Karel Cudlín: Na divadlo jsem se styděl, psát jsem neuměl. Tak jsem skončil u focení
Foto©Jan Mihaliček/400ASA
Bilanční výstava fotek z Izraele, série plakátů v tunelu mezi Žižkovem a Karlínem, práce v porotě ceny Czech Press Photo, jejíž ocenění předtím bezmála dvacetkrát získal. Tohle všechno má čerstvě za sebou Karel Cudlín, který se řadí k legendám české dokumentární fotografie. A teď kromě řady dalších aktivit spolu se svými kolegy z nového fotografického sdružení 400ASA připravuje další společnou výstavu, která začne poslední únorový den v Národní galerii. Zeptali jsme se ho, jak se k fotografii dostal, a jak se mu s ní dosud žije.
Foto©Karel Cudlín/400ASA
Nedávno ti skončily dvě výstavy fotek, další právě připravuješ. To máš teď v sobě takový vnitřní přetlak?Je to úplně náhodou, a zdaleka ne všechny vystavené věci jsou nově vytvořené. Na výstavě fotek z Izraele jich sice bylo pár i z roku 2018, protože jsem tam loni byl asi třikrát, ale ty nejstarší byly až z roku 1996. S kurátorkou Mishou Sidenberg jsme to dali dohromady jako průřez mými fotkami za víc než dvacet let. Hlavní důvod bylo výročí 70 let státu Izrael. Ta druhá výstava v karlínském tunelu byla plakátová záležitost. Pro mě to bylo něco atypického, hodně detailů z Prahy. Bylo to spíš takové odbočení, ale strašně mě bavilo. A teď se připravuje společná výstava se spolkem 400ASA v Národní galerii. Budu tam mít tak jako všichni ostatní devět fotek, které doprovodí projekce dalších asi třiceti. Na výstavě budou fotky z židovské obce. Asi polovina snímků bude nová a polovina starší. Projekce je malý průřez dosavadní tvorbou.
Vraťme se k podzimní výstavě fotek z Izraele v Czech Photo Centre. Co tě tam láká a proč jezdíš zrovna tam?
Poprvé jsem tam jel v roce 1995 s nakladatelem Viktorem Stoilovem. Strašně se mi tam líbilo po všech stránkách – lidi, země, atmosféra i možnost přecházení z různých prostředí. Střídání časoprostorů, když to řeknu hodně nadneseně. V Jeruzalémě můžeš za pět minut přejít od ortodoxních Židů na Staré město, kde jsou některá nejposvátnější místa tří náboženství – judaismu, islámu i křesťanství. Izrael je pupek světa, základ kultury a všeho možného, takže jsem se rozhodl, že tam budu jezdit. Pořád se tam rád vracím. A je to celkem osudová záležitost, dokonce jsem tam kdysi v kavárně potkal svou budoucí první ženu. Byla sice taky z Prahy, ale zrovna tam pobývala. Potom jsme tam společně s ní jezdívali každý rok na měsíc až na dva. Jednak na to bylo víc času, taky se to dalo jednodušeji než dnes řešit s ubytováním u kamarádů. Teď tam sice taky párkrát do roka jezdím, ale spíš jen na pár dní. Je to dané mými časovými i finančními možnostmi. Fotit se tam snažím pokaždé, nejraději to spojuji s událostmi, jako jsou jejich svátky.
Jak se v Izraeli domluvíš?
Mám tam hodně známých z českého prostředí, tam je to samozřejmě nejjednodušší. S ostatními se člověk domluví anglicky, a když náhodou ne, tak skoro určitě rusky. Hebrejštinu mám strašně rád, ale rozumím jen tak každé páté slovo. Chtěl bych se to proto naučit aspoň na elementární úrovni, abych si mohl i něco přečíst.
Jak to tam řešíš s ubytováním, když tam trávíš tolik času?
Obvykle jsme spávali po známých, což se snažím dělat do dneška. Ale protože často zestárli nebo aspoň už mají děti, není to tak snadné, nastěhovat se k někomu na tři neděle. Tehdy jsme si třeba s nimi na tu dobu vyměnili byt, ale teď už je to pro mě daleko komplikovanější. Přesto se vzhledem k finančním možnostem po hotelech snažím spát co nejmíň, ale někdy se tomu nevyhnu. Stále tam mám příbuzné své bývalé ženy a různé dobré známé, takže když jsme tam teď byli v září, půjčili nám svůj letní byt u moře, kde jsme mohli být pár dní.
Foto©Karel Cudlín/400ASA
V zahraničí fotíš často.
Ještě déle než tam jezdím taky na Ukrajinu, fotit mizející svět. Když jsem mimo Kyjev nebo místa, kde mám pár známých – měl jsem jich víc, ale někteří už umřeli – tak se to řeší hotelem. Tam naštěstí nejsou tak finančně náročné, jako třeba v Jeruzalémě. Úplně rovnou na ulici jsem snad nespal nikdy, nanejvýš někde na letišti při cestování.
