GHMP představuje tvorbu umělce a světoobčana Ivana Meštroviće

Chorvatský sochař Ivan Meštrović (1883, Chorvatsko – 1962, Indiana, USA) zanechal svým komplexním dílem a tvůrčí dráhou nesmazatelnou stopu na mezinárodní umělecké scéně. Spolu s pevným ukotvením v antické a středomořské tradici si zároveň osvojil dominantní prvky archaičnosti, Vídeňské secese, symbolismu, impresionismu, art deca, neoklasicismu a pozdního realismu, jimž pokaždé dokázal vtisknout vlastní nezaměnitelnou pečeť. 

Během šesti desetiletí jeho kariéry nacházely námětové okruhy, které jej zajímaly především – zahrnující řadu náboženských motivů, figurálních studií, portrétů a monumentálních soch – významné potvrzení na výstavách pořádaných doma i v zahraničí. Meštrović často využíval svého mezinárodního věhlasu a popularity k tomu, aby široké veřejnosti představil své umělecké i politické ideály, jež – v souladu s jeho životní zkušeností – podléhaly změnám. Například Meštrovićovo přátelství s rodinou Masaryků mu poskytlo příležitost vyjádřit své rozčarování nad poměry v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, později Království Jugoslávie, na jehož vzniku se sám podílel a které svým dílem reprezentoval.

Meštrović si vytvořil mimořádně rozsáhlou síť kontaktů, mezi něž patřili i mnozí českoslovenští umělci a politici. Názorově a účastí v protirakouském zahraničním odboji za 1. světové války byl spřízněn s Tomášem Garriguem Masarykem. Blízké přátelství navázal se sochařem Bohumilem Kafkou (1878–1942). Oba sochaři si mezi léty 1907–1909 pravidelně dopisovali. Meštrović současně v roce 1908 Kafku portrétoval. Jejich vztah byl oboustranně přínosný; díky němu se mimo jiné Meštrović stal členem České akademie věd a umění a zasloužil se o to, aby se komise pro zřízení Žižkova pomníku na Vítkově nakonec rozhodla pro Kafkův návrh (1933).

Okouzlení futuristickou malířkou Růženou Zátkovou (1885–1923), Meštrovićovou důvěrnou společnicí v bouřlivých dobách 1. světové války, výrazně poznamenalo jeho soukromý život i tvorbu, zejména v paradigmatických dílech Vestálka (1917) a Mauzoleum rodiny Račićů (1920–1922).

Foto © Galerie hlavního města Prahy.

Výstava mimo jiné poukazuje na Meštrovićova setkání s dalšími významnými osobnostmi, včetně Augusta Rodina (1840–1917), a na způsob, jakým se všichni navzájem ovlivňovali. Tyto vztahy byly navíc geograficky značně rozsáhlé a zahrnovaly bezpočet evropských a amerických měst. Zásadní je také připomenout výstavy, které definovaly a následně redefinovaly Meštrovićovo umělecké a společenské postavení. Od roku 1903, kdy se sochař poprvé představil pražské veřejnosti na skupinové výstavě chorvatských umělců pořádané Spolkem výtvarných umělců Mánes, až do roku 1933, kdy se pod záštitou československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka konala za velkého zájmu veřejnosti a médií rozsáhlá prezentace umělcova díla v Letohrádku královny Anny. Ivan Meštrović zde zazářil jako jeden z nejvýznamnějších evropských sochařů své generace.

Spojení s Československem, ale i dalšími evropskými, severoamerickými a jihoamerickými zeměmi dokládá, že Meštrović byl pravý světoobčan. V mnohotvárnosti a šíři jeho vlivu je nicméně třeba vyzdvihnout slovanskou, středoevropskou kulturní a politickou identitu, jež nacházela svůj odraz v dialozích s českými politiky, umělkyněmi a umělci, kterých si hluboce vážil.

Foto © Galerie hlavního města Prahy.

