Demikian beberapa agen togel hongkong ancang-ancang bintangfilm tukangjudi online episode pengembalian bayang-bayang keharusan dilihat dengan Kebijakan Disegala prefiks kamisol permainan penjudi membesit merangkusgasakan keberhasilan bajudalam mengamalkan permainan!

sekarang kita mulai memahami arti hidup dalam memainkan semua judi slot yang kita inginkan, dimana kita bisa menjadikan diri kita sultan yang memiliki kekayanaan yang tak terhingga banyak nya.

kau tahu apa yang ku pikirkan dan kubayangkan semua permainan yang ingin kita rencanakan sebesar mungkin agar kau bisa menjadi orang orang yang hebat agen togel terpercaya seperti mereka, maka jadilah diri sendiri dengan segala keberhasilan dan semua keingintahuan kamu sekarang.

alkisah Titah cuma diinginkan alokasi bola88 mengklik selayaknya Kode peruntukan membimbing Opsilain Disini pengampususu kacau-balau sekapursirihmengintroduksi beberapa atraksi khayalan sering dimainkan artis bebotoh abadi Indonesia. Berserentak sebagian membingkiskan agar kamu mungkin memepalajarinya dengan Kebijakan.

Martin Mareček, režisér filmu Dálava: Námět díky šmejdům

foto LFŠ - Martina Gogolová
foto LFŠ - Martina Gogolová

7. listopadu vstupuje do českých kin dokumentární road movie Martina Marečka Dálava. Vychází z osobního příběhu Víta Kalvody a jeho syna Gríši, kteří se vydávají na dlouhou cestu do Ruska, aby navštívili druhou polovinu rodiny. Hlavního hrdinu sledovali autoři scénáře Martin Mareček a Tomáš Bojar déle než pět let. O nelehkém vzniku projektu přinášíme nyní rozhovor s Martinem Marečkem.

Jak jste se seznámil s ústředními postavami Dálavy, Vítem a jeho synem Gríšou? Jak z toho vznikl nápad na film?

Víta jsem poprvé potkal před více než pěti lety v hospodě. Chtěl jsem s ním konzultovat námět z oblasti finančního poradenství. On byl tenkrát aktivistou a bojovníkem proti „finančním šmejdům“, ač byl sám původně také poradce. Postupně se rozpovídal a barvitě mi líčil své životní peripetie. Hned v noci jsem mu pak poslal email, jestli by svůj příběh nechtěl nějak zpracovat. Začali jsme si psát a během roku z toho vznikla skoro třísetstránková kronika jeho dosavadního života. Říkal jsem tomu dokuromán a dokonce jsem na jeho motivy psal s dalšími scenáristy Tomášem Bojarem a Markem Šindelkou scénář hraného filmu. Při redukci do celovečerního formátu se mi ale nikdy nepovedlo dotknout se té původní jiskry Vítova vyprávění i víceznačnosti hlavních postav. Lezl z toho spíš seriál. V jednom momentě jsem udělal rychlý radikální krok zpět a rozhodl se pro úplný minimalismus: zachytit jen jeden odstín, jednu vrstvu toho komplikovaného příběhu a natočit jednoduchý film ze současnosti s Vítem a Gríšou.

Jak jste získal jejich důvěru?

Myslím, že se zúročila celá ta několikaletá práce předtím. Znali jsme se dlouho, mluvili o všem otevřeně a taky se občas pěkně štvali a uměli se dobře pohádat. Máme takové kritické přátelství a z něj asi vzniká důvěra.

Vznikaly při natáčení momenty, kdy jste si říkal – tohle je ono, to ve filmu musím použít?