Co tě přivedlo na Ukrajinu?
Když pominu cesty do někdejšího Sovětského svazu, tak jsme tam poprvé přijeli v srpnu 1991, když se tam začaly dít zajímavé věci. Byl jsem tam tehdy s kolegou Vojtou Dukátem, který měl obytné auto – upravený volkswagen. Umožňoval cestování i v zimě. Byla tam taková primitivní kamínka na propan butan, takže jsme v něm prospali snad stovky nocí. Na Ukrajinu to nebylo daleko, dalo se tam dojet za dva dny pohodlné jízdy. A hlavně na vesnicích se to na nás nabalovalo jako sněhová koule. Lidi tam byli a stále jsou ohromně vstřícní, takže člověk se s někým poznal, a pokud se seznámil s jedním, tak díky němu hned znal celou vesnici. Intenzivně jsem tam jezdil v 90. letech, když se rozpadl Sovětský svaz a děly se tam věci po všech stránkách zajímavé, a často taky smutné.
Foto©Karel Cudlín/400ASA
Přispět k chápání souvislostí
Tehdy fotografové jezdili do světa i fotit různé hrůzy, aby ukázali, jaký doopravdy je, a říkali, že to svými fotkami chtějí změnit k lepšímu. Měl jsi taky takovéhle chutě a máš dojem, že tvoje fotky někdy měly takovýhle efekt?
Já si tím osobně nejsem jistý, že by to k něčemu takovému mohlo vést – co se se mé tvorby týká. Ale já jsem nikdy nevyhledával žádné sociální problémy, nějaké katastrofy nebo válečné konflikty. Spíš jsem se snažil vidět nějaké momenty, které jsou hodné zaznamenání. Že by mé fotky něco změnily nebo upozornily na nějaký palčivý problém, který by se začal řešit, tak o tom tedy přesvědčený nejsem. Určitě jsou takoví fotografové. Ty fotky měly určitě smysl pro mě, ale mohou snad také přispět k porozumění a chápání souvislostí. V 90. letech, když se všechno měnilo, tak se člověk cítil jako velký reportér a mohl jezdit po světě, ale ten svět se rychle začal měnit a po dalších letech se začala měnit sama žurnalistika. A dneska už je úplně jiná – fotí spousta lidí. Potřeba něco ukazovat už taková není, protože všichni všechno sami vidí hrozně rychle. Přesto si myslím, že má smysl neustále dělat hezké fotky.
Dost jsi toho nafotil i na cestách s prezidentem Havlem.
Samozřejmě. Bylo zajímavé, že když jsem fotil třeba na Ukrajině, tak jsem týden byl někde na vesnicích, úplně ve ztraceném světě, a potom jsem se dostal na dva dny do prezidentského paláce do Kyjeva, což je samozřejmě zajímavé srovnání. Cest s prezidentem sice nebylo tolik, ale pro mě bylo fantastické, když jsem se s ním třeba v roce 2000 dostal do Ameriky. Měl jsem možnost tamější společnost poznat z úplně jiných stránek, než když tam člověk přijede jako turista nebo novinář. Bylo to úžasné, a společnost Václava Havla to ještě umocnila. Člověk je tam proto, aby něco dokumentoval, takže volného času na nich bylo naprosto minimálně. Ale bylo to super.
Jak blízko tě Havel k sobě pustil a jaký jste měli spolu vztah?
Nemůžu říkat, že jsme měli nějaké blízké vztahy jako někteří kolegové, třeba Olda Škácha, se kterým se znali celý život, nebo Tomki Němec, který si s ním tykal. Ale byl to slušný a empatický člověk. Zejména na cestách se člověk mohl účastnit i některých věcí mimo oficiality, a i na ně jsem měl trochu exkluzivnější přístup. Takže občas jsme si večer s ochrankou a lidmi z delegace společně sedli, ale po deseti hodinách oficialit to už bylo někdy únavné. Státní návštěva není rekreace. Takže slovo vztah je příliš silné, ale na druhou stranu, čím tam člověk byl déle, tím se vazby víc utužovaly. Všechno bylo založené na důvěře. Nemuselo se moc říkat, co se smí a co ne.
Takže nic vysloveně osobního tam nebylo?
V roce 2005 jsem měl velké zdravotní problémy – nádor na ledvině. Václav Havel se dozvěděl, jak na tom jsem, asi od sekretářky, a napsal mi do nemocnice ručně psaný dopis: „Pane Cudlíne, zdravím vás, slyšel jsem, že vás operují, přeju vám brzké uzdravení a hodně úspěchů, zdraví Václav Havel“. Ten dopis přinesli mé ženě, a když jsem se probral z narkózy, tak jsem ho měl na stolku, což pro mě byla neuvěřitelná věc.
