Jste expat, který nějakou dobu žil v New Yorku, Los Angeles, Atlantě a Londýně. Chápu, že nechcete prozradit svou identitu (pravděpodobně ani svou národnost), takže si nejsem jistá, jestli se mohu zeptat – co vás přimělo cestovat po tolika místech a žít tam, a nyní jste už léta tady v relativně malé Praze?

Narodil jsem se v New Yorku a vyrůstal v jeho okolí. Je to rozhodně jeden z největších mixů kultur z celého světa. Můj otec se narodil v Evropě a vzpomínám si na mnoho evropských příbuzných. Když mi bylo 10, jeli jsme na rodinný výlet do Evropy. Myslím, že jsem tehdy dostal chuť cestovat. Když jsem šel na vysokou školu, studoval jsem šest měsíců v Londýně a poté jsem strávil rok prací jako číšník a sběrač ovoce na farmě, cestoval jsem po Evropě a Blízkém východě. Bylo to tak zábavné, pohybovat se tak snadno mezi různými zeměmi a kulturami, a líbil se mi ten pocit expata/outsidera. Stěhování do nových míst člověku také dává příležitost znovu se v novém prostředí definovat, což jsem i udělal.

A co vás přimělo říct si: „Tak, teď začnu psát blog o jídle“?

Moje práce byla tehdy dost suchá a intenzivní a já jsem hledal kreativní způsob, jak se vyjádřit. Baví mě kreativní psaní, hra se slovy, dobré vtipy, špatné slovní hříčky, aliterace – a snažil jsem se najít způsob, jak to vyjádřit. Četl jsem tehdy některé blogy pro zábavu a mé oblíbené byly ty, kde anonymní insideři vyprávěli příběhy o tom, jaké to je být vyhazovačem v nejlepších klubech v New Yorku nebo advokátem v přední právnické firmě. Neměl jsem takové pracovní příběhy a nechtěl jsem psát o svém osobním životě. Pak jsem si jednoho dne na začátku roku 2007 přečetl článek v New York Times o nejlepších blogerech, co píšou o restauracích. Rozsvítila se mi žárovka nad hlavou. Uvědomil jsem si, že v Praze nejsou žádné anglicky psané blogy o jídle a že budu první (i když českých blogů už bylo několik). Vždycky jsem rád chodil na jídlo a věděl jsem, že budu mít nekonečný zdroj obsahu. Taky mi vyprávění o mých večeřích z pohledu mého osobního vkusu a zkušeností vzalo pocit tlaku. Nemusel jsem se vnímat jako profesionální kritik jídla. Byl jsem jen vypravěč, který sdílel názory ovlivněné rozsáhlými zkušenostmi.

Jste teď docela známý a vaše slovo má váhu. Jak se to všechno stalo a co ovlivnilo vaši cestu?

No, otázka, jestli jsem „slavný.“ Pravděpodobně jsem známý v komunitě milovníků jídla a mezi dalšími influencery v oblasti restaurací. Ale existuje spousta dalších autoru píšících v angličtině s mnohem většími čísly na sociálních platformách, a nejsou tu tak dlouho jako já. Myslím, že částečně je to tím, že mě nezajímá používání aplikací k vytváření rychlých videí s hudbou, kde bych byl hlavní postavou. To je teď žhavé téma a vkládání své tváře do toho je mnohem poutavější než fotky a text. Můj koncept od začátku byl být anonymní a tajemný,  aby to podnítilo představivost a zvědavost lidí. Také mám pocit, že kdybych byl slavný a restaurace mě poznaly, zacházely by se mnou lépe než s běžnými zákazníky, což by nebyl skutečný nebo pravý zážitek.

Opravdu si užívám vaše recenze a myslím, že prozrazují  široké znalosti i zdravý rozum. Také oceňuji, že reagujete na komentáře. Jsou některé z nich otravné, nebo jste nad tím?

Když jsem začínal, občas mě komentáře rozčílily, pokud byly urážlivé. Dnes už jich je málo. Snažím se, aby moje odpovědi byly pozitivní a lehké. Pokud mě někdo uráží, občas použiji humor k odvrácení útoku a řeknu něco jako: „Mami (nebo Tati)! Přestaň mi psát komentáře!“ Ale pokud se někdo stane příliš zlým a negativním, dám mu jedno varování a pokud to pokračuje, blokni ho. Ale to je vzácné. Je to moje platforma, moje hobby, a je to o šíření znalostí a radosti, včetně mé vlastní.

Jaké bývají reakce od majitelů míst, o kterých píšete?

Když se mi nějaké místo líbí, občas dostanu velké díky od majitele. Obvykle jim dojde, kdo jsem, protože jsem se při návstěvě obvykle hodně ptal. Já jen uznávám, že odvedli dobrou práci. Pokud by mi jejich jídlo nebo restaurace nevyhovovaly, nebyli by se mnou tak spokojeni. Na druhou stranu jsem měl restauratéra, který rozšířil zprávu mezi svými přáteli, že pokud mě někdy uvidí, aby mu dali vědět, kde jsem. Byl naštvaný na můj negativní příběh a chtěl se se mnou konfrontovat. Jiný velmi známý restauratér věděl, kdo jsem, a myslel jsem si, že mezi námi byly celkem přátelské vztahy. Byl jsem pravidelným návštěvníkem jeho restaurace. Ale napsal jsem něco, co v jednom ohledu vyznělo negativně, nedomyslel jsem to, ale naštval se opravdu hodně.

Jak podle vás vypadá česká gastronomická scéna?

