Mike Patton a Uri Caine v italském divadle; nic lepšího možná nikdy neuvidím
foto jk
Mike Patton je celkem génius, to se ví, a to i v našich krajích. Jeho nejnovější počin ale překročil další meze.
Pro italský festival Angelica, se kterým má letité dobré vztahy, připravili s americkým pianistou Urim Cainem na pouhé dva večery speciální program coververzí skladeb z několika dekád a žánrů. Filmová hudba, italské šlágry, Slayer, Mr. Bungle. Fascinující kombinace, a ještě mnohem více fascinující je, co s tím materiálem dokázali udělat.
V divadle zasvěceném opeře předvedli kouzelnou, dechberoucí, emocionální smršť, která spojila nespojitelné. Uri Caine je brilantní klavírista a občas piano používá i méně obvyklými způsoby (bubnování na desku apod.), Patton kromě zpěvu přinesl perkuse a řadu elektronických vymožeností a používal několik mikrofonů. Část skladeb pak neodzpíval obvyklými způsoby, ale používal hlas pouze jako nástroj – často zcela neznatelně, jako nějaký šum a hučení, jindy naopak poměrně agresivně, nebo třeba jako trochu ujetý beatbox.
Zavile střídal krásné písně z filmů s divokými experimenty na hranici poslouchatelnosti, a po lehké úvodní nervozitě (dokonce se vracel pro partituru a přihopkal s ní omluvně, z čehož měl Caine nepokrytou srandu) se rozjel tak, že publikum vůbec nechápalo.
Soundcheck. Foto Walter Rovere
Nikdy jsem neviděla nic lepšího, a to říkám s plným vědomím toho, že na koncerty chodím 30 let a zažila jsem jich fakt hodně – a také toho, že někdy ty pazvuky a kraviny nebyly milé uchu. Ta síla květnového večera byla ale i v tomhle; neskutečná dynamika, neskutečný rozmach a pochopení něčeho, co je za hudbou a po čem se muzikanti i fanoušci natahují a jen občas se toho dotknou. Desítky let hudebního života se zkoncentrovaly do naprosto opojného a nádherného a pořádně divného večera. Highlighty byly Doris Tauber – Drinking Again, Elton John – Better Off Dead, Heaven on Their Minds z Jesus Christ Superstar a dokonale popsaná prázdnota The Thrill is Gone (Chet Baker).
Bylo skvělé tak mimořádnou věc zažít a milé vidět, že i publikum to ocenilo a vylákalo hudebníky k řadě přídavků, z nichž zejména They Won’t Go When I Go (Stevie Wonder) byl srdcervoucí. Zcela v duchu pattonovských tradic byli lidé odměneni uctivými díky, okřikováním (když se dožadovali písničky Retrovertigo), pliváním na zem a podivnými vtípky. Uh! Stejně to celé není možno popsat a pokud někde na netu uvidíte záznam, nemyslím, že vám to bude připadat až tak super. Ale bylo. Ultimátní, nezapomenutelné.
Soundcheck. Foto Walter Rovere
UPDATE – pár poznámek ke ke koncertu 26.5.
Sobotní koncert měl zcela jiný program, takže bylo dobré zažít oba. Část publika byla radostně totožná, část tohle spojení zažívala poprvé a okouzlení na sobě dávala ráda znát. Mix to byl opět kouzelně eklektický: Pitvorná píseň Henryho Manciniho Bevete più latte! („Pijte více mléka, mléko vám udělá dobře“), skvělý metal na té nejhlubší části klávesnice (Slayer! Asi poprvé v tomto divadle:), slavná Retrovertigo od Trevora Dunna, asi největší hit Mr. Bungle, které se lidi dožadovali už den předem. A ovšem také nová skladba z chystaného alba balad s Jeanem-Claudem Vannierem (spolupracovníkem Serge Gainsbourga), hezký song Chansons d‘ Amour. Za zmínku stojí rozhodně také trošku větší prostor, který dostal Uri Caine – Patton ho svým šarmem zcela zastiňuje, což je až smutné, když se vidí, jak lehce, bravurně a radostně hraje na klavír, s jakou samozřejmostí přizpůsobuje své umělecké cítění tomu, co je zrovna potřeba, a přitom se tváří jako úplně obyčejný pán odvedle. Je skvělý.