Foto©Karel Cudlín/400ASA
Hledání spojenců
Jak ses dostal k fotografii?
Už na gymplu. Když je člověku patnáct, tak je takovej houbovitej. Někdo psal básně, někdo maloval, někdo chtěl dělat divadlo. Na to jsem se styděl, psát jsem neuměl, tak když jsem chtěl něco dělat, tak jsem fotil. Nepatrně mě na tom zajímala i technika a důležité pro mě byly filmy, obrázky, ilustrace, i když z dnešního pohledu třeba strašně špatně vytištěné. Prostě jsem zkoušel něco dělat, hledat spojence a někoho, kdo by s tím pomohl. A když člověk hledá ve správný čas, tak ty lidi většinou taky potká. Rodiče s tím neměli nic společného, otec byl doktor, matka úřednice, ti spíš měli strach, že se tím neuživím. Zatím se tím živím, ale volná noha není úplně jednoduchá.
Jaký typ zakázek je pro tebe z tohohle hlediska zásadní?
Od revoluce jsem měl hodně let částečné úvazky v časopisech nebo novinách. Nejdřív v Lidovkách, kde byla v 90. letech dobrá partička lidí, potom v někdejší agentuře ČTA. Dlouhou dobu jsem spolupracoval s Respektem, občas jsem učil. Na FAMU jsem byl 20 let jako externista. Z toho se ale žít nedá. Posledních pět let hodně pracuji jako fotograf filmů a televize – to znamená portréty herců a fotky z natáčení. To mívá kouzelnou atmosféru a já to mám moc rád. Dřív jsem občas dělal výroční zprávy, architekturu a tak dál…Takže se to musí různě kombinovat.
A jakou roli pro tebe hrála různá vítězství ve fotografických soutěžích jako je Czech Press Photo?
Z toho se vyžít nedá, i když jedinečný byl třeba Grant Prahy, kde těch peněz bylo víc a pomohlo mi to minimálně na ten rok. Pracoval jsem i na knižních projektech, dělám často portréty a skoro 30 let spolupracuji s Revolver Revue.
To všechno asi moc nejde dohromady s rodinným životem…
Děti nemám. S první ženou jsme je neměli, a moje nynější druhá žena je má už odrostlé. Mít děti a chtít cestovat, to by bylo velmi komplikované. A partner musí být hodně tolerantní, i když jde jenom o ta natáčení. Dřív člověk strávil hodně času v temné komoře, dneska zase trávím čas u computeru. Takže třeba u věcí, které dělám pro film, po natáčecím dnu musím strávit editováním, upravováním a popisováním dalších pět, šest hodin. A najednou je z jednoho dne focení práce ještě na druhý.
Máš nějaké koníčky, kterými si čistíš hlavu od focení? Sportování bych tedy asi nečekal.
Bydlíme v Horních Počernicích, a když je čas, tak se snažím tak na hodinu vzít ven pejska, a to by tak bylo asi všechno. Jezdíme spolu na kole, což je bezvadný, ale to nepovažuju za sport. Samozřejmě jsem dřív hodně četl, ale teď čtu mnohem míň. Když člověk pořád kouká do počítače, tak už na to nemá čas. No a pak je to moje cestování. Ale že bych měl nějaké koníčky, ať přemýšlím jak chci, nic moc mě nenapadá. Jo, vlastně rád jím…
Foto©Karel Cudlín/400ASA
Pes jako spoluautor
Když už jsi zmínil pejska, tak mě zaujalo, že u prosincové výstavy v tunelu jsi ho uváděl jako spoluautora.
Je čivava, to on to všechno vymýšlí. Je malý tělem, ale velký duchem, takže ze své hlavičky vysílá signály, které přijímám. Pak se to jenom nějak přetaví, a je to hotový. Je to malý génius. Nikdy předtím jsem zvíře neměl, když jsem víc cestoval a bydleli jsme ve městě v bytě, tak by to pro ně bylo trápení. Ani rybičky, ani kanára.
Z čeho máš za ty roky práce nejlepší pocit, co se ti povedlo nejvíc?
Nechci působit nějak nemístně skromně, ale já spíš vzpomínám na to, co se mi nepovedlo, co jsem měl udělat víc, hlouběji. Spoustu věcí člověk nedocenil nebo se jim nevěnoval tolik, jak by si zasloužily, protože měl spoustu dalších úkolů. Kupříkladu se třeba nějak musel živit. Pamatuju si, že když odcházela sovětská vojska, tak jsem musel příliš brzo vystoupit z vlaku, kterým jsem s těmi vojáky jel. Z Milovic jsem jel jenom jednu stanici, i když bych tam ještě rád zůstal a jel dál. Radši bych to fotil pět hodin místo pouhé půlhodiny. Ale musel jsem se vrátit do Prahy a jít někam učit na přednášku. Ale tak to v životě chodí. Tohle mě mrzí. Ale některé věci se povedly. Třeba když jsem měl před lety v New Yorku výstavu v Leica Gallery, tak to pro mě bylo úžasný – že jsem se tam podíval a vystavoval v prestižní galerii.
