V souvislosti s pandemií koronaviru vypsalo České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny v Brně, stipendium pro autorky a autory z České republiky. Ze 182 žádostí vybrala odborná komise 16 stipendistů ve čtyřech žánrových skupinách, kterým rozdělila celkem 560 tisíc korun.

Pro náš web vznikla série anket s autory, kteří se stipendia zúčastní. Tady je druhý díl.

Markéta Pilátová

V roce 2020 získala autorka Markéta Pilátová výjimečně udělované stipendium Českého literárního centra, sekce Moravské zemské knihovny. Stipendium vzniklo s cílem podpořit tvůrčí psaní autorů v domácím prostředí v čase pandemie koronaviru a omezení volného pohybu i cestování po Evropě.

Na jaký projekt jste získala autorské stipendium ČLC a v jaké fázi práce jste nyní?

Získala jsem stipendium na psaní románu Hnízda z prostředí jižní Brazílie kam se do “studeného” horského pralesa na konci devatenáctého století stěhovali tzv. čeští Němci z vesnic v okolí Liberce. Jsem ve fázi rešerší a třídění fotografického a historického materiálu, který jsem shromáždila za posledních sedm let, kdy jsem mezi českými Němci v brazilské Nova Petrópolis pobývala. Tato fáze je také fází vytváření románové struktury a hledání “tónu” vyprávění a co nejvhodnější formy. Už teď ale vím, že hlavní hrdina by měl být čtrnáctiletý kluk, který se ocitne v “prvobytně pospolném” prostředí pralesa, kam přijede z civilizovaného, moderního Liberce, kde právě začaly jezdit první tramvaje. Jeho rodina si ale v brazilském pralese musí nejdřív postavit hnízda na stromech, aby ji nesežrala divoká zvěř.

S komunitou česko-německých krajanů v Brazílii jste se osobně setkávala jako lektorka češtiny. Do jaké míry vás při psaní inspirovaly vaše vlastní zkušenosti? 

Moje zkušenosti s období kdy jsem učila tzv. “bohemios” neboli rodiny českých Němců, kteří se vystěhovávali do Brazílie na konci 19. století z Liberecka, mne ovlivnily naprosto zásadně. Pochopila jsem, jak široký může být pojem “vlastenectví”, to, že existuje komunita lidí, která mluví německy a portugalsky a přitom má kořeny v Čechách a cítí se být českou komunitou. Nejvíc mne ale inspirovala houževnatost “bohemios” jejich podnikavost a láska k hudbě a soudržnost, díky níž se dokázali prosadit i v podmínkách, které jsou pro nás dnes nepředstavitelné. Ale já si je díky psaní románu představovat teď chci a díky “bohemios” o nich mám také spoustu materiálu, který můžu prozkoumávat.

Jak současná situace ovlivňuje váš život a tvorbu?

Současná situace je pro mne nepříjemná zejména finančně v tom, že odpadla spousta akcí spojených s knihami, které mne živí. Přestože se to postupně zlepšuje, školy, knihovny a festivaly, na nichž se moje literární čtení odehrávají, zatím nefungují v plném rytmu a podzimní fungování je také zatím s velkým otazníkem. Na druhou stranu s knihami tolik necestuji, tak mám víc možností se soustředit a psát nové příběhy.

Marka Míková, foto archiv autorky

Marka Míková

Na jaký projekt jste získala autorské stipendium ČLC a v jaké fázi práce jste nyní?

Získala jsem autorské stipendium na práci na dětské knížce Stromy. Myšlenku napsat něco o stromech si s sebou nosím už dlouho a jsem ráda, že se do ní teď díky stipendiu mohu pořádně zakousnout. Několik kapitol už mám a jakousi osnovu také, ale pravděpodobně se vše ještě bude proměňovat. Hodně také čtu o stromech. Ráda bych, aby knížka oscilovala mezi fantazií a realitou. Jsem tedy uprostřed práce.

V roce 2013 jste byla nominována na cenu Magnesia Litera za knížku Mrakodrapy (2012). Jak jste se od mrakodrapů, které se v jedné z povídek proměňují v bytosti, dostala k mluvícím a uvažujícím stromům?

Pocit, že věci, zvířata a rostliny cítí a vnímají, mě provází už od dětství a neopouští mě. Občas se mi zdá, že na mě kytky volají, že mají žízeň, ať je jdu zalít, o zvířatech ani nemluvě, stejně tak věci. Moc dobře rozumím pohádkám. A stromy, ty zvláštní bytosti, co nás obklopují, mají v sobě tolik tajemství. Pomyslete jen na vrby, co ty toho už vyslechly, nebo na hrdé lípy, pevné duby, veselé břízy, stromy v děštnýc pralesech, prastaré sekvoje… copak k nám nemluví?

Jak současná situace ovlivňuje váš život a tvorbu?

Vše se už vlastně vrátilo do normálu. Až na cesty v dopravních prostředcích s rouškou. Přetrvává vědomí křehkosti člověka, jeho smrtelnosti a zároveň vděčnost za každý nový den, vděčnost za to, že můžeme být spolu, vděčnost za chvíle, kdy se smějeme, povídáme si a jsme. Také nejistota. Vlastně se nedá nic slíbit a naplánovat. Čas se tak trochu zpomalil. To vše balancuje na hranici stísňujících pocitů a jasného vnímání hodnot, které stojí za to.

Lucie Lomová, foto David Konečný

Lucie Lomová

Na jaký projekt jste získala autorské stipendium ČLC a v jaké fázi práce jste nyní?

Stipendium mi pomáhá soustředit se na práci na mém (částečně) autobiografickém komiksu, v němž se vracím do časného dětství, kdy jsme byli celá rodina jeden rok v Chicagu. Mám jen provizorní název, ale nechci ho zatím uvádět. Bude to poměrně dlouhý komiks a já jsem ve fázi hrubého skicování, kdy zároveň situace rozvíjím a košatím… Chci co nejdéle zachovat ten tvar otevřený, abych měla možnost děj a strukturu měnit, regulovat tempo vyprávění. Chci takhle projet celý příběh až ke konci a teprve pak kreslit načisto.

Poprvé zpracováváte (částečně) autobiografickou látku. Co vás k tomu vedlo?

Přemýšlím o tom jako o tématu už dávno, ale musela jsem počkat, než to dozraje, než se osmělím. Možná proto, abych měla dostatečný odstup, a asi i autorskou zkušenost.

Jak současná situace ovlivňuje váš život a tvorbu?

Ze začátku jsem si sice říkala, že se můj život až tak nezměnil, protože stejně sedím stále doma za stolem, ale samozřejmě to stejné nebylo. Celý svět kolem se proměnil a zúskostněl, oči lidí najednou vykukovaly vyděšeně zpod roušek, bylo vidět, že myslí na to, jestli je nemůžete nakazit, podání ruky a objetí bylo náhle nebezpečné. Ve městě zavládlo divné ticho a klid, před domem na trávníku (na hlavní ulici) se začaly pást divoké kachny. Kladla jsem si zásadní otázky, jak na tom jsme jako lidstvo a jak na tom jsem já sama, ale místo hlubokého usebrání  přišla hlavně roztěkanost a špatné soustředění. Teď už je to lepší, zklidnili jsme se, už to tak neprožívám a jen je mi líto všech zrušených besed, festivalů a setkání, kterých jsem se měla zúčastnit. Jak moc to ovlivňuje mou tvorbu nejsem schopná posoudit.

Extra tip

Odkaz na Street View galerii bytu Jaroslava Foglara naleznete zde

Comments

comments