Bílkova vila na Hradčanech se znovu otevírá

Krátce před letními prázdninami se pro veřejnost znovu otevírá pražská Bílkova vila, uzavřená od loňského podzimu kvůli přípravě nové stálé expozice. Autorem této pozoruhodné stavby z let 1910–1911 je sochař František Bílek (1872–1941) – jeden z nejoriginálnějších českých umělců přelomu 19. a 20. století. Objekt se nachází ve správě Galerie hlavního města Prahy od roku 1963.

Mimořádné je už samotné umístění pražské Bílkovy vily nad někdejší Chotkovou silnicí. Z tehdy zastavovaného prostoru hradčanských barokních bastionů si totiž sebevědomý umělec úmyslně zvolil největší a pohledově exponovanou parcelu, do jejíhož středu umístil své velkolepé obydlí evokující starověký chrám. Původní ideální podobu anticko-egyptizující ruiny se zborceným zdivem i sloupy bylo nutné po výhradách stavebního úřadu racionalizovat, aby mohla být zkolaudována. Budova tak byla ze středu zahrady přisunuta k Mickiewiczově ulici a získala svůj blokovitý kompaktní charakter, který se zřejmě inspiroval nedalekou usedlostí Zátorka, o jejíž koupi Bílek předtím usiloval.

Přestože se jedná o jeden z prvních tuzemských rodinných domů s plochou střechou, odráží jeho zevnějšek především Bílkovo hluboké náboženské založení. Z promyšlené symboliky vychází i atypický půdorys stavby, který má tvar segmentu a je odvozený od záseku kosou během sklizně. Do středu pomyslné kružnice, v němž je dnes umístěn Komenského pomník, sochař původně situoval sochu Mojžíše – starozákonního rozsévače a předobraz Krista, se kterým se ostatně sám identifikoval. Právě myšlenky duchovní orby, setby, zrání a úrody byly stěžejními alegoriemi Bílkovy spirituality. Obdobný význam mají ostatně i betonové egyptizující klasové sloupy, které kontrastují s tmavým režným zdivem stavby.

Podstatou Bílkova mysticismu, prostupujícího celým jeho rozmanitým dílem, byl specifický synkretismus námětů a idejí vycházejících z křesťanství, starověkých civilizací, východních náboženství a posléze husitství. Umělec sám se stylizoval do role kněze; svou dílnu vnímal i zobrazoval jako chrám, vlastní díla pak označoval jako modlitby. Vyhraněný náboženský charakter Bílkovy tvorby vyvolával již za jeho života četné kontroverze, nepochopení a kritiku.

Jižní část Bílkovy vily obsahuje vysoký sochařský ateliér, zatímco v severní polovině objektu se nacházel dvoupodlažní byt umělcovy rodiny. Žádná z místností není pravoúhlá, okosením jejich nároží vzniká uvnitř labyrint menších komunikačních prostor a intimních zákoutí. Autentickou atmosféru osobitých interiérů dotvářejí kromě původního, Bílkem navrženého a částečně i jeho vlastní rukou řezaného nábytku četné symbolicky pojímané detaily, které koncipoval v široké škále materiálů. Kromě vkládaných samostatných reliéfů jsou v kameni či štuku plasticky pojednána dveřní a okenní ostění, interiérové konzole či lucerny. Dveře pak přikrášlují dřevořezby sestávající z biblických a kosmologických figurálních námětů, přírodních či ryze symbolických motivů doprovázených signifikantními a nesnadno čitelnými nápisy. Bílek ovšem navrhoval též interiérové prvky v kovu, jak dokládají především původní lustry a dveřní kliky vesměs přírodních tvarů. Jedinečný charakter takto komplexně utvářeného obydlí a ateliéru tohoto originálního umělce – mystika je umocněn zde prezentovanými díly představujícími to nejcennější z Bílkovy objemné sochařské a grafické tvorby.

Cílem nové stálé expozice bylo odstranění rušivých a nepůvodních prvků vytvořených v rámci předchozí instalace a citlivější přístup k interiérům Bílkovy vily. V nich vystavená díla tvoří přehlednější tematické celky. Na rozdíl od chýnovského domu, kde lze spatřit převážně pozdní umělcovu tvorbu a jeho práce s husitskou tématikou, prezentuje expozice v pražské vile zejména sochařova exaltovaná raná díla, nabitá intenzivním mysticismem.

V někdejší prostorné dílně jsou vystaveny monumentální sochy a figurální kompozice charakteristické svými organickými formami, výraznými vertikalizujícími siluetami a patetickými gesty. Prostoru dominují tmavě mořené figury Úžasu (1907), Mojžíše (1904) a kolosální návrh pražského Husova pomníku (1901). Nejpůsobivější jsou Bílkovy práce ve dřevě – materiálu, který jeho naturelu nejvíce konvenoval. Pozoruhodná je ovšem také umělcova grafická a keramická tvorba doplňující sochařská díla rozmístěná v prostorách rodinné jídelny, Bílkovy pracovny a dalších místnostech, v nichž jsou tematicky prezentovány umělcovy počáteční práce, pomníkové návrhy a podobizny. Největší místnost prvního patra domu je věnována pozoruhodnému modelu Žižkova pomníku (1912–1925). Výstavní prostory v podkroví, kde se nyní otevírá výstava připomínající přátelství a spolupráci Františka Bílka s Otokarem Březinou, budou následně prezentovat a tématizovat Bílkův originální Národní pomník (1908).

Martin Krummholz

Bílkova vila

Galerie hlavního města Prahy

Bílkova vila

Mickiewiczova 233/1

Praha 6

Comments

comments