Rychlý digitál
Jak ses počátkem tisíciletí vyrovnal s přechodem na digitální fotografii?
Strašně komplikovaně. Nejdřív jsem si říkal, že se tím vůbec nemusím zabývat, že to bude jenom tak pro amatéry na dovolenou, jenomže jsem se spletl. Ono to šlo strašně rychle. Nebyl jsem nikdy na zvětšování nějaký profesionální printer, ale naučil jsem se za pětadvacet let slušně zvětšovat černobílé fotky, ty barevné se stejně nechávaly dělat jinde. Najednou se to všechno muselo změnit, a já se dodneška ty technologie úprav fotek učím. Ono se to vyvíjí, programy jsou trochu přátelštější, čipy jsou větší, počítače rychlejší, kvalita tisku lepší. Jenomže na tohle už nemám žádnou školu, takže digitálem dělám už patnáct let často jen metodou pokus a omyl…
V čem je podle tebe hlavní změna?
Základem bylo řemeslo, což teď už není. Dřív jsi o tom nejdřív musel něco znát, naučit se praktické věci, aby vůbec něco vyšlo. Ovládání kamery sice není žádný kumšt, nicméně jsi i na to musel mít nějakou průpravu a chápat logiku procesu, který k tomu vede. Nemluvě o zvětšování, úpravách fotek, svícení nebo dokonce dost složité práci s barvou. To všechno dneska částečně odpadlo, protože i když nic moc neupravuješ, tak to z přístroje samo leze tak, že se na to dá celkem koukat. Kdysi pro mě fotografie znamenala i způsob překonávání mého ostychu v komunikaci.
Kdysi někdo říkal, že nejdůležitější na focení jsou dobrý boty.
Jiné je to, když fotíš produktové věci, ale u fotografování lidí jde vždycky hlavně o komunikaci. Ale důležité jsou i praktické věci. Kdysi někdo říkal, že nejdůležitější na focení jsou dobrý boty. To znám z natáčení. Když jsi deset hodin venku a je špatný počasí, tak je opravdu základ mít dobrý oblečení. Když ti začne být zima, tak myslíš na úplně jiné věci než na fotky.
Kdybys byl teď mladý, chtěl by ses stát fotografem?
Já bych to už asi spojil ještě s něčím dalším. Myslím, že jenom focení by už bylo strašně málo. Fotografem je dneska vlastně každý. Kdybych studoval, tak by mě už spíš zajímal pohyblivý obraz, protože fotografie je teď vlastně daleko snadnější .
K řemeslu se chce vrátit i vaše nové fotografické sdružení 400ASA…
Je to fotografické sdružení lidí, jejichž hlavním zájmem je dokumentární fotografie, a kteří na ni mají spíš tradiční pohled. Vzniklo v minulém roce na popud Honzy Dobrovského, který rád a dobře fotí. Začínal v disentu, po revoluci se věnoval úplně jiným činnostem, psal a podnikal. Kolem něj se vytvořila skupina zatím sedmi lidí, kteří fungují jako sdružení. V budoucnu by to možná mohlo být i něco jako agentura, byť jistě nic takového jako bylo Magnum, protože doba už je úplně jiná. Jde nám o to, aby fotografové tvořili nějaké projekty dohromady, společně vystavovali, aby si pomáhali, což se zatím daří. Uvidíme na první výstavě.
Co je vaším cílem?
Hlavně nám jde o to, aby se dokumentární fotografie zase dostala na to místo, kam patří. Aby se lépe propagovala a uplatňovala v médiích a ve společnosti, která je zahlcená tím obrovským množstvím fotografií, které se denně chrlí na všech možných platformách. Může jim nabídnout zastavení, zamyšlení, což se obecně promítá do vizuální kvality.
Jak se jakožto tradicionalista koukáš na mobily, kterými si každý fotí, co se mu líbí?
Je to zase jenom prostředek k vytvoření obrazu, který i z něj může být pěkný, zajímavý. Když to hodně přeženu, tak někdo psal básně ručně, někdo na stroji a dneska je může psát na počítači, ale pořád je to jenom technický prostředek, jak něčeho docílit. Já taky fotím mobilem, dokonce jsem měl i takovou výstavku. Samozřejmě všechno má svůj rub a líc a tahle velká demokratizace přináší i obrovskou inflaci fotografie. Ale ta možnost je úžasná.
Comments
