí členové skupiny Chaozz. Dokonce i Affro se ozval a cenil, že šlo o první tuzemský pořad o hip hopu. Tehdy ještě pořádně ani neexistovali Peneři a my v klubech pro lidi, co chtějí bigbít, hráli americké rappery.
Ozýval se někdo i s dotazy, co to na Radiu 1 hraješ za hlouposti?
Těch bylo! Taková všehochuť, vybavuju si ty, co nadávali, co pochválili i co si něco přáli. Jedna skupina posluchačů, co připomínala klony Zorana Stehlíka, chtěla jenom tvrdou elektroniku a prosazovala hudební agresi. Mě osobně ale bavily jiné styly. Když Ecstasy of Saint Theresa vydala své první EP, vzal jsem dvě kopie do rádia. Já do sebe mixoval ty šílené plochy a různě obracel vinyly. Skrz zvláštní koláž jsme udělali premiéru v éteru. Představoval jsem novou kapelu tak, že jsem ji přetvářel. Motal jsem se kolem Muchowa a Čechtického, kteří si vždycky rádi hráli s krabičkami. Všichni jsme měli rádi elektroniku a muzika nás spojovala. Okolo Radia 1 se motala spousta zajímavých lidí, za které jsem vděčný.
Autor hudby k audioknize o R1 Jan Čechtický, technik Vladimír Srb a režisér Jan Drbohlav
Máš podobnou vzpomínku na další zásadní hudebníky 90. let?
Radio 1 jednou navštívil Svatý Vincent. Vešel jsem do kanceláře s nějakým papírem v ruce a on se mě zeptal: „Kterej ty seš?“ Odpověděl jsem, že Pavel Bidlo a on na to: „Ty jsi MC Bidlo? Žehnám ti.“ Klekl si na zem a dal mi ruku na rameno. Bylo to nádherné, kam se hrabe papež. Svatý Víncent se kolem naší party motal hodně, lidi v rádiu ho milovali a měli jsme vyvěšené i jeho obrazy.
A co vy?
Máte rádi rádio? Případné zážitky, poznámky, reakce, příběhy, obrázky a vzpomínky ke sdílení nejen na téma Radio 1 směle posílejte na komankova@gmail.com.
O knize
Život v éteru je kniha o Radiu 1 a začátcích soukromého rozhlasového vysílání v Čechách. Vyšla v srpnu 2023 jako první kniha vydaná protišedi. Má 352 stran, přes 500 fotografií a v současnosti je v prodeji druhý dotisk. Napsala ji Jana Kománková, od roku 1993 dodnes nepřetržitě DJ Radia 1, jinak kulturní novinářka.
Kam pro ni
I nyní je v běžné síti knihkupectví a eshopů, k dispozici je také audiokniha.
Comments