Celkově? Vtipné, kouzelné, mimořádné. Úžasný zážitek.
PS: Koncerty byly profesionálně nahrány, ale jak uvedli pořadatelé festivalu, je jen na Pattonovi a Cainem, zda je někdy zveřejní.
Mike Patton a Uri Caine
Teatro Communale Luciano Pavarotti
Modena, Itálie
25. a 26.5. 2018
track listy (bez přídavků)
Mike Patton voce
Uri Caine pianoforte
*PROGRAMMA 25 MAGGIO
Erik Satie GNOSSIENNE 1 (1890)
Doris Tauber DRINKING AGAIN (1962), testo di Johnny Mercer
Yma Sumac CHUNCHO (The Forest Creatures) (1953)
Astor Piazzolla VUELVO AL SUR (1988), testo di Fernando E. Solanas
Cab Calloway YALLER (1930), musica di Henry Myers, Charles M. Schwab
Roberto Murolo SCALINATELLA (1948), musica di Giuseppe Cioffi, testo di Enzo Bonagura
Elton John BETTER OFF DEAD (1975), testo di Bernie Taupin
George Antheil LA FEMME 100 TETES (after Max Ernst) – SLOWLY (1933)
Andrew LLoyd Webber HEAVEN ON THEIR MINDS (da Jesus Christ Superstar) (1970)
Dock Boggs OH DEATH (1963)
John Barry THEME FROM THE PERSUADERS (1971)
The Stooges DIRT (1970)
Violeta Parra QUE HE SACADO CON QUERERTE (1964)
David Shire THEME FROM THE CONVERSATION (1974)
Chet Baker THE THRILL IS GONE (1931), musica di Ray Henderson, testo di Lew Brown
přídavky
- Storia D’Amore – Adriano Celentano & Luciano Beretta & Miki Del Prete (1969)
- Begin the Beguine by Sammy Davis Jr. (1938) – Music and Lyrics by Cole Porter
- They Won’t Go When I Go by Stevie Wonder (1973/1974)
*PROGRAMMA 26 MAGGIO
Georges Ivanovitch Gurdjieff, Thomas Aleksandrovic de Hartmann
LA PREMIERE PRIERE DU DERVICHE (1925/1927)
Adriano Celentano, Luciano Beretta, Miki Del Prete STORIA D’AMORE (1969)
Beach Boys WONDERFUL (1967), musica di Brian Wilson, Van Dike Parks
John Cage, Meredith Monk THE TALE (1973)
Nino Rota PIN PENIN (1976)
Jean-Claude Vannier, Mike Patton CHANSONS D’AMOUR (2018)
Emahoy Tsegué-Maryam Guèbrou THE HOMELESS WANDERER (1963)
Slayer RAINING BLOOD (1986)
Randy Newman SHORT PEOPLE (1977)
Mr.Bungle RETROVERTIGO (1999), musica di Trevor Dunn
Ernesto Lecuona MALAGUENA (1954)
Anibal Troilo TRIUNFAL (1953), musica di Astor Piazzolla
Fred Buscaglione, Leo Chiosso UNA SIGARETTA (1959)
Charles Ives SERENITY (1919)
Connie Converse HOW SAD, HOW LOVELY (1954/1956)
Stevie Wonder THEY WONT GO WHEN I GO (1973/1974)
Aranžmá Mike Patton e Uri Caine
Pro pobavení. Recenze autorky z roku 1992 pro časopis Rock & Pop.
Comments