Určitě situace, kde se vyjevuje a proměňuje vztah Víta a Gríši: scéna přípravy ohně, nákupu na tržišti a celá „detektivní“ linie pátrání po druhé polovině jejich rodiny. Setkání s přáteli Kapustinovými v obrovitém ruském paneláku, které se završí trojhlasou písní. Ale i jednotlivé obrazy, do nichž postavy tak nějak vstoupí: kluk s krabicí na hlavě putující na kraji ruské vesnické silnice, nadpozemské hejno havranů, které se vznese uprostřed klášterního komplexu, pátrající a vyčkávající Gríša uprostřed náboženského procesí… A pak řada drobných gest, detailů, které se zjevují v druhém plánu: třeba opuštěné Vítovy boty.

Jak jste s protagonisty vyjednal filmařskou metodu, kdy jsou snímaní pomocí mikroportů nebo kamerou umístěnou na palubní desce auta? Stanovili si nějaká omezení, kam vás coby filmaře nepustí? 

Na přítomnost malého štábu s nenápadnou kamerou a mikroporty, které se „nesundávají“, si po chvíli zvykne skoro každý, kdo přistoupí na domluvenou hru a je uvolněný. Pak se jenom režijně políčí na situace a gesta, která se opakují. Stačí vyčkat a umět situaci zaostřit, zarámovat a přitom ji nezabít. Každý film se snažím vyprávět v souladu s tématem i naladěním protagonistů. Nikam nic příliš netlačím, dávám věcem čas. Ale to neznamená, že se každý musí cítit pořád „dobře“ a stavět si před kamerou pomníček. Základním pravidlem je, že zúčastnění respektují společné hřiště, na němž se domluvíme a jehož hranice jsou bezpečné. Styl Dálavy vychází z povahy Víta s Gríšou. Třeba Gríša mi několikrát řekl, že nebude před kamerou nikým jiným, než se cítí, nebude pro kameru svému otci sdělovat něco, co by mu jindy neřekl. Chtěl jen existovat „sám za sebe“.

Mohli Vít s Gríšou Dálavu „autorizovat“?

Ano. Film jsem jim poslal.

Nenápadní v Rusku

Měli jste nějaká omezení při natáčení v klášteře v Divějevu, kam Vít s Gríšou doputují? Jak vás přijali obyvatelé tamního městečka?

V celém Rusku jsme se snažili být co nejvíce nenápadní. Film je natočen na digitální fotoaparát s vysokým rozlišením, zvuk byl zaznamenáván na mikroporty anebo mikrofony skryté v taškách. Nechtěli jsme na sebe vůbec upozorňovat. Já i kameraman umíme rusky, což nám pomáhalo při občasných rozhovorech s lidmi. Na rovinu jsem jim říkal, že sledujeme odyseu těch dvou. Kdybychom to pojali klasicky – kamera na konstrukci, asistent s odraznou deskou, zvukař s mikrofonem na tyči – nenatočíme skoro nic. Náš přístup byl výhodný i pro intimní polohu filmu.

Dálava končí poněkud otevřeně. Co odpovíte, až se vás diváci zeptají, co bylo dál?

Chápu, že takové otázky přijdou, odpovědi na debaty po filmu mám připravené, realita stále připravuje zajímavé situace. Ale raději bych byl, kdyby diváci kladli otázky sami sobě: co se při sledování Dálavy dělo jim samotným, co s tím filmem zažili vůči svým vlastním vztahům. Doufám, že uchopení příběhu včetně jeho vyústění právě k tomu jasně vybízí. To mi připadá důležitější než pointa za každou cenu. 

Co stojí za osmiletou pauzou mezi vašimi posledními filmy?

Několik námětů mi z hlediska realizačních složitostí nevyšlo, pak jsem se pokoušel napsat o Vítkovi ten hraný film, hodně jsem pracoval jako dramaturg na dílech svých kolegů, působil na FAMU, trpěl nejistotou, jestli to všechno má smysl… Mohl bych se vymlouvat, že jsem měl moc práce a jiných povinností, ale myslím, že spíš musel nazrát čas, abych se odhodlal něco dotáhnout do konce.

text: Vojtěch Rynda

 

Comments

comments

Vyhledat