Výstava nově kriticky zhodnocuje tvorbu Ivana Meštroviće ve středoevropském kontextu. Poslední velká souborná výstava v Čechách se uskutečnila v tehdejší Oblastní galerii Olomouc v roce 1970 a ještě téhož roku, osm let po sochařově smrti, také ve Valdštejnské jízdárně. Jednalo se o putovní výstavu, která započala svoji cestu v Musée Rodin v Paříži 1969. Aktuální pražská retrospektiva zhodnocuje Meštrovićovu tvorbu od rakousko-uherského mocnářství až po konec druhé světové války. Je pojata jako mapa Evropy, v jejímž rámci Meštrović vystavoval a tvořil (Praha, Vídeň, Paříž, Londýn, Řím, Záhřeb, Bělehrad, Split, Cavtat…). Kromě Evropy pracoval Meštrović i ve Spojených státech amerických.

Architektura výstav, která většinou funguje jako služebná podpora, nyní roste do podoby inkluzivních struktur vycházejících ze specifického výstavního prostoru 2. patra Městské knihovny. Dominik Lang se stává jakýmsi „průvodcem” prostředí, ale i vrstvami minulosti (Meštrović jako sochař v pohybu) i přítomnosti (výtvarné intervence Anny Fiedlerové, živé obrazy edukačního oddělení). Audiosložku má na starosti sdružení Kinetikon, které zdramatizovalo a nechalo namluvit profesionálními herci dopisy mezi Meštrovićem (Kryštof Krhovják) a Růženou Zátkovou (Marie Švestková), Bohumilem Kafkou a Augustem Rodinem (Přemysl Rut).

Výstavní projekt Ivan Meštrović (1883–1962). Sochař a světoobčan představuje umělcovo dílo ze sbírek Muzeí Ivana Meštroviće v Záhřebu a Splitu, Srbského národního muzea v Bělehradu a Národní galerie Praha v souvislosti s dílem francouzského sochaře Augusta Rodina (Musée Rodin v Paříži). Meštrovićova tvorba je doplněna o práce českých sochařů z Národní galerie Praha a Galerie hlavního města Prahy (František Bílek, Jaroslav Horejc, Jan Štursa, Ladislav Kofránek, Josef Mařatka a Bohumil Kafka) a rakouského sochaře českého původu Antona Hanaka (Moravská galerie v Brně).

Foto © Galerie hlavního města Prahy.

K výstavě vychází obsáhlá stejnojmenná publikace (Sandra Baborovská, Ondřej Vojtěchovský, Barbara Vujanović [eds.]), která shrnuje Meštrovićovu tvorbu. Monografie, do níž přispělo deset domácích i zahraničních autorů, odborníků v oblastech dějin umění a historie, se zabývá různými aspekty uměleckého i politického života Ivana Meštroviće. Věnuje se kontextu vývoje sochařství v době Meštrovićova uměleckého zrání, zejména během jeho vídeňských studí a působení v Paříži pod vlivem Augusta Rodina. Objevné poznatky přinášejí kapitoly o Meštrovićových vazbách na české prostředí a o české reflexi Meštrovićova díla. Autoři představují Meštroviće jako mezinárodně vysoce úspěšného umělce bořícího bariéry mezi údajnými centry a periferiemi světového umění. Kniha je dosud nejrozsáhlejší odbornou publikací věnovanou tomuto významnému sochaři v českém jazyce. Přináší řadu dosud nepublikovaných vyobrazení, zejména pak snímky Meštrovićových soch od českého fotografa Josefa Sudka. Všechny texty jsou paralelně v češtině a angličtině. Součástí knihy je taktéž životopisná chronologie, reprinty textů o Meštrovićovi od předních českých výtvarných kritiků první poloviny 20. století a výběrová bibliografie zaměřená na českou produkci o Meštrovićovi. Publikace vychází ve spolupráci GHMP s Muzei Ivana Meštroviće ve Splitu a Záhřebu.

Ivan Meštrović (1883–1962) Sochař a světoobčan

24. 11. 2022 – 26. 2. 2023

Galerie hlavního města Prahy

Kurátorky: Sandra Baborovská, Barbara Vujanović

www.ghmp.cz  |  Facebook: www.facebook.com/GHMP.cz  |  Instagram: @ghmp.cz

Comments

comments