Jako místní vidím, že se vyvíjí a stává se lepší a lepší, ale nemám zkušenosti jako foodies z New Yorku, ha. Nepovažoval bych se za špičkového odborníka na českou gastronomickou scénu. Ale co se týče vyšší úrovně, jsem velkým fanouškem Výčepu na Korunní, i když tamní ceny mě občas trochu omračují. Existuje spousta sofistikovaných míst, která jsem ještě neměl šanci nebo čas vyzkoušet, jako jsou Alma, 420, Marie B nebo Stangl. Věřte nebo ne, nikdy jsem nebyl v La Degustation.

Jaký máte názor na české jídlo?

Žiju v Praze už 25 let a vyzkoušel jsem většinu českých jídel. V prvních letech jsem jedl hodně českého jídla. Například jsem si chodil s kamarády po basketu dávat koleno v jedné špinavé staré hospodě na Malé Straně (ten podnik už neexistuje). Ale už 15 let jsem koleno neměl. Mým nejoblíbenějším jídlem je asi svíčková. Rád vždycky hodnotím omáčku. Každá je jiná. Také miluji řízek a bramborový salát – smažené jídlo mě opravdu přitahuje.

Jak jste přišel na název svého blogu?

Czech Please je taková špatná slovní hříčka a trochu klišé. A to se mi líbí. Je tu fráze „check please“ (účet prosím), která je úzce spojená s restauracemi, a mít k tomu dvojsmysl s názvem země bylo prostě příliš dobré na to, abych to odmítl. Ale když jsem začínal, jeden kamarád řekl: „Technicky vzato, aby to bylo gramaticky správné, mělo by to být ‚Czech, please, s čárkou.'“ Velmi otravné. Už nejsme přátelé (dělám si legraci).

Byl jste někdy požádán o podporu nebo spolupráci ze strany majitelů restaurací?

Čas od času dostávám do zpráv nabídky od restaurací. Nikdy se s tím ale necítím v pohodě. Rád to beru jako své hobby a něco jako žurnalistiku. V tomto duchu mi to nepřipadá správné brát za to peníze. V hloubi duše bych si přál, abych z toho měl alespoň nějaké peníze. Ale jsem až příliš velký purista. Tak to vidím: Jak můžu napsat něco negativního, když dostávám jídlo zdarma nebo peníze? Pokud nemůžete najít nic, co by bylo potřeba zlepšit, a recenze je 100% pozitivní, pak obvykle takové recenzi nevěřím.

Jaká místa považujete za skvělá teď?

El Camino, Sodo, Kantyna, Burgerman, Mr. Hot Dog, Sandwich Rodeo, Sumi Garden, La Bottega di Finestra (většina restaurací La Collezione), Da Pietro, Wokin, Megablast, Golden Egg, La Focacceria.

Jak dlouho vám trvá napsat příspěvek? Přečtu je hned, ale předpokládám, že to nejsou pětiminutovky napsané na mobilu při čekání na tramvaj, že?

Příspěvek s velkým množstvím textu a fotek mi může trvat 30-40 minut. Ale někdy chci jen vyzdvihnout jednu položku jako skvělý croissant a to trvá asi pět minut. A je to vtipné – jeden z nejpopulárnějších příspěvků, které jsem měl v posledních měsících, byl o mé lásce ke kremžské hořčici. Věděl jsem, že je to neobvyklý příspěvek, ale nečekal jsem obrovský příliv lásky a názorů na to. Také jsem způsobil menší kontroverzi (a diskuse), když jsem omylem označil svou oblíbenou značku za českou, když ve skutečnosti byla slovenská.

Je to něco, co berete velmi vážně, zvláště teď, když máte docela velkou sledovanost, nebo je to spíš „Oh, šel jsem do tohoto místa a dal jsem si skvělý sendvič, místo toho, abych poslal jeho fotky třem svým přátelům, možná bych to mohl dát na Facebook“ a myslíte na své čtenáře?

Hodně lidí mi poděkovalo a říkali, že se na mé účty a příspěvky dívají, když hledají nápady na místa, kam jít na jídlo. A rád sdílím znalosti o dobrých a chutných věcech. A občas také o problémech nebo věcech, kterým se vyhnout. Takže myslím na „komunitu“ – pomáhání lidem. A rád mluvím o jídle s kýmkoli.

Říkáte, že jste „první blog o jídle a pití v angličtině v Praze“ a máte účty na Facebooku, X a Instagramu. Ale žádná webová stránka? Neplánujete ji?

Ono to vlastně začalo jako blog na starém Blogspotu od Googlu. Ale počet čtenářů na takových stránkách klesal a já jsem získával větší zapojení z účtů na sociálních médiích, takže jsem s webovým blogem přestal. Také jsem si všiml něčeho pro mě trochu smutného. Když jsem napsal dlouhý příběh s několika obrázky, získal jsem jen malou míru zapojení a čtenářů. Ale když jsem jen zveřejnil fotogalerii s minimálním komentářem, čísla byla mnohem větší. Závěr: čtení vymírá. Lenivá část mé osobnosti by chtěla jen zveřejnit fotku a říct: „To byl skvělý hamburger z Mr. Hotdog“ a nechat to tak. Ale vždy cítím potřebu vysvětlit více do detailů, ať už to lidé chtějí nebo ne.

Máte s blogem nějaké plány na rozšíření nebo změnu, nebo vám to teď vyhovuje?

Nemám žádné plány na změnu. Jsem zaneprázdněnější než kdy jindy životem a prací mimo blogování, takže je náročné to udržet. A přesto, po 17 letech, to nemohu nechat být.

Anglická